Čekání na Godota důrazně oslovuje naši současnost

11. 11. 2014, 12:33 | Kultura > Divadlo | Milan Líčka, foto Tomáš Ruta (bezruci.cz)

Úsloví „Čekání na Godota“ se stalo metaforou pro něco, co nikdy nepřijde. Skutečně to vypadalo, že hra irského dramatika Samuela Becketta do Ostravy nikdy nedorazí. Až s odstupem šedesáti letech od pařížské premiéry jsme se dočkali zdejší inscenace. Hra, kdysi vykládaná jako podobenství absurdity lidského údělu v chmurném a bezvýchodném světě, se v pojetí Štěpána Pácla proměnila v tragikomickou klauniádu, aniž by ovšem ztratila své myšlenkové kvality. Premiéra se uskutečnila v Divadle Petra Bezruče dne 31. října 2014.

Čekání na Godota důrazně oslovuje naši současnost / foto (c) Tomáš Ruta (bezruci.cz)

Čekání na Godota rázem Becketta proslavilo a bylo jedním z důvodů, proč po letech získal Nobelovu cenu. U nás bylo poprvé inscenováno roku 1964 ve slavné éře Divadla Na Zábradlí a posléze i v Brně. (Chytlavé jméno Godot v té době dokonce využili Lasica a Satinský pro pásmo persifláží Nečakanie na Godota.) Uvést Godota za normalizace bylo nemyslitelné, zato od roku 1990 se na českých jevištích hra objevila snad desetkrát, a to v překladech Karla Krause a Patrika Ouředníka, jehož text předtím vyšel v knižní podobě. V DPB stejně jako v Činoherním klubu, který s Čekáním na Godota hostoval v Ostravě roku 2002, zvolili věrnější a přirozenější Krausův překlad. Dodejme, že inscenace na přání majitelů práv postrádá hudební doprovod, což si soustředěný divák ani nestačí uvědomit.

Pravidelné návštěvníky překvapí vchod do sálu z čelní strany, přes nepatrně navýšené a vůči hledišti otočené jeviště. Scéna spolu s kostýmy navržená Pavlou Kamanovou tak získává neohraničenost, což zesiluje představu o ztracenosti postav, které hrají do prázdného prostoru.

Čekání na Godota důrazně oslovuje naši současnost / foto (c) Tomáš Ruta (bezruci.cz)

Na scéně jsou stále tuláci Estragon a Vladimír, z jejich vzájemného klábosení, hrátek a únavné nudy je vyruší jen dějištěm procházející podivná dvojice - Pozzo s Luckym. Do děje ještě okrajově zasáhne chlapec jako posel samotného Godota. Postavy ve hře jen přežívají v jakémsi bezčasí a ze záplavy slov se o nich moc konkrétního nedozvíme, jejich minulost je mlhavá a budoucnost nejistá. Zaslechneme jen to, že Estragon byl kdysi básníkem. Něco málo o sobě a Luckym řekne Pozzo, ale později je to zpochybněno.

Inscenace těží ze šťastného obsazení ústřední dvojice. Norbert Lichý je s Dušanem Urbanem naladěn na podobný způsob humoru, oba na sebe přesně slyší. Lichého Estragon čili Gogo a Urbanův Vladimír čili Didi se na jevišti doplňují kontrastem tělesnosti i povahy postav, ustrojením připomínají nenalíčené klauny. Oba jsou v černých ošoupaných oblecích s buřinkami, Lichý vystačí s mluvou těla, Urban je nápadnější s motýlkem na krku a krátkými nohavicemi. První z nich je ten lítostivější, zapomnětlivější, ale i potměšilejší, ten druhý je živější, vyrovnanější a starostlivější. V souladu s dialogy si spolu pohrávají, mění postoje a nepatřičně reagují i vtipně špičkují. Jejich souhra je ve všech polohách hry dokonalá.

Čekání na Godota důrazně oslovuje naši současnost / foto (c) Tomáš Ruta (bezruci.cz)

Vztahově úplně jinou dvojici vytvořili Michal Sedláček jako Lucky a Kateřina Krejčí jako Pozzo. (Není to poprvé, co byla do této role obsazena žena, v Činoherním klubu ji hrála Bára Hrzánová). Noblesně vystupující Krejčí v rajtkách a holínkách má panské způsoby, dává znát svou převahu a vůči Luckymu se chová bezohledně. Sedláčkův Lucky jako jediný není v černém, jeho klobouk skrývá překvapení. Toporný, bez výrazu, zdánlivě němý, náhle ožije zmatenou pseudointelektuální řečí. Roli chlapce naplňuje Sarah Haváčová zranitelnou mírností a lehkou ostýchavostí.

Čekání na Godota důrazně oslovuje naši současnost / foto (c) Tomáš Ruta (bezruci.cz)

Čekání na Godota kdysi nabourávalo již do značné míry otřesený řád a bylo vykládáno jako tragické, existenciální či absurdní drama. S odstupem doby se Otomar Krejča tomuto zařazení bránil a hru charakterizoval jako intelektuální taškařici. Dnes, kdy je společenský řád v troskách, člověk zůstal sám, neví si rady a jakékoli vážné usilování je pokládáno za marnost, se nabízí radikálnější výklad. To dokonale vystihl Štěpán Pácl, který hru pojal jako tragikomickou klauniádu, kde se můžeme nad čtveřicí v divadelní aréně usmívat a jejími kousky se dobře bavit, zároveň však musíme připustit, že nevíme o lepší perspektivě, než mají oni. Především je však třeba ocenit, že se v Divadle Petra Bezruče podařilo vytvořit nejjiskrnější a nejzábavnější inscenaci Godota, jaká u nás dosud vznikla.

Diskuze | zatím žádný příspěvek