Tato sezóna Arény je ve znamení německých her a témat, po Taboriho Bílém muži a Rudé tváři a Vůjtkově Slyšení přichází debut Bertolta Brechta Baal. Hlavní postavu charakterizuje jméno shodné s názvem biblického božstva nezkrotné síly, žravosti a sexuality. Přitažlivost a talent Baala v konfrontaci s jeho extrémním individualismem dává hře vyhraněný styl a napětí. Provokativní téma hry mladého dramatika bylo výzvou i pro mladého režiséra Davida Šiktance. Premiéra inscenace se uskutečnila v Komorní scéně Aréna 25. dubna 2015.
Vstupní Chorál o velikém Baalovi atakuje diváka divokým a přehlušujícím projevem titulního (anti)hrdiny. Na banketu uráží ostatní, zajímá se jen o pití a ženy. Několik jich v zanedbané mansardě vystřídá, brutálně s nimi zachází a o jejich další osud se nezajímá. Jeho agresivní živočišnost se pojí s jakýmsi fatalistickým zlhostejněním k postupujícímu společenskému a lidskému úpadku, jak je zřejmé z následujících scén v hospodě, v kabaretu, mezi sedláky, uprostřed nemocných a nuzáků i mezi dřevorubci. Halasný projev se ztišuje, z nadčlověka se stává červ. Nad vší tou vulgaritou se vznáší básnický jazyk…
Děj se odehrává na temně rámované scéně s minimem vybavení, důležitým prvkem je hra světel a stínů, náladu rozjasní ozářená plocha pozadí s obrazem krajiny, temnotu protínají dva bodové reflektory, s nimiž v exponovaném výstupu manipulují herci. Střídmá hudební složka s několika songy se ke konci změní v táhlý svist větru. V dramatickém sledu připomínajícím barvitou koláž ostře pointovaných scének se vystřídají tři desítky aktérů, přitom všechno je soustředěno kolem titulní postavy neustále přítomné na jevišti.
Ostentativního bohémského umělce, který svůj talent sice nezaprodá, nicméně jej zneužije k manipulaci, egoisty, jehož nenasytná poživačnost se prolíná s obrazností básníka, ztělesnil charismatický Michal Čapka. Překypuje energií, podmanivým způsobem rozehrává zejména ty zkázonosné polohy složitého charakteru. Další postavy vystupující v krátkých sekvencích svými postoji a reakcemi odhalují povahu Baala a poznamenávají jeho osud, přičemž souvislejší part mají jen někteří: hrou prochází mírný Ekart Petra Panzenbergera, který je Baalovým protipólem či druhým já, v několika scénkách se objeví nesmělý obdivovatel Johanes Šimona Krupy, zkrotlá panička Emilie Terezy Cisovské, důvěřivá Johana Pavly Dostálové a do krajnosti oddaná Žofie Zuzany Truplové. Ve více rolích a prostředích se střídají a přesně doplňují mozaiku dění kolem Baala ostatní členové souboru – Alena Sasínová-Polarczyk, Petra Kocmanová, Marek Cisovský (ten z nich má ve hře prostoru nejvíc), Vladislav Georgiev, Josef Kaluža, Albert Čuba a tři hosté.
Teprve s politickým táním šedesátých let se v Ostravě objevila Brechtova dramata Žebrácká opera, Svatá Johanka z jatek, Kavkazský křídový kruh a Matka Kuráž. Baal byl uveden až roku 1986 v DPB v čs. premiéře (r. Josef Janík) a pak ještě na Celostátní přehlídce 1989 v Ostravě (r. R. Polák a M. Porubjak, Divadlo Martin). Narozdíl od těch výše zmíněných, epických a politicky angažovaných her používajících zcizovací metodu, je Brechtův debut expresionismem ovlivněné, individualistické a morálně kontroverzní dílo. Na obranu Baala autor říká, že se chová asociálně, ale asociální je i společnost, v níž se pohybuje. Uvedení Baala prokázalo, že přišel básník s vizí nové doby, s hypnotickou obrazností stručné a hutné řeči, která připomíná biblickou dikci, je brutálně smyslová a přitom melancholicky něžná, je v ní nízkost i smutek. Brecht vidí tragiku osudu člověka skrze jeho svázanost s osudy jiných.
David Šiktanc se uvedl na několika našich scénách odvážnými a kritikou ceněnými inscenacemi. S oblibou si vybírá německé autory, má rád expresionismus a rebelský duch hry dvacetiletého Brechta je mu jako představiteli naší nejmladší režisérské generace obzvlášť blízký. Pod hrubými obrysy nadsázky míří ve svém výkladu textu na to aktuální v konfliktu jedince se společností, ponouká diváka hledat hranice, kde končí svoboda a kde začíná odpovědnost. Inscenace vypravená jako zábavná, groteskní koláž zaručeně zaujme a strhne (nejen) mladé diváky. Ostatně na dramaturgii a produkci Arény se lze vždy spolehnout.
Milan Líčka, foto divadloarena.cz
