Jak zaměstnat nezaměstnané? Nejjednodušší je zavést institut rekvalifikace, jejíž užitečnost nikdo nezkoumá, jen když je papírově vše v pořádku. Absurdity německého (u nás ovšem obdobného) sociálního systému pranýřuje a zesměšňuje Klub outsiderů Felicie Zeller. V její hře je skupina nezaměstnaných pod záminkou zvyšování kvalifikace najata podvodnou firmou a v nefunkční kanceláři ponechána svému osudu. Inscenace bizarních situací z nuceného soužití šesti zoufalců v režii Jiřího Honzírka a kol. měla českou premiéru v Divadle Petra Bezruče 19. září 2014.
V komorním sále Márnice dýchne na diváka neosobní prostředí místnosti s kopírkou, starým počítačem, pohovkou, stolem se židlemi a stěnou se šanony. Na jevišti se střídá šest protagonistů: hospodská Uschi, rozvedená Doti, Turkyně Günnesch, nedostudovaný Gerhard, fotbalista z Nigérie Matthew a technický kreslíř Axel. V průběhu několika dní, od pondělí do úterý následujícího týdne tu utloukají čas mluvením, čtením novin, hraním na počítači a kopírováním všeho možného, pijí a kouří, občas dojde ke střetu. Krátké dialogy střídají prolínající se monology, mluví o sobě, neúspěších a fantaziích, vychloubají se nebo litují. Nenamáhají se s logickým vyjadřováním, řeč se stereotypně točí kolem jejich problémů, zasekávají se a zacyklují, slova jdou do prázdna, ostatně ti druzí už vše mnohokrát slyšeli.
Bezmyšlenkovité, nedbale formulované fráze visící ve vzduchu jsou umně sestaveny tak, že charakterizují postavu a situaci. Vycházející hvězda německého divadla Felicia Zeller vytváří ze zaslechnutých hovorů a obyčejného tlachu specificky stylizovaný jazyk, jímž píše společensko kritické, provokativní hry na aktuální témata. Text Klubu outsiderů je kromě dnů rozčleněn ještě do oddílů s názvy obnažujícími autorčino intelektuální žonglování s jazykem v tradici Alexandra Klugeho (Návrat Yetiho, Sex a milost v konzumní společnosti -nebo třeba jako poslední- Situace nezměněna). Z hraní si s řečí, floskulemi a paradoxy probleskuje vtip a humor, který je německy věcný a jízlivý, trochu jiný, než na jaký jsme zvyklí. (Nedivme se, současná dramatika německy mluvících zemí je v Ostravě popelkou, nebyly tu uvedeny ani hry nobelistky Elfriede Jelinek, na kterou autorka svým stylem vzdáleně navazuje.)
Jiří Honzírek (1979), šéf brněnského divadla Feste zabývající se sociálními a politickými tématy, je k režii Klubu outsiderů dobře vybaven. Ovšem na tvaru inscenace se víc než obvykle podílelo umělecké vedení divadla i herci sami. Do rolí byli vybráni tak, aby vkladem svého naturelu vytvořili vyhraněné individuality, jejichž vzájemnou souhrou text ožije.
Nejvíc je vidět a slyšet živelný Lukáš Melník v roli věčně remcajícího a ublíženého Axela, experta na ženské. Stejně razantní je Marcela Čapková jako protřelá vdova Uschi, čte bulvární noviny a „ví odjakživa svoje“. Ondřej Brett ztělesňuje zamindrákovaného Gerharda, jemuž maska zdvořilosti padá při návalech vzteku. Pasivní, lítostivé Doti Markéty Harokové kromě vzpomínek na bývalého manžela zbývá televize, nakupování a jídlo. Dva nějak „jiní“ odrážejí současnou německou společnost. Turkyni Günnesch, bouřící se vůči otci, odmítající se vdát a snící pohádku o ztraceném milenci pojala Pavla Gajdošíková s odstupem a přirozeností. Nový člen souboru Vojtěch Říha dobře zvládá dvojí polohu role Matthewa. Jako přistěhovalec žijící s Němkou bere vše v pohodě, navštěvuje večírky, rozebírá fotbal a vzpomíná na domov. Na závěr mu autorka vkládá do úst citát z Evangelia sv. Matouše (Matthew), jímž se hra láme do podobenství o zbytečných starostech člověka vůči potřebě něčeho, co ho převyšuje.
Klub outsiderů se vymyká rázu běžných her, je to spíš experiment na téma postavení člověka v současném světě. V abstraktním světě slov chybí dramatický konflikt, příběh i reálné kontakty mezi osobami, to pravé drama se odehrává uvnitř postav. Postavy mluví, ale nerozumí sobě ani druhým, nejsou schopny smysluplně jednat, vše svalují na společnost. Jsou bezradné, protože neexistuje řád, autority i pravdy jsou zpochybněny. Inscenace je zatěžkávací zkouškou pro diváka, kromě zábavy by totiž měl hledat význam toho, co se skrývá za slovy a vztáhnout autorčino poselství na svou znalost a zkušenost. Ale ta námaha za to stojí.
Milan Líčka, foto Tomáš Ruta (bezruci.cz)
