OstravaBlog.cz | Komentáře - Poznámky k projektu Městské galerie v Ostravě

Poznámky k projektu Městské galerie v Ostravě

18. 6. 2013, 10:41 | Komentáře | Milena Bartlová

Představa, že je vhodné využít potenciálu Dolní oblasti Vítkovice k provozování instituce, která se bude soustřeďovat na současné umění, je ambiciózní. V dobrém smyslu to znamená, že si klade velké cíle, a za tím účelem spojuje možnosti soukromého a veřejného financování. V negativním smyslu hrozí nadsazená očekávání, která nemohou být naplněna, avšak vyčerpají finanční možnosti města a zdiskreditují myšlenku městské galerie současného umění.

Při přečtení projektu připojeného k žádosti o dotaci městských prostředků jsem si všimla několika bodů, které podle mého názoru zaslouží bližší pozornost:

1. Vzájemný vztah jednotlivých subjektů, které tvoří sdružení Trojhalí, není přesněji specifikován.

Na základě kombinace soukromého a veřejného financování stojí ve stejné tematické oblasti pražský DOX, ten ale funguje jako soukromá instituce, která dostává pravidelně a každoročně významné finanční prostředky od hl.m.Prahy i od MKČR. Tato konstrukce umožňuje relativně průhledné řešení vzájemného vztahu. Ostravské řešení vzájemného vztahu soukromého a veřejného financování výstavní instituce se na základě tohoto materiálu zdá být naopak neprůhledné (není-li specifikováno v nějakém jiném dokladu). To může být zdrojem značných problémů v budoucnu.

2. Forma příspěvkové organizace umožňuje městu mít plný dohled na fungování instituce.

V navrhovaném uspořádání to možné není. Aniž bych měla hlubší vhled do místní situace, vidím i z veřejně dostupných materiálů, že existuje určité, byť ne vždy vyslovované napětí mezi zájmy města a zájmy firmy Vítkovice, jež jsou někdy souhlasné a jindy nikoli. Předpokládám, že se jedná o neuralgický bod ostravské místní politiky.

3. Je však třeba otevřeně říci, že silný podíl soukromého subjektu má vzhledem k instituci věnované současnému umění značné výhody.

Dosavadní zkušenosti v ČR bohužel ukazují, že regionální a městské zřizovatelské instituce velmi snadno podléhají požadavkům na neodborné vedení svých výstavních institucí a ještě snadněji tlaku na „všem srozumitelný“ umělecký program za cenu snížení kvalitativní úrovně. Naproti tomu soukromý subjekt je právě díky menší závislosti na místním prostředí schopen zajistit, že program nepodlehne úzce regionálním měřítkům a že si udrží nadprůměrnou úroveň se středoevropským dosahem. Tím spíše se obávám, že nejasné uspořádání vzájemných vztahů (viz poznámka 1) není dobrým východiskem pro otevřená politická řešení v budoucnu (viz poznámka 2).

4. Za klíčovou a ústřední otázku v souvislosti s tím považuji demokratické vyjednávání uvnitř městské politiky.

Projekt L. Kesnera prozrazuje necitlivost v tomto bodě tím, že toto vyjednávání zahrnuje mezi „protesty zájmových skupin“; jeho autor v novinovém rozhovoru nemluví o vyjednávání, nýbrž o přesvědčování o vlastní pravdě, která je racionální (zatímco oponující argumenty zjevně nikoli). Občanské skupiny nelze označovat za zájmovou skupinu! I kdyby jejich argumenty nebyly racionální (ať už se tím míní racionalita komerční či prestižní), mají svou váhu právě proto, že jsou to argumenty místních občanů. Právě oni jsou jediní, kdo mají plné a nezadatelné právo rozhodovat o využití finančních prostředků svého města. Reprezentace vzešlá z voleb jejich hlas musí nechat zaznít a brát jej vážně, i když jej nereprezentuje (v momentálním složení zastupitelstva) žádná politická strana.

5. Zřízení příspěvkové organizace by posílilo stabilitu plánované instituce. Tak, jak je proponována nyní, počítá pouze s tříletým trváním. Je problematické investovat značné městské prostředky s tak krátkodobým horizontem.

L. Kesnera obsahuje některá zarážející opomenutí, která zpochybňují jeho kvalitu (nestranný být nemusí, neboť byl objednán a předpokládám i zaplacen jednou ze stran vyjednávání, a to nikoli městem).

Zaprvé vynechává jakoukoli zmínku o projektu Fóra moderního a současného umění Olomouc, přičemž Olomouc je vzhledem k Ostravě relativně nejbližším kulturním centrem. Zadruhé nepočítá s festivalem Colours of Ostrava, který přitom představuje významný návazný bod pro ten typ publika, které se ve velké míře může krýt s potenciálním publikem městské galerie. Zavádějící je srovnání návštěvnického potenciálu a podlahové plochy projektované instituce s výstavními institucemi na Pražském hradě (!).

7. Další poznámky a výhrady k opomenutím a nepřesnostem jmenované studie:

Nedostatečně je propracován vztah mezi péčí o místní výtvarnou scénu v Ostravě včetně umělecky marginálních projektů (Smaltart) a umělecky kvalitním programem, a to jak z hlediska rozdělení prostředků a výstavních termínů, tak z hlediska zodpovědnosti za výběr. Přitom právě tento vztah může být velmi důležitý z hlediska fungování městské instituce.

Představa, že by bylo možné získat k vystavování v areálu Dolní oblasti Vítkovice, konkrétně v Gongu, i světové umělce dosti zvučných jmen, je zřejmě reálná, jak dokládají v tomto směru úspěchy festivalu Colours. Zdejší industriální prostředí je natolik přitažlivé, že taková ambice může fungovat.

To ale předpokládá velmi solidní obsazení místa uměleckého ředitele a také umělecké rady. Přinejmenším jména jejích členů by měla být podmínkou proveditelnosti projektu – dokud nevíme, kdo je ochoten s ním spojit své jméno, zůstává velká a podstatná část ambice ve vzduchu.

Projekt ve své anotaci klade mimořádný důraz na vzdělávací a tzv. doprovodné programy výstav. Přesto ale v dosti podrobně propracovaných kategoriích rozpočtu se nepočítá ani s trvalou pracovní silou, ani se zvláštní rozpočtovou rubrikou na zadávání prací externě.

V rozpočtu se počítá s vyplácením finanční náhrady za zapůjčení uměleckých děl, ačkoli standard v ČR i v Evropě stojí na principu bezplatných zápůjček. Přitom se zároveň opomíjí nutnost vyplácet honorář umělcům, kteří realizují pro instituci svá díla, zejména typu site-specific instalací. Obojí je u veřejnoprávní (nikoli komerční) výstavní síně nepřijatelné.

Reklama