Ohlédnutí za 8. ročníkem Dream Factory

Pohyblivý svátek (nejen) pro ostravské divadelní nadšence představil inscenace desítky pražských scén, Klicperova divadlo z Hradce, Činoheráku z Ústí a Divadla Andreja Bagara z Nitry, své nové hry uvedly ostravské scény i scénky. Hrálo se samozřejmě i v prostředí, které festival inspirovalo, v postindustriálních prostorech Dolu Hlubina. Program, který připravil a se svým týmem zorganizoval neúnavný ředitel Tomáš Suchánek, nabídl to nejlepší z progresivních tendencí českého divadla včetně ochutnávky slovenského. Přibylo inscenací a těžko se vybíralo a stíhalo ze čtyřiceti produkcí – které navštívily rekordní čtyři tisíce diváků. Snad festival trochu přiblíží poznámky ze zhlédnutých představení.

ZIMNÍ POHÁDKA

Na zahájení uvedlo Dejvické divadlo Shakespearovu pozdní hru ZIMNÍ POHÁDKA s tématem chorobné žárlivosti a své pojetí charakterizovalo sloganem „psychothriller se šťastným koncem“. (Její děj se odehrává na Sicílii a v Čechách – situovaných někde u moře). Inscenačně nesnadnou, žánrově proměnlivou hru, v níž se idyla láme do tragédie a později do komedie, pojal režisér Ondrej Spišák s mírnou nadsázkou a postmoderně akcentoval. Postavy v civilních oblecích, na sicilském dvoře v obřadné černé a bílé, v Čechách uvolněněji barevné, se pohybují v dávných dobách a přitom hrají tenis, používají ipody. Symbolická postava Času zachycuje fotobleskem momenty dění a vysvětlí velký časový skok. První část je zatížena nejednotností žánru a ztěžklá tragickými tóny, až v té druhé mohou herci rozvinout komická čísla, na jaké jsme u nich zvyklí. Pobaví zejména Miroslav Krobot (v druhé roli ozdobený beraními rohy) trefnými, krátkými replikami.

LIDSKÁ TRAGIKOMEDIE

Divadlo v Dlouhé se představilo LIDSKOU TRAGIKOMEDIÍ Ladislava Klímy, v níž se prolíná společenská groteska s výklady titánské filosofie. Formou satirické nadsázky sleduje proměny pěti postav-typů v nemilosrdném běhu času. Jsou to piják poeta, slabošský erotoman, ctižádostivý hmotař, omezený pseudovědec a mimo ně stojící filosofující solitér. (Za mystikem i pijákem se skrývá sám autor kolísající mezi sebezbožštěním a sebezničením). Na maturitní oslavě představí své ideály, na srazu po třiceti letech je vše jinak a po dalších pětadvaceti letech se jejich osud definitivně naplňuje. Hru pojala Hana Burešová jako barvité leporelo s groteskně laděnými výkony herců, z nichž nejvděčnější úlohu má Jan Vondráček. Expresivní herectví, kostýmy a líčení, imaginativní použití projekcí i hudby nabízejí opulentní podívanou. Inscenaci označovanou za jeden z vrcholů sezóny bude zajímavé porovnat s toutéž hrou v aktuálním provedení Komorní scény Aréna (premiéra 18. června 2016).

VEĽKÝ ZOŠIT

Divadlo Andreja Bagara Nitra přijelo s inscenací VEĽKÝ ZOŠIT, která vychází z románu švýcarské spisovatelky maďarského původu Ágoty Kristóf. Dva chlapci jsou během války matkou odvedeni na vesnici k babičce, tvrdé a zatrpklé ženě, okolím přezdívané bosorka. Aby přežili v nepřátelském prostředí, naučí se odolávat bolesti, zimě a krutosti. V zápisech do deníku se vyhýbají emocím a vytvářejí si vlastní morálku, nemilosrdnou, ale spravedlivou. Dramatizace Daniela Majlinga zdůrazňuje strohost a věcnost výpovědí, režisér Ján Luterán stylizací hereckých projevů (Martin Šalacha a Marián Viskup jako nerozlučná dvojčata, charismatická (81letá) Žofia Martišová jako babička a další) vytváří soustředěné, obřadně lyrické obrazy. Rituální ráz inscenace je navozen minimalistickým řešením scény (dlouhý kovový rám a funkční prostory skryté pod jevištěm), nasvětlením a použitím zvláštní hudby a zvuků (zesílený dech, ireální ozvuky, nápěvky aj.). Skutečně výjimečný zážitek.

KRÁSNÉ PSACÍ STROJE

Divadlo Na zábradlí uvedlo KRÁSNÉ PSACÍ STROJE Miloše Orsona Štědroně (i autor hudby), pásmo scének ze života čtyř slavných literátů, Jana Zábrany, Josefa Škvoreckého, Jiřího Koláře a Bohumila Hrabala, kteří spolu sedí v redakci nakladatelství Odeon. (Jde o fikci, redaktorem tam byl jen Škvorecký). Text hry využívá citátů z jejich korespondence, deníků, vzpomínek a je proložen dialogy karikujícími totalitní dobu s estébáky, tupými šéfy a hloupými kolegyněmi. Nejvíce se tu mluví o přátelství a spolupráci Zábrany a Škvoreckého a o sporu, kdo z nich přeložil Prezydenta Krokadýlů, objeví se tu mimo jiné též Alan Ginsberg a Zdena Salivarová (Škvorecká). Hravá, uvolněná režie Jiřího Havelky střídá ťukot psacích strojů, šťouchance přátel, komentáře a čísla se zpěvem, hudbou a pohybovými kreacemi. Na pozadí se rýsují Hradčany s rudou hvězdou, pak srdíčkem, z nějž zbude polovina jako otazník. Postavy ztělesňují přední herci – Miroslav König, Petr Jeništa, Jiří Vyorálek aj.

HAMLETI

HAMLETI jsou kolektivním dílem Jana Mikuláška, Dory Viceníkové a herců Divadla Na zábradlí, pojatým v duchu Mikuláškovy poetiky plné groteskní fantazie, symboliky, ironie i parodie. V nespojitém sledu etud, fixovaných improvizací ze zkoušek, se boří iluze o herectví. V šatně s frontálními zrcadly se ocitá sedm postav (z nich jedna žena) a v bizarních výjevech deklamují z textů různých autorů (od Shakespeara přes Dostojevského, Čechova a Williamse k německé moderně), soupeří, ponižují se, obnažují a špiní. Z řady výstupů vyčnívá monolog a zpěv Jany Plodkové. Petr Čtvrtníček jako jeden ze sedmi Hamletů na počátku varuje diváky: „Nepokoušejte se něco pochopit“. Tématem hry je totiž herec sám, jeho projev a převtělování, metody i triky, marnivost a sebestřednost, ale i úzkost, pochybnosti a zoufalství. Pátrání po smyslu herectví lze vnímat také jako prostředek k navození sebereflexe: každý zastáváme a neustále měníme své životní role a obtížně k sobě hledáme cestu.

MEDVĚDI

Hra MEDVĚDI Simony Petrů inscenovaná Annou Petrželkovou v Klicperově divadle sleduje osudy zpěváků Jana a Františka Nedvědů na pozadí proměn společnosti během jejich života. (Petrželková už dříve s Petrů spolupracovala na Tichém Tarzanovi, uvedeném před časem na Dream Factory). Děj začíná jejich dospíváním v trampské osadě a naznačuje, jak asi přírodní romantika ovlivnila hudební styl milovaných a později i odmítaných „kotlíkářů“. Další osudy bratrů, na scéně vizuálně sjednocených pruhovanými svetry, vycházejí z reálných událostí, zachycují jejich úspěchy i pády, prosazení na Portě, estrády, koncert na Strahově, roztržky, nemoci a smíření v Lucerně. Všechny zákruty děje jsou pojaty s nadsázkou a vtipem, písničky doplňují kolorit doby; nechybí tu křiklavé komentáře Blesku, křivého zrcadla současnosti. Jan Sklenář a Jan Vápeník zdařile napodobují své vzory, předvádivého Jana a introvertního Františka nejen herecky, ale i zpěvem a hrou na nástroje. Lehce groteskní inscenace se pohybuje přesně na hranici tragikomedie a jemné parodie.

RICHARD III.

Shakespearovo výročí připomnělo Klicperovo divadlo inscenací jeho rané hry RICHARD III. David Drábek krvavé drama o machiavelistickém uchopení moci radikálně upravil, verše nahradil prózou, doplnil vlastní text plný narážek a aktualizací (každý by se rád stal králem; Buckingham je tu jako Beckham apod.). Vytvořil postmoderně rozpoutaný, krutý kabaret, v němž mužské role hrají ženy a naopak, některé postavy jsou převlečeny za zvířata či nosí jejich masky. Dění je na předscéně komentováno ze žabí a ptačí perspektivy, pták mj. čte Wildeova Šťastného prince. Zatímco se na scéně intrikaří a vraždí, na kůru zpívají mniši, v pozadí hraje rocková kapela. V první části je ta hrůza spíše hravá, i když krev šplouchá, v druhé přituhne. Před smrtí se Richard (Pavlína Štorková ve strhující roli) ptá Marlowa, proč k němu byl Shakespeare tak krutý, ale to už na něj číhá vražedná chobotnice válek. Děj uzavírá vítězný Richmond, vlastně herec, který vystoupí z role a obrací se k publiku posláním – slovy nabádajícími k lidské sounáležitosti a humanitě. Působivé zakončení festivalu.


Milan Líčka, foto Divadlo Na zábradlí, Divadlo v Dlouhé, Dejvické divadl, Divadlo Andreja Bagara Nitra, Klicperovo divadlo


Přečtěte si také

Jan Havlena: Divadelní dobrodružství s ostravskou továrnou na sny

Napsat komentář