Pestré vrstvy života

16. 5. 2011, 0:30 | Kultura > Divadlo | Milan Líčka, foto Tomáš Ruta (DPB / www.bezruci.cz)

Když próza Pestré vrstvy do té doby neznámého Ivana Landsmanna zvítězila v anketě Lidových novin jako nejlepší kniha roku 1999, způsobilo to pozdvižení. Po mnoha letech tu bylo autentické téma z dělnického prostředí, prostoupené duchem normalizace, tak jak vše prožíval havíř a později emigrant sepisující své paměti. Bylo otázkou času, kdy se dílo tak intenzivně pulsující životem pokusí uchopit jiné médium. Udělat z něj televizní seriál autor odmítl, ale přistoupil na dramatizaci. Adaptaci Tomáše Vůjtka nastudoval Janusz Klimsza s herci Divadla Petra Bezruče, premiéra byla 13. 5. 2011 v prostorách umýváren Dolu Hlubina.

Na dvou bocích zašlé a syrové místnosti nepravidelného tvaru je instalováno provizorní hlediště a uprostřed naznačen scénický prostor – kancelářské stoly, telefony, sedačky, u stěny kovová skřínka, pásový dopravník a pár kusů kulatiny. Bez nějakých dalších úprav se tu pak odehrávají scény na dole, v podzemí, v kanceláři ředitele, kantýně a bytech a také scény v zahraničí, v letištní hale, imigrační kanceláři, hospodě či ubytovně. Z nepřerušeného toku Landsmannova vyprávění v první osobě, jen proloženého rozmluvami, autor adaptace vybral a do dramatického tvaru převedl výjevy a dialogy, které charakterizují prostředí i dobu. Ze dvou částí knihy, kde první se odehrává na Ostravsku a druhá v Holandsku, tak vznikla koláž scén, v nichž se pravidelně střídá české a cizí prostředí.

Děj je prostříhán jako ve filmu, pro představu uvádím sled scén z počátku hry: Svist přistávajícího letadla na amsterodamském letišti, vlevo Ivan procvičuje „I am Czech, I ask for asylum“ … // Vpravo sekretářka telefonuje s kamarádkou, vchází kašlající ředitel dolu, rozmlouvají… // Letištní hala, vedle sebe sedí černoch, Ivan a ruská baletka. Přichází úřednice a zpovídá ji… // Ředitel má problém, protože mu emigroval náměstek. Řeší to se svým poskokem Závorkou, který má tchána na ministerstvu… // Letiště nebo imigrační úřad, Ivan mluví o Kanadě, odkud přiletěl, protože se ho bratr chtěl zbavit… // Parta čtyř havířů v kantýně u piva, baví se o tom, jak upekli psa, přichází nováček Luděk, zesměšňují ho… // Tlumočnice vysvětluje Ivanovi, jak úspěšně žádat o azyl… // V dole Ivan vypráví, co jsou a jaké nebezpečí představují pestré vrstvy v nadloží sloje. Nešikovný Závorka je zraněn…

Těch střihů mezi místy a dobou jsem ve hře zaznamenal asi pětadvacet. Někdy je následující scéna oddělena rozmístěním jednajících postav, jindy jen tak, že Ivan podleze sedačky na jevišti a rázem je v jiném prostředí. Ke snadným proměnám napomáhají neměnné kostýmy, havíři jsou stále ušpinění a ve fáračkách (Ivan dokonce i v Holandsku), Závorka je v pracovním plášti, ostatní postavy v běžných oděvech a jen u několika hereček je měněna charakterizace podle různých postav, které postupně ztělesňují.

Hra převzala a dramaticky umocnila to nevšední, co v knize je, tedy pestré osudy a šťavnatou mluvu: směs ostravského dialektu a hornického argotu je vrchovatě opepřena těmi nejostřejšími výrazy a vulgaritami. Někdy se zdá, že je toho nakupeno až příliš – ale nahlédnutím do Landsmannovy prózy se ukáže, že v textu už to všechno je! Prostě to, co si čteme, vnímáme tlumeněji, než to, co vidíme a slyšíme, navíc v kondenzované formě. Samozřejmě záleží na tvůrcích a hercích, jak to vše použít a vtělit do umělecké podoby, která by přesvědčila a strhla diváka. To se beze zbytku podařilo jak Tomáši Vůjtkovi (ten má pro ostravská témata cit, jak ukázala inscenace jeho Brenpartije) a Januszi Klimszovi (má hornické prostředí v krvi, což bylo zřejmé z jeho hereckého výkonu v Bambuškově hře Zdař Bůh!), tak herecké partě od Bezručů. Z nich vyniká Tomáš Melník, který se svým lehce proměnlivými výrazem podmanivě ztělesnil postavu Ivana, na diváka svůj obvyklý magnetismus vyzařuje Norbert Lichý v roli ředitele, silně působí Tomáš Dastlík jako brigádník Josef s robustním, nevypočitatelným chováním.

Ovšem nemá smysl zdůrazňovat tyto či další herecké výkony, když inscenace je postavena jako kaleidoskop scén, v nichž každá postava má svůj rozměr a váhu, a teprve jejich souhrn dává výsledný dojem. Jestliže dramatizace Pestrých vrstev byla psána na tělo souboru Divadla Petra Bezruče, tak její inscenace vrchovatou měrou postihuje všechno to zábavné i závažné, co je v osudech postav obsaženo. Měla by proto dlouho žít - navzdory tomu, že současně s termínem premiéry byla (z technických důvodů) vyhlášena i její nezvykle brzká derniéra.

Pestré vrstvy života / foto © Tomáš Ruta / DPB, 2011
Pestré vrstvy života / foto © Tomáš Ruta / DPB, 2011
Pestré vrstvy života / foto © Tomáš Ruta / DPB, 2011

Diskuze | 9 příspěvků (poslední 17. 10. 2011, 14:54)