Jaké byly letošní ostravské Barvy?

Pár poznámek ke 4. dni Colours of Ostrava 2015 a malé zhodnocení

26. 7. 2015, 12:10 | Komentáře | Jan Havlena, foto Werner Ullmann

Letošní ročník hudebního multižánrového festivalu Colours of Ostrava, který byl před týdnem ukončen, byl zase o něco větší než loni. Počet jeho návštěvníků byl hned od prvního festivalového dne vyšší, než tomu bývalo v předchozích letech, rozrostl se i počet scén či vystupujících umělců. Během čtyř festivalových dní si tak téměř 44 tisíc lidí mohlo poskládat svůj individuální, žánrově různorodý, program. Chvílemi se až mohlo zdát, třeba když si známí navzájem sdělovali své festivalové dojmy, že Colours of Ostrava reprezentuje hned několik kvalitativně či žánrově odlišných akcí v jednom balení.

Jaké byly letošní ostravské Barvy? / foto (c) Werner Ullmann, 2015

Poslední festivalový den jsem do areálu zavítal se svou osmiletou dcerou. Bylo vedro, silný vítr vířil všude přítomný prach. Nic příjemného. Naštěstí, nejen k radosti mé dcery, se zde nacházelo několik hasičských aut s naplněnými cisternami. Osvěžení vodou bylo pro všechny příjemné. Naše první kroky vedly do části zvané „Family Park“, kde byl připraven program pro děti, včetně jejich hlídání. Společně jsme se pobavili u výborného vtipného vystoupení akrobatů ze souboru Cirk La Putyka, které vycházelo z jejich představení Play, a vyzkoušeli si také připravené hry a atrakce, jimiž si děti s rodiči mohli zpříjemnit festivalový čas.

Ale zpět do centra nedělního festivalového dění. Na chvíli jsme se zaposlouchali do zvuků dobře šlapající balkánské dechovky z Makedonie (Džambo Aguševi Orchestra) a protáhli se kolem členitého prostoru pod těžní věží Dolu Hlubina, kde se například nacházela dramaturgicky výborně připravená Fool Moon stage nebo třeba diskusní scéna, kde se v předchozích dnech ozývaly i polemické názory (např. při debatě architekta J. Pleskota s historikem architektury M. Strakošem o budoucí podobě Ostravy).

Potěšila nás také výborná výtvarná instalace Data Steel, která byla umístěna v improvizované galerii přímo pod vítkovickou vysokou pecí číslo 1 (či tzv. Bolt Tower). Michael Bielický prostřednictvím do prostoru promítaného toku písmen, jejichž měnící se shluky na hrubých zdech vytvářely nepravidelné ornamenty, zkoumá tekutost a tedy neuchopitelnost dat, které nás obklopují a radikálně ovlivňují náš každodenní život. I bez této metaforické roviny se jednalo o vizuálně přitažlivé dílo, které lákalo návštěvníky festivalu k opakovaným návštěvám.

Mezi ty hudebně nejzajímavější nedělní večerní koncerty, které jsem absolvoval již bez dcery, lze zařadit vystoupení norského trumpetisty Nilse Pettera Molvӕra za doprovodu jamajské rytmiky (Sly a Robbie) a dalších výborných muzikantů - finského hráče na elektronické nástroje Vladislava Delaye a zejména kytaristy Eivinda Aarseta. Přesto, že hudební komunikace mezi muzikanty nebyla bez problémů, koncert potěšil milovníky „divného“ jazzu s přesahem k ambientu i ty, kteří si přišli vychutnat hypnotizující dub. Škoda jen, že koncert nebyl posunut do trochu pozdějších hodin, přítmí a hra světel by jistě dopomohly k celkově silnější atmosféře, třeba jako se to přihodilo při vystoupení islandských Vök.

Jaké byly letošní ostravské Barvy? / foto (c) Werner Ullmann, 2015

Letošní 14. ročník festivalu nepřišel s ničím radikálně novým, což samozřejmě nevadí a asi to ani nikdo neočekával. Pořadatelé rozšířili a částečně vylepšili festivalové zázemí, program připravili dostatečně pestrý a hrozbu většiny podobných masových akcí, tedy tendenci k  lunaparkovosti a podbízení se či bujení bezduchého konzumerismu, udrželi na hranici snesitelnosti. Vedle ne příliš zajímavých popových projektů či otravných reklamních zón s vyřvávající reprodukovanou hudbou naštěstí na letošních Colours stále ještě dostatečně rezonovala i „jiná“ - někdy i příjemně znepokojující - hudba všemožných žánrů. I za to se patří pořadatelům poděkovat.

Diskuze | zatím žádný příspěvek