Bluesmeni v podzemí
20. 11. 2011, 10:51 | Kultura > Divadlo | Milan Líčka, foto Tomáš Ruta (DPB / bezruci.cz)
S odstupem šesti let se do Divadla Petra Bezruče vrátil divadelní mág J. A. Pitínský, aby tu spolu se souborem vytvořil hru Bluesmeni. Žánrově těžko zařaditelný útvar autor charakterizoval jako „Bizarní hudebně dramatickou koláž na téma samoty, smrti a nějakého podivného pocitu lásky“. Pozoruhodná inscenace měla premiéru 11. listopadu v podzemních prostorách alternativní scény ostravského Divadla loutek.
Prvotní inspirací byla kniha Michala Šandy nazvaná Blues 1890-1940, obsahující 51 fiktivních portrétů mississipských bluesmenů. Vlastně to byla stejnojmenná rozhlasová hra, jejíž motivy Pitínský použil jako osnovu první části díla. Příběh se odehrává ve smyšleném městě Tupelo, citovaném v jednom z blues. Protagonisty jsou dva rozhlasoví hlasatelé, kteří za horkého červnového dne roku 1940 uvádějí nahrávky slavných bluesmenů a prokládají je fiktivními osudy a historkami ze života zpěváků. Když mají mikrofony vypnuty, sklouzává jejich dialog do osobní roviny napjatých vztahů.
Druhá, značně delší část hry je náladou temnější, „bluesovější“. Je uvozena zpěvem blues doprovázeným kytarou a piánem, postavy v černém a se začerněnými obličeji vzpomínají na těžký úděl černochů z plantáží. Děj se odvíjí v několika scénách, kdy se hudba ztiší a místy vytrácí - podobně jako mizí čerň z obličejů herců. Postupně sledujeme výpovědi a dialogy nešťastné ženy, která je médiem spojeným s anděly, jeptišky líčící radosti i omezení svého života, taxikáře vyprávějícího pasažérům o umírání narozeného dítěte, čtyř osamělců řešících v kavárně svou bezvýchodnou situaci, slepé prostitutky při styku s černochem, muže v kafkovské situaci, kdy jej nepoznává manželka ani jeho rodiče, dívky horečnatě lamentující nad životem. Inspirace k druhé části byla pestrá: motivy z filmů Jarmusche a Kaurismäkiho, tvorba Naděždy Plíškové, Daniela Micky, Toni Morrisonové a dokonce R. M. Rilkeho. Autor jmenuje i knihu Jana Balabána Jsme tady, kde se mluví o blues: povídka o tom, jak spáchat sebevraždu ve Starých Hamrech ve hře „nějak podprahově“ je.
Jednotícím prvkem hry je blues - jak hudba, tak pocit životní situace. Pitínský říká: „Blues je způsob vyjádření, které je klidné, které zaznamenává, popisuje a vrství nejskromnějším způsobem jevy, např. potopu, odcházející ženu, přicházející lásku nebo přijíždějící vlak…Blues to jsou slzy i smích, je v něm hluboký stesk a podiv nad životem a smutek, že nelze o životě říct nic jiného než to, co se právě odehrává. Skrývá se v tom frajerství, že se nic nedává najevo, a taky ty ponožky se zlatými hvězdami, ty naleštěné kytary…“
Scénický prostor se utápí v černi, pozadí tvoří posuvná kulisa s nápisem Blues, jen předsunutý laťkový rošt uložený na pérech je trochu světlejší. V první, statičtější části jsou v popředí u mikrofonů hlasatelé v hnědých oblecích, na pozadí se objevují ve strnulých pózách či zpomaleném pohybu černé postavy. V druhé části dodávají hereckému projevu dynamiku akce na pérovém roštu, vratkost pohybů jakoby zdůrazňovala pocit životní nejistoty. Hudba Matěje Kroupy přitom citlivě doplňuje rytmy blues.
Pitínský stále hledá nová témata a formy, jeho inscenace jsou někdy kontroverzní, ale vždy z nich něco silného v divákovi natrvalo zůstane: ať jde o jeho vlastní satiru nebo dramatizaci starého románu či temné poezie anebo nezvyklé pojetí národní opery. V DPB už pamatujeme jeho magickou inscenaci dvou her Jona Fosse spojenou v jednom příběhu s názvem Syn.Zima. Nenápadný, tiše hovořící režisér je plný fantazií hýřících nápadů a řešení, pro které dovede nadchnout herce a přimět je k mimořádným výkonům. To platí pro všechny bezručovské herce, vedle charismatických osobností jako jsou Lichý, Melník či Dastlík, byla pro mne perlou Tereza Vilišová v roli jeptišky a slepé prostitutky. Nutno dodat, že křehká, skicovitá studie Bluesmeni se snadno divákovi nepoddává a vyžaduje, aby se na její strunu naladil a pozorně vnímal.
Diskuze | 2 příspěvky (poslední 5. 12. 2011, 14:25)
