Ohlédnutí za 9. ročníkem divadelního festivalu Dream Factory

Festival Dream Factory pohledem Milana Líčky

12. 6. 2017, 12:47 | Kultura > Divadlo | Milan Líčka, foto Karol Krokowski, Hynek Glos, Alexandr Hudeček, Martin Špelda, Pavel Nesvadba, Roman Polášek, Braňo Konečný

Na nejvýznačnější divadelní přehlídku v našem kraji, organizovanou neúnavným Tomášem Suchánkem a jeho kolektivem ve dnech 30. 5. – 4. 6. 2017, přijela divadla naše i zahraničí, scény z Prahy, Liberce, Brna, Zlína, Bratislavy, Martina a Vratislavi. Do programu přispělo svými inscenaci i pět ostravských scén. Hrálo se tradičně v industriálním prostoru Dolu Hlubina, na všech divadelních scénách a nově ožilo přízemí bývalého hotelu Palace, Kuří rynek i elektrárna v Kunčicích. Třebaže máme v Ostravě kvalitní a vyhraněné soubory (Dokonce opět Divadlo roku v Aréně), je pro divadelní nadšence i profesionály neocenitelné poznat výsledky práce jiných souborů, umělecky tvůrčí a společensky angažované inscenace, ambiciózní tvorbu kritikou vynášenou i kontroverzně přijímané experimenty. Všech třicet představení bylo vyprodáno, festival navštívilo 4 500 diváků. Nezbývá než pořadatelům "Továrny na sny" vyslovit uznání a doufat, že se jim podaří uspořádat jubilejní ročník s podobně bohatou nabídkou či nadílkou, snad i s nějakým příjemným překvapením navíc. Stojí za to připomenout několik pozoruhodných představení, a to v časové posloupnosti uvedení.

Ohlédnutí za 9. ročníkem divadelního festivalu Dream Factory / foto (c) Karol Krokowski

Pomník, foto Karol Krokowski

POMNÍK (Wrocławski Teatr Lalek, režie Jiří Havelka)

Tragický osud sochaře Otokara Švece, který projektoval a realizoval obrovský Stalinův pomník na Letné (navržený k sedmdesátinám vůdce, odhalený 1955 a demolovaný 1961), líčí Marian Szczygieł v povídce Důkaz lásky. Pro loutkové divadlo i s živými herci ji adaptovala Elżbieta Chowaniec spolu s autorem předlohy a režisérem Jiřím Havelkou. Na scéně za dlouhým předsednickým stolem sedí žena a dva muži, ten starší, funkcionář, pomocí paruky, vousů a beranice ztělesňuje Stalina, Gottwalda i ministra Kopeckého, ten mladší sochaře. Na pozadí visí obraz generalissima, telefon tlumočí pokyny z Moskvy a zadní projekce oživuje záznamy ze stavby i zničení pomníku a instalaci velkého metronomu po revoluci. Plošné loutky v popředí znázorňují tanky, auta, vlak s dary vůdci. (Na bočním plátně byl promítán český překlad). Názorná lekce o gigantománii doby stalinismu u nás rezonuje v názorově rozděleném Polsku tím, že konzervativní vláda uvažuje o stavbě monumentálního pomníku obětem katastrofy u Smolenska. Hravá, ironická inscenace v duchu tvorby Jiřího Havelky.

Ohlédnutí za 9. ročníkem divadelního festivalu Dream Factory / foto (c) Hynek Glos

Vzkříšení, foto Hynek Glos

VZKŘÍŠENÍ (Dejvické divadlo, režie Michal Vajdička)

Za záhadným jménem autora Daniel Doubt (čili D. Pochybný) se skrývá kolektiv DD podílející se na čechovovsky či spíš woodyallenovsky laděné improvizaci, Michalem Vajdičkou zafixované do jevištního tvaru. Na pozadí nekonečných polic s knihami se odvíjejí navzájem propojené příhody frustrovaných postav a marných lásek. Vztahy mezi ředitelem nakladatelství, redaktorkou a slavným spisovatelem (jehož portrét visí uprostřed) se prolínají se vztahy psychoterapeuta, jeho ženy, pacienta-neúspěšného autora, vrátného a jeho sousedky. Fantaskními momenty je psaní románu na ženské tělo a návrat mrtvého na scénu, což má asi být ono titulní vzkříšení. Děj je sledem banálních situací postav, které aktéři věrohodně hrají a přitom si s nimi se zřejmou chutí pohrávají. Díky sehranému souboru individualit (Ivan Trojan, Martha Issová, Pavel Šimčík, Matěj Hádek a další) vznikla konverzační komedie v duchu poetiky DD podbarvená suchým humorem, ironií a absurditou. Režisér Michal Vajdička i herci dobře vědí, jak inteligentně pobavit diváka a co přitom kritika ocení.

Ohlédnutí za 9. ročníkem divadelního festivalu Dream Factory / foto (c)  Alexandr Hudeček

Olga (Hovory na hrádečku), foto Alexandr Hudeček

OLGA (HORRORY Z HRÁDEČKU) (Divadlo Letí, režie Martina Schlegelová)

Portrét Olgy Havlové, která žila ve stínu manžela a přitom byla jeho kotvou i korektivem, vykresluje Anna Saavedra, v Ostravě známá jako autorka komorního dramatu Kuřačky. V textu důmyslně parafrázuje postupy Havlových her, zejména refrén, opakování výpovědi, zmnožování postav (Havel současně hraný třemi aktéry, Klaus dvěma, Havel rozmlouvá se svědomím), absurditu situací (ochranka je stejná jako tajní, člověk pohledem psa). Dialogy prokládá citáty Havlových vyjádření a deníků z vězení i Olžiným amatérským herectvím. Inscenace Martiny Schlegelové se soustřeďuje na titulní postavu, kterou ztělesnila drobná, charismatická Pavlína Štorková s ostrým pohledem jako tvrdou, přímou, nesentimentální a hrdou, ale i bezradnou bytost v životě i v odcházení, protivící si faleš i bulvární lesk a silou ducha usměrňující okolí. Jak zazní v dialogu, je tím těžištěm, kterým nelze pohnout. Tři další herci ztělesňují množství mužských a také ženských postav přesně a s citem pro situaci. Sugestivní ztvárnění osobnosti na pozadí proměn doby získalo titul Inscenace roku 2016.

Ohlédnutí za 9. ročníkem divadelního festivalu Dream Factory / foto (c) Martin Špelda

Nora (Domeček pro panenky), foto Martin Špelda

NORA (DOMEČEK PRO PANENKY) (Divadlo pod Palmovkou, režie Jan Nebeský)

Ústřední postavou hry Henrika Ibsena je žena, která svého muže zachraňuje způsobem ohrožujícím jeho pověst. Její slabosti se vývojem děje mění v rozhodnost a sílu, a proto byla hra vyzdvihována emancipačním hnutím. Jan Nebeský inscenuje Ibsena často, přitom uchopením tématu vždy nějak překvapí. Text rázně zkrátil, lehce zesoučasnil, proložil songy s hudbou a do jednání postav promítl dnešní ráz vztahů. Na zešikmené jeviště postavil dámský botník jako vertikální osu a víceúčelový pytel, naznačil akci v druhém plánu. Exponoval titulní postavu, kterou ztělesnila Tereza Dočkalová, známá z působení v KS Aréna. Křehká, s dívčím obličejem je přirozená i v krajních polohách, jako rozmazlená panenka v růžových šatech a s platinovou parukou, nečekaným vydíráním panikařící a schopná učinit cokoli, se pod tlakem okolností mění v člověka ochotného nést odpovědnost za svůj život. Přesvědčivě moderní výklad Ibsena spolu s fenomenálním hereckým výkonem Terezy Dočkalové (mj. strhující tanec ve stylu Salomé) dávají inscenaci punc výjimečnosti.

Ohlédnutí za 9. ročníkem divadelního festivalu Dream Factory / foto (c) Pavel Nesvadba

Urna na prázdném jevišti, foto Pavel Nesvadba

URNA NA PRÁZDNÉM JEVIŠTI (Činoherní klub Praha, režie Martin Čičvák)

Černé stěny jeviště, v popředí urna, v pozadí tři herečky v černém, před zrcadlem se líčí operní zpěvačka. Přišly se rozloučit s velkým režisérem, který náhle zemřel během zkoušení tragédie Macbeth, divadelníky považované za prokletou. Mají za úkol rozsypat po jevišti jeho popel a neví jak na to. Dělí je od sebe generace i povahy, Lenka Skopalová hraje tvrdou a jízlivou Lénu, Veronika Žilková frustrovanou naivku Žílu a Ivana Uhlířová nevycválanou Ivu. Spojuje je to, že režiséra uctívají, vděčí mu za svou kariéru, ale současně jej pomlouvají jako despotu, navzájem se napadají, ironizují, při tom zazní parafráze děl klasiků, zpěvačka Mimi většinou mlčí. Režisér je přítomen nejen svým popelem, ale i hlasem z reproduktoru, jímž s lehkým odstupem přednáší monolog z Královny Kristiny Augusta Strindberga. Text Martina Čičváka je napsán na tělo představitelkám rolí, vypovídá o lidech kolem divadla, zejména ženách. Komedie v černém je černá komedie, tak to trochu i fraška s tváří známých hereček.

Ohlédnutí za 9. ročníkem divadelního festivalu Dream Factory / foto (c) Roman Polášek

Smíření, foto Roman Polášek

SMÍŘENÍ (Komorní scéna Aréna, autor Tomáš Vůjtek, režie Ivan Krejčí)

Velké očekávání bylo spojeno s premiérou prostředního dílu trilogie Tomáše Vůjtka nazvaného Smíření s podtitulem Ohlasová hra se zpěvy. Děj se odehrává po válce, kdy při divokém odsunu a v internačních táborech docházelo ke zvěrstvům na našich německých spoluobčanech, za které nikdo nebyl potrestán. Inscenace je pojata jako kabaret, hrané scény střídají scény před oponou se zpěvem, komentáři a svědectvím o spáchaných zločinech, z nichž se každý snaží vyvinit. V hraných scénách se role českých aktérů jako viníků a obětí převrací, vedle nich stojí výjev z pohraničí, vrcholící monologem umučené dívky. V kontrapunktickém závěru je českými potomky rozvíjena věta o obrazu, dědictvím po dědovi, který jej přinesl z vyrabovaného německého domu. Expresivní herecký projev a sarkastický černý humor přesahuje do poloh násilí i strachu, výpověď obětí zmrazí kabaretní atmosféru. Inscenace drsným způsobem otevírá nezacelené rány minulosti, přitom název hry je podle autora záměrně volen proti jejímu smyslu, smířit se se spáchanými zločiny není možné.

Ohlédnutí za 9. ročníkem divadelního festivalu Dream Factory / foto (c) Braňo Konečný

Portrét Doriana G., foto Braňo Konečný

PORTRÉT DORIANA G. (Slovenské komorné divadlo Martin, režie Marián Amsler)

Paradoxem "Veškeré umění je zcela neužitečné" uzavírá Oscar Wilde předmluvu románu Obraz Doriana Graye (1891). Podtexty příběhu nestárnoucího muže a za něj stárnoucí podobizny způsobily pozdvižení a přispěly k uvěznění autora kvůli homosexualitě. Při dramatizaci vychází Marián Amsler z necenzurované verze, v inscenaci přibližuje jednání postav i prostředí současnosti: v bohémském ateliéru nechybí notebook, mobil, reproduktor, projekce fotoportrétu titulní postavy s heslem vulgar realism, dialogy střídá ohlušující hudba. Mentorem a ďábelským svůdcem je tu lord Henry s wildeovsky brilantními bonmoty a cynickými paradoxy. Jím povzbuzovaný, zhýčkaný Dorian střídá vztahy, večírky s drogami a sexem, ničí přátele a milence. Nálada hry se proměňuje, počáteční lehkost vyprchává a atmosféra těžkne, přízračný návrat mrtvých děsí, odpudivé rysy portrétu odhalují vnitřní vyprahlost a zkaženost. Inscenace navozuje otázky po morálních aspektech života dnešní doby, kdy vztahy zvěcněly, vládne kult hedonismu a věčného mládí bez odpovědnosti.

Diskuze | zatím žádný příspěvek