Divadelní sny hravé, odvážné i naléhavé

Festival Dream Factory pohledem Jana Havleny

20. 6. 2017, 15:45 | Kultura > Divadlo | Jan Havlena, foto: Národní divadlo Praha

Divadlo jako prostředek k přemítání o současné společnosti, k rozdávání radosti či vedení polemiky se „zavedenými“ obrazy světa. I takové pojetí činoherního divadla přinesl, chvílemi v koncentrované podobě, 9. ročník festivalu Dream Factory Ostrava, který se na přelomu května a června konal na více či méně obvyklých místech po celém městě.

Přehlídka si pravidelně získává příznivce hned několika svými kvalitami: a) promyšlenou dramaturgií, díky níž se ve festivalovém programu setkávají povedené mainstreamové inscenace (letos např. Vzkříšení Dejvického divadla) s kontroverzně laděnými hrami (např. Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny) či odvážnými adaptacemi všeobecně známých látek (Mikuláškovo originální pojetí Spalovače mrtvol); b) množstvím skvělých hereckých akcí (třeba výkon Terezy Dočkalové v roli Nory); c) volbou hracích prostor (novinkou byla scéna v nezrekonstruované části bývalého Hotelu Palace); d) zařazováním drobnějších programových bodů (např. pro děti, besedy s tvůrci, „mikropředstavení“ pro jednoho diváka…); e) celkově velmi milou festivalovou atmosférou (výborná organizace, zpravodaj, péče o divákovo pohodlí, zařazení představení zdarma).

Nejdůležitějším bodem však zůstávají divadelní inscenace samotné, kterých se letos během festivalu odehrály tři desítky. Z mých asi deseti festivalových návštěv rád vzpomínám například na lehce podvratný „manuál“ etikety Městského divadla Zlín nazvaný Dobré mravy (v režii Anny Petržalkové) nebo na hojně oceňovanou hru Anny Saavedry Olga (Horrory z Hrádečku), kterou v pražském Divadle Letí s herci připravila Martina Schlegelová a jež přináší netradičně vystavěný nesentimentální portrét Olgy Havlové. Jako příjemné odlehčení mi přišla vhod „loutkařská vsuvka“ v prostorách Dolu Hlubina. Během sobotního dne se zde například hrálo s miniaturními loutkami kosmonautů a kosmických raket (unikátní představení pro jednoho diváka nazvané μSputnik v podání MIR.theatru), děti i jejich rodiče potěšila půvabně provedená klasická pohádka o ošklivém káčátku (Divadlo U staré herečky) a venku před kavárnou Maryčka poté „ožily“ kusy zeleniny, aby s nimi herci sehráli surreálně-komediální příběh o lásce a smrti. A aby toho nebylo málo, večer pak po celém industriálním areálu návštěvníky strašila obří monstra (Industriální safari, jež se studenty DAMU připravili loutkáři Nori Sawa a Hza Bažant).

Pomyslnými vrcholy přehlídky se pro mě staly sobotní představení pražského Studia Hrdinů s názvem Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny a také nevšední divadelní adaptace Fuksova Spalovače mrtvol, který do Ostravy přivezlo Národní divadlo Praha. Obě inscenace, ale každá odlišným způsobem, vyvolávají kontroverzi a množství interpretací. Hru Davida Zábranského lze vnímat jako ironizující polemiku s velkou částí tuzemských intelektuálů, kteří se, jak ukazuje Zábranský, názorově / politicky vzdalují převládajícím myšlenkovým světům běžných občanů České republiky. Síla představení tkví nejen ve formálně vytříbeném dramatickém textu, ironické hře významů, podtextů, narážek a na sebe vršících se tvrzeních o tom, co je a není dobré pro „domovinu“, ale také ve skvělém podání herce Stanislava Majera (v režii Kamily Polívkové). Inscenaci tak lze „číst“ nejen jako nezávaznou intertextuální srandičku, ale také jako vážně myšlenou úvahu o společenské soudržnosti či pojmech jako jsou národ či vlast.

Divadelní sny hravé, odvážné i naléhavé /  foto: Národní divadlo Praha

Spalovač mrtvol / foto: Národní divadlo Praha

Posledním festivalovým představením byl Spalovač mrtvol (podle stejnojmenné novely Ladislava Fukse) v režijní interpretaci Jana Mikuláška. Společně se scénografem Markem Cpinem se pokusili děsivý příběh spořádaného zaměstnance krematoria z období nastupujícího nacismu posunout více do současnosti. Fuksova předloha jim slouží jako materiál k vytváření silných metaforických obrazů, díky nimž mohou až s esejistickou lehkostí odkrývat děsivě temné, ale i trapně groteskní, stránky lidské psychiky. Agresivita, lhostejnost vůči okolí, konzumerismus, touha po uznání, snaha vlichotit se, ovládat, kariérismus, morální slabošství… Hlavní postava (v podání výborného Martina Pechláta) je prototypem bezskrupulózního člověka, který se nechává svést domnělým „novým řádem“, chybí mu schopnost kritického myšlení, odstupu či vzpoury proti nespravedlnostem. Jednodušší je pro něj přijmout nová ideologická pravidla a na těch lpět, bez ohledu na to, kam až takové „zavírání očí“ a odůvodňování si neodůvodnitelného může vést.

Diskuze | zatím žádný příspěvek