Přemístění ostravské sochy Františka Štorka v Hlučíně

11. 12. 2013, 16:00 | Komentáře | Jaroslav Michna a Jan Richter; reprofoto

Dnešním příspěvkem do diskuze o soše ve veřejném prostoru volně navazujeme na včerejší článek Prostorové formy v Ostravě?. Dnes si však na příkladu přemístění sochy Františka Štorka v Hlučíně ukážeme, jak má probíhat proces umístění soch ve veřejném prostoru. Jaroslav Michna a Jan Richter ve svém textu popisují historické souvislosti vzniku díla, ale zejména proces výběru vhodného umístění a definování argumentů, kterými by bylo možno doložit, proč jsou některé lokality k umístění sochy vhodné, jiné nikoliv a z jakých důvodů.

Sympozia prostorových forem 1967
a socha Františka Štorka

První ročník mezinárodního sochařského Sympozia prostorových forem se odehrál v Ostravě v roce 1967. Velkorysý byl tento projekt mimo jiné v tom, že zázemí, včetně materiálu poskytly autorům tehdejší Vítkovické železárny Klementa Gottwalda, které krom toho nabídly sochařům, často nezkušeným s utvářením železných plastik v tak monumentálním měřítku, spolupráci s místními svářeči a slévači, což bylo společensky velmi kvitováno, dělníci participující na uměleckých dílech pro veřejný prostor, byli pro tento projekt tou nejlepší vizitkou.

Zadavatelem sympozia bylo město Ostrava a vedle Vítkovických železáren se v projektu angažovaly i Svazy architektů a výtvarných umělců. Sympozium bylo logicky orientováno na využití železa a jeho posláním měla být výtvarná a architektonická kultivace průmyslového města. Po tuhém období politické manipulace a persekuce musela působit opravdu velkoryse samotná myšlenka vyčlenění rozlehlého prostoru pro stálý sochařský park v sadech J. A. Komenského, což je v samém centru Moravské Ostravy. Sochaři navíc měli svobodnou ruku ve výběru námětů, formy a způsobu zpracování, mnozí z nich prožili první experimentální dotyky s matérií železa jakožto výtvarného média v tak velkém měřítku. Kromě nové exteriérové sochařské galerie byl v plánu vybudovat objekt výstavní síně, jenž měl doplnit výtvarný potenciál nově definovaného parku. Se svým návrhem nové výstavní síně se představila dvojice Bronislav Firla a Barnabas von Sartory, nebo Josef Havlíček a Jan Palkovský (obr. III) nikdy však k realizaci jejich návrhů nedošlo.1

V rámci prvního mezinárodního sochařského sympozia vznikly autorské plastiky sochařů z šesti různých zemí, představil se Slovák Štefan Belohradský, Slovinec Janez Boljka, Polák Jerzy Januszkiewicz, Japonec Jo Odo a Rakušan Barnabas von Sartory, o němž byla již zmínka v souvislosti s návrhem objektu galerie. Z domácích sochařů přijeli do Ostravy Rudolf Valenta, Aleš Veselý a František Štorek.

František Štorek měl ke kovu vztah od dětství, jelikož jeho otec se strýcem měli kovářskou dílnu, v níž, jakožto umělečtí kováři vytvářeli komponenty pro tehdy doznívající secesní dekor fasád i interiérů. Tuto dílnu po smrti otce sochař zdědil, už ovšem přeorientovanou na výrobu technických předmětů, díky snížené poptávce po dekorativních zakázkách, v souvislosti s nástupem konstruktivismu 20. let.2 Sochař byl osloven účastí na sympoziu také z toho důvodu, že se v letech 1962–1967 intenzivně věnoval práci s kovem, „buď svoje sochy tesal do kamene, a nebo je vykovával ze silných železných plátů svařovaných do abstraktních útvarů, které nabývají architektonické, ale i přírodní podoby bezprostředně působivé hmotnosti a statutárnosti....“3

Socha pro sympozium vznikala dva měsíce a svou formou spadá do sochařova raného abstraktního období. I když světové umění od 50. let postupně opouští lyrickou, expresivní a informelní abstrakci a nastupuje cestu nové figurace, v Československu byla atmosféra po prolomení tuhé totality a otevření možnosti konfrontovat se s těmito abstrahovanými formami umění stále příznivá, a to zajisté i v opozici s předchozí dekádou násilného diktátu socialistického realismu, který byl ryze zobrazivý a figurální. Novou figuraci bude František Štorek rozvíjet až zhruba od 70. let 20 st., a u tohoto formálně-ideového konceptu zůstane až do konce svého života. Jeho vyvrcholením bude návrat do Ostravy se sochou Ikara, nainstalovanou v roce 1999 na Prokešově náměstí před budovou nové radnice.

Plastika bez názvu, pracovně označována jako „socha pro sympozium“ ztěžuje ideovou identifikaci. Dle historičky umění Evy Petrové: „se v abstraktním pojetí zračí výchozí představa položeného kmene stromu“4, přičemž ve Štorkově tvorbě nalezneme formálně příbuznou, ale vertikálně řešenou plastiku Kmen (1965). Vzhledem k autorově celoživotní posedlosti figurou je ovšem stejně tak možné přiklonit se k názoru historičky umění Marie Štastné, která se o objektu zmiňuje jako o „antropomorfním tvaru, naznačujícím torzo lidského těla“5. Faktem je, že v roce Ostravského sympozia sochař pracoval na abstrahovaných stylizacích odkazujících se k  ležící, nebo stojící figuře, viz. Anatomie I., II., (1967), Torzo (1967). Horizontální plastika o přibližných rozměrech 305 x 125 x 110 cm, vytvořena formou svařování jednotlivých kovaných komponent, má robustní charakter. V prostoru sadů J. A. Komenského počítal sochař s její přímou konfrontací s kolemjdoucími, jakožto potencionálním objektem pro posezení, nebo pro hry a pohyb dětí.6 Tato jistá přízemnost nebo možná nevýlučnost sochy, která se měla stát součástí každodenního městského života, spíše svádí k onomu konceptu kmene padlého stromu.

František Štorek: Kovaná plastika, 1967

Socha umístěna v Komenského sadech v Ostravě, 1967.

Všechny sochy pro sympozium, včetně té od Františka Štorka byly podle plánu v roce 1967 úspěšně nainstalovány do sadů J. A. Komenského a v roce 1969 k nim v rámci druhého ročníku sympozia přibylo dalších pět soch.7

Osud plastik byl ovšem zpečetěn nástupem tuhé normalizační cenzury, kdy v roce 19728 komunistická garnitura města Ostravy rozhodla o zrušení sochařského parku v Komenského sadech a vyzvala výtvarníky, aby si svá díla odvezli, jinak budou rozebrána, roztavena a zlikvidována, což se bohužel u celkem čtyř plastik i potvrdilo. Z prvního sympozia byly zničeny celkem čtyři sochy od Barnabase von Sartory, Boljka, Oda a Jarnuszkiewicze. Socha Aleše Veselého byla zachráněna převozem na výstavu Socha a město do Liberce v roce 19699. Bohužel ani tento liberecký projekt se neobešel bez kontroverzí.10 Zbývající dvě sochy ostravského sympozia se zachránily, ovšem byly odvezeny mimo zaniklý sochařský park a zmizely z veřejného prostoru Ostravy.11

Socha dnes

Jednou ze soch, kterou se podařilo zachránit, byla i horizontální plastika Františka Štorka. Invencí hlučínského rodáka Ing. arch. Mojmíra Sonnka, který v době likvidace sochařského parku pracoval na útvaru hlavního architekta města Ostravy, a který byl pracovně angažován na umisťování soch v rámci obou sympozií, byl se sochařem dohodnutý převoz do nedalekého Hlučína. Zde byla plastika umístěna před právě dokončenou budovu základní školy v místní části Rovniny. Původně dobrá myšlenka umístit sochu do „živoucího dění“ jako potencionální objekt pro posezení, nebo hry a pohyb dětí, byla degradována konkrétním umístěním do těsné blízkosti objektu za živý plot. Toto řešení nebylo pro blízké ani dálkové vyznění sochy nejideálnější, ale znamenalo faktickou záchranu uměleckého díla před mašinérií normalizačního „úklidu“. Z provizorního řešení se však stalo čtyřicet let tichého přehlížení. Tehdejší vedení školy se za umístění sochy u své budovy údajně stydělo a dlouho nebyla vyvinuta žádná snaha ani iniciativa se odloženou a pomalu rezavějící plastikou zabývat.

Přemístění ostravské sochy Františka Štorka v Hlučíně

Původní umístění sochy v Hlučíně.

Až v roce 2013 se vzhledem ke kulturně-historickému významu sochy rada města Hlučína na popud Ing. arch. Sonnka, začala sochou zabývat a zadala oddělení územního plánování a památkové péče za úkol vyřešit její rehabilitaci. Záměrem bylo pokusit se najít vhodnější umístění, nejlépe přímo v centrální části městské památkové zóny. Nová lokace se ukázala být nelehkým úkolem, vzhledem horizontálnímu rozvrhu sochy a požadavku kvalitního pohledového uplatnění. Při výběru lokality byla snaha vyhnout se obecnému a celkem běžnému postupu na městských, či obecních úřadech, kdy rozhodnutí u architektonických záležitostí, či záměrů ve veřejném prostoru, jsou často provedena na základě algoritmu „líbí-nelíbí“. Důležité bylo mít k dispozici relevantní argumenty pro další navazující jednání, kterými by bylo možno doložit, proč jsou některé lokality k umístění sochy vhodné, jiné nikoliv a z jakých důvodů.

Přemístění ostravské sochy Františka Štorka v Hlučíně

Mapa zvažovaných lokalit.

Proto bylo pro výběr lokality zvoleno několik posudkových kritérií. Jednalo se o urbanisticko-architektonické požadavky, mezi které lze zařadit požadavek na dostupnost nové lokality z centra města, nejlépe v místě, kde prochází nebo se zdržuje více osob na spojnici pěších komunikačních tras nebo v parcích, adekvátní okolní kontext vzhledem k reprezentativnímu charakteru sochy, například architektonicky hodnotné stavby v okolí, měřítko přilehlých prostorů, dostatečně volné prostranství, kompoziční osy, průhledy, pohledy, případně kontext reflektující dobu vzniku sochy. V neposlední řadě byl důležitý požadavek umístit sochu na pozemky v majetku města. Z pohledu požadavků vyplývajících z charakteru sochy a záměrů autora, bylo hodnoceno umístění sochy tak, aby byla splněna myšlenka aktivní účasti ve veřejném prostoru. Plastika by tedy neměla jen pasivně působit jako nepřístupný, nedotknutelný artefakt, nýbrž by měla být volně přístupná, hmatatelná, umožňující fyzický kontakt, možnost ohmatání, sednutí, lezení, spočinutí, zastavení se. Rovněž se uvažovalo o technických parametrech území, jež zahrnovaly zjištění a respektování vedení tras technické infrastruktury v potencionálních lokalitách, dále dosah elektrického vedení pro možnost napojení osvětlení sochy a možnost umístění informační cedule. V souvislosti s přemístěním a obnovením sochy byly stanoveny základní činnosti a postupy, které bude nutné v dalších fázích procesu řešit, a které budou tvořit část finančních nákladů na rehabilitaci sochy. Vyřešit by se mělo jakým způsobem umístit objekt i s železným podstavcem nad rostlý terén, jak převést tří metrovou ocelovou sochu ze staré lokality k restaurování, jež bude zahrnovat pravděpodobně otrýskání a opravu poškozených částí vyvařením, a jak bude probíhat následná úprava nové lokality v souvislosti s vybetonováním podkladního betonového soklu nebo patek. Nutno je také počítat s úpravami stávajících zpevněných ploch a veřejné zeleně.

Přemístění ostravské sochy Františka Štorka v Hlučíně

Vizualizace uvažovaných lokalit nového umístění.

Jednotlivá kritéria a požadavky spolu s nastíněním historických souvislostí vzniku sochy, hodnocením jednotlivých vytipovaných lokalit a s doporučením nejvhodnější lokality, byly zapracovány do studie, která sloužila jako podkladní materiál pro zasedání komise pro regeneraci městské památkové zóny Hlučín12, jakožto poradního orgánu rady města Hlučína. Celkově bylo ve studii vytipováno šest lokalit, převážně v těsné návaznosti na centrum města, s výjimkou lokality na sídlišti OKD, které tvoří oddělenou městskou část. S umístěním sochy v této lokalitě bylo uvažováno mimo jiné z přibližného časového období vzniku sídliště a tedy potencionálního působení dobového kontextu, což ovšem samo o sobě nestačilo k tomu, aby byla lokalita vybrána jako vhodná. Dodatečně byly do studie zapracovány i lokality přímo na náměstí, které ovšem nebyly vzhledem k vyjádření autorů rekonstrukce náměstí13, kladně vyhodnoceny.

Komise nakonec v souladu s doporučením studie vybrala jako nejvhodnější prostor pro umístění ocelové plastiky Františka Štorka lokalitu č. 6, navazující na centrum města, v blízkosti pozůstatků jedné z bývalých obranných bašt, jež byly součástí středověkého opevnění Hlučína. Jedná se o poměrně frekventované místo, částečně sloužící k zastavení jako neoficiální parčík a zároveň spojnice mezi městskými částmi. Další předností je již stávající zaměření daného prostotu na komemorativní objekty, v místě je již bludný balvan s plaketou T. G. Masaryka a dále zde byl zasazen strom na počest vstupu České republiky do Evropské unie. Prostor je tedy pietní, obklopený přírodním rámcem vhodného lidského měřítka a zároveň je dostatečně otevřený, umožňující vyniknout horizontální plastice v blízkých i dálkových pohledech.

Přemístění ostravské sochy Františka Štorka v Hlučíně

Vizualizace vybrané lokality (č. 6).

Umístění sochy do této lokality lze považovat zároveň jako první apel na rekultivaci tohoto prostoru, jakožto potencionálního městského parčíku a klidové zóny. V souvislosti s konkrétním umístěním, bude nutné zohlednit, respektovat, případně navrhnout úpravy stávajících zpevněných ploch, vzrostlé zeleně a celkového prostorového rozvržení lokality a pojmout přemístění sochy jakožto příležitost k vytvoření dalšího kvalitního veřejného prostoru ve městě Hlučíně.

Závěr

I když plastika Františka Štorka nebyla primárně určena pro veřejný prostor Hlučína a rovněž neměla sloužit jako výrazný solitérní objekt, je již vzhledem ke svému výjimečnému kulturně-historickému kontextu a mimořádným uměleckým kvalitám významným artefaktem, který ozvláštní veřejný prostor čtrnáctitisícového města a stane se, doufejme, popudem k dalším vstupům sochařské, či architektonické invence. S nadsázkou lze říci, že osud tuto sochu zachránil a přemístil zde do Hlučína, místa s pohnutou minulostí, které neoplývá množstvím soch ani pomníků. Je tedy dobrou příležitostí vzdát holt svobodné tvůrčí práci a poodkrýt kousek historie vhodným poukazem na tuto sochu i na příběh, který se za ní skrývá.



ODKAZY

1) Mezinárodní sympozium prostorových forem. Katalog výstavy. Ostrava 1967, nestr.

2) MICHÁLKOVÁ, Zdena a kol.: František Štorek: zapomenutý deník. Praha: Art D – Grafický ateliér Černá s. r. o. 2004, s. 10.

3) Tamtéž, s. 107

4) Tamtéž, s. 61.

5) ŠTASTNÁ, Marie: Socha ve městě. Vztah plastiky a architektury v Ostravě ve 20. století. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně 2009. Rukopis disertační práce, s. 142.

6) Mojmír Sonnek, 2013

7) Autorsky se představili Karl Äge Riget, Oto Ciencala, Yves Trudeau, Nicola Carrino, Karel Nepraš.

8) Mojmír Sonnek, 2013

9) ŠTASTNÁ, Marie: Socha ve městě. Vztah plastiky a architektury v Ostravě ve 20. století. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně 2009. Rukopis disertační práce, s. 143.

10) Jednotlivé plastiky z výstavy Socha a město konané v Liberci v roce 1969 byly nainstalovány přímo v městském organismu, a staly se tak jednoduchým terčem vandalů. Na výstavě účinkoval i František Štorek, jehož nadživotní figurální socha z mramoru byla vandaly téměř zničena.

11) Dnes jsou obě sochy, jmenovitě od Štefana Belohradského a Rudolfa Valenty rehabilitovány a spolu s dalšími zachráněnými sochami z II. ročníku sympozia a se sochami z obnoveného sympozia z porevolučních let 1992, 1993, umístěny v ostravském sadu Dr. Milady Horákové.

12) ve složení: Ing. arch. M. Sonnek, Ing. arch. E. Malchárková, Ing. H. Kubinová, Ing. J. Koščáková, Ing. P. Kubuš. Ing. A. Laňka, Mgr. J. Michna, Mgr. Pflegrová, přizván Ing. arch. J. Richter

13) Ing. arch. Renata Májková, Ing. arch. Petr Májek, rekonstrukce dokončena 2005.

ODKAZY

1. ŠTASTNÁ, Marie. Socha ve městě. Vztah plastiky a architektury v Ostravě ve 20. století. Doktorská disertační práce FF MU. Brno 2009.
2. ŽDANOV, A. A. O umění. Praha: Orbis, 1949.
3. MICHÁLKOVÁ, ZDENA a kol. František Štorek: zapomenutý deník. Praha: Art D – Grafický ateliér Černá s. r. o., 2004.
4. NOVOTNÁ, Silvie. Jan Lauda. Diplomová práce FF MU. Brno 2010.
5. Mezinárodní sympozium prostorových forem. Katalog výstavy. Ostrava 1967.
6. MICHNA, Jaroslav. Socialistický realismus a typologie pomníkové tvorby v Moravskoslezském kraji v období let 1948 – 1958. Diplomová práce FF OU v Ostravě. Ostrava 2009.
7. PETIŠKOVÁ, Tereza. Československý socialistický realismus 1948-1958. Praha: Gallery, 2002.



Redakční poznámka:

Autoři článku, Mgr. Jaroslav Michna a Ing. arch. Jan Richter jsou pracovníci Městského úřadu Hlučín, odboru výstavby, odděleni územního plánování a památkové péče. Na Ostravablog.cz vychází text zkrácen o první kapitolu Kontext. Článek Socha Františka Štorka a Sympozium prostorových forem 1967 byl publikován ve sborníku Architektura v perspektivě 2013, Stavební fakulta VŠB-TU Ostrava, 2013, ISBN: 978-80-248-3148-0. Na Ostravablog.cz vychází se svolením autorů.

Diskuze | 11 příspěvků (poslední 16. 12. 2014, 12:52)