Adolf E. se domáhá slyšení

12. 4. 2015, 9:51 | Kultura > Divadlo | Milan Líčka, foto Roman Polášek (divadloarena.cz)

Adolf Eichmann byl esesák pověřený židovskou agendou a bez jeho umu a horlivosti by ničivost holocaustu byla mnohem menší. Jeho osudy inspirovaný Tomáš Vůjtek napsal hru Slyšení, v níž se Eichmann domáhá slyšení před Bohem, a jeho řeč doplnil mozaikou výpovědí několika reálných i fiktivních postav zločinců, přizpůsobivců, hrdinů a obětí té doby. Inscenaci hry režíroval Ivan Krejčí, česká premiéra byla v Komorní scéně Aréna 28. února 2015.

Adolf E. se domáhá slyšení / foto (c) Roman Polášek (divadloarena.cz)

Tomáš Vůjtek si dal za úkol osvětlit neslavná období nedávných dějin v trilogii dramat S nadějí, i bez ní, Smíření a Slyšení. První z nich se zabývá oběťmi i katy komunistické totality a už má za sebou úspěšné uvedení v Aréně i televizní adaptaci. Druhá hra zkoumá povahu smíření Čechů s tím, jak vyhnali Němce a teprve bude mít premiéru v pražském Divadle komedie. Ta třetí sleduje osudy strůjce židovského holocaustu a doprovází ji úderný slogan: „Kdybychom bývali měli padesát Eichmannů, tak bychom válku museli vyhrát“.

Adolf E. se domáhá slyšení / foto (c) Roman Polášek (divadloarena.cz)

Děj se odehrává v pomyslném bezčasí na věčnosti, kde se Eichmann dovolává k nejvyššímu, vychloubá svými úspěchy a zároveň vykrucuje z odpovědnosti. Přitom zmiňuje i jména dalších souputníků, jeho slova a činy potvrzují dva kolegové, obhajuje se tu též Hans Frank, správce generálního gouvernementu. České přizpůsobivce zastupuje služka a hajzlbába Vlastička. Na druhé straně stojí oběti, rabín a židovská žena, a hrdinové, kteří prošli lágry a vyznamenali se v řadách sovětské armády: bezejmenný muž a Neporazitelný, jehož postava vychází z osudů třineckého rodáka Arnošta Steinera. Právě ten byl jedním z účastníků vůbec prvního transportu židů v dějinách třetí říše, který byl vypraven z Ostravy 18. října 1939.

Adolf E. se domáhá slyšení / foto (c) Roman Polášek (divadloarena.cz)

V souladu s duchem hry je scéna strohá, chmurně temná, lemovaná černými závěsy a chladně nasvícená, na černém pozadí se párkrát promítnou záběry s Hitlerem. Hudební doprovod střídmě využívá motivy z Wagnera i Bacha. Herci v dobových kostýmech a uniformách stojí, přecházejí nebo sedí na židlích vpředu a za dvěma řadami stolů. V druhé části se dění přesune i k dlouhému stolu umístěnému v popředí.

Adolf E. se domáhá slyšení / foto (c) Roman Polášek (divadloarena.cz)

Scéně vévodí Eichmann Marka Cisovského jako virtuóz, ostatní jen doprovázejí jeho nekonečný monolog. Uhlazený, pečlivě upravený, v černém obleku, bílé košili s modrou vázankou a typickými brýlemi podrobně líčí svůj život. Střídá pasáže modulované do durové tóniny, kdy s pýchou mluví o své kariéře, jak se hřál v přízni mocných a plnil úkol zbavit říši židů, s pasážemi mollovými, kdy s předstíranou pokorou tvrdí, že byl pouze podřízeným úředníkem, žádného žida nezabil, naopak snažil se jim pomoci, ale okolnosti tomu nepřály. Zdůrazňuje, že nikdy nezradil a nikdy nebyl svině. Vyzařuje z něj zvláštní směs nadřazenosti i služebnosti, což Cisovský skvěle odstiňuje intonací, mimikou, úspornými gesty i pohyby. Banalita jeho postavy je směšná, z výpovědi o zabíjení milionů lidských bytostí ovšem mrazí.

Adolf E. se domáhá slyšení / foto (c) Roman Polášek (divadloarena.cz)

Ostatní charaktery jsou jen načrtnuté. Albert Čuba pojal Hanse Franka jako nadutce, který se při zmínce o táborech hystericky vyviňuje. Vlastička Petry Kocmanové sdílí přizpůsobivost „obyčejných lidí“, židům slouží a pak v ukořistěném kožichu je proti nim. Z Eichmannových kolegů Petra Panzenbergera a Šimona Krupy vynikne ten první mimickou expresí vrcholící agresivním šklebem. Rabín Vladislava Georgieva je tlakem moci nucen vyměnit svůj důvtip za poslušnost. Židovští manželé Tereza Cisovská a Ondřej Malý přijímají pronásledování trpně, později se muž stane spolubojovníkem Neporazitelného, jehož Josef Kaluža obdařil hrdinskými rysy a pohrdáním nacisty. Otec Pavla Cisovského je postavou jen okrajovou.

Adolf E. se domáhá slyšení / foto (c) Roman Polášek (divadloarena.cz)

Vůjtkova hra je tak silně soustředěna na ústřední postavu, že by se po menších úpravách dala předvést jako monodrama. Textem rozsáhlá, herecky velmi náročná role Eichmanna byla napsána na tělo Marku Cisovskému a ten tu odvádí oslnivý životní výkon. Ivan Krejčí se snaží jeho projev sladit s ostatními zvýrazněním kontrastů, karikováním a mícháním žánrů, jak je obvyklé v postmoderním pojetí. Dodejme, že výpověď o hrůzách holocaustu zní tak obludně, že to překračuje hranice představivosti, zrovna tak jako snaha o slyšení u Boha, což náznakem připomíná čekání Josefa K. před zákonem. Eichmann to slovy autora pobaveně komentuje: „No není to jako z Kafky?“. A na závěr resignovaně říká, že to čekání stále trvá…

Diskuze | zatím žádný příspěvek