Proces Josefa K.

21. 9. 2011, 9:52 | Kultura > Divadlo | Milan Líčka, foto Roman Polášek (divadloarena.cz)

Kafkovy texty někdy připomínající pečlivý úřednický zápis, z reálných detailů a zdánlivě logických činů však vyvstávají nečekané, absurdní situace, ireálný svět s vlastními zákonitostmi. Zvláštní svět plný záhad a jinotajů hypnotizuje čtenáře, přitahuje kritiky a vykladače, láká filmaře i divadelníky. Dramatizaci jednoho z Kafkových klíčových děl, románu Proces, uvedlo Divadlo Aréna v režii Ivana Rajmonta v premiéře 17. září 2011.

Proces Josefa K. / foto (c) Roman Polášek, 2011

Hlavní postavou je prokurista banky Josef K. V den třicátých narozenin je probuzen a zatčen podivnými muži. Zprvu to považuje za nedorozumění či hloupý žert, vždyť zůstává volný. Jde k výslechu u soudu sídlícím na půdě činžáku. Protestuje proti procesu, nemůže se dozvědět, kvůli čemu je souzen. Hledá pomoc u advokáta a jeho ošetřovatelky, navštíví vlivného malíře, dozvídá se o absurditách soudního mechanismu. Vyslechne podobenství o muži, který čeká u dveří před zákonem, aby byl vpuštěn. Rozsudek přichází znenadání…

Proces se jevil jako fantaskní historka. Až po letech byla nalezena jistá podobnost tématu s aférou z roku 1914, kdy byl český poslanec Karel Šviha obviněn národními kruhy z kolaborace s rakouskou tajnou policií. Podobně jako Josef K. měl dva strážce, soudil jej tajný tribunál. Právník Kafka také mohl znát záhadně spletité, přerušované a desítky let (!) trvající procesy z barokní doby. Při psaní textu ovšem musel být ovlivněn traumatem z rodinného „procesu“ kolem nezdařilých zásnub s Felicií Bauerovou.

Proces Josefa K. / foto (c) Roman Polášek, 2011

Na českých jevištích se už hrály dvě dramatizace románu. První inscenoval Jan Grossmann v Divadle na Zábradlí (1965) v duchu svého pojetí věcnosti bourající iluze, apelativního brechtovského divadla, kdy divák nemá být stržen hrou, ale sám si vše vykládat a konfrontovat. Novátorské režijní pojetí však bylo pro diváka nezvyklé a náročné. Další inscenaci vytvořil Dušan D. Pařízek v Divadle komedie (2007). Kafkův text vykládá jako podobenství existence a metaforu současnosti, kdy člověk je ze všech stran sledován, usměrňován a přichází o svou intimitu. Kritikou vesměs ceněná inscenace může na diváka působit jako chladná a strojená.

Inscenace v Aréně je divácky nejvstřícnější. Vychází z dosud neuvedené adaptace Evalda Schorma vzniklé v 80. letech, její text autor komentoval mj. slovy, že chce akcentovat humor každodenního běhu života. O hrdinovi uvažuje z etického hlediska: „… jistě není vinen zlými skutky, ale jaká je to dobrota, co dobrého dělá pro život? To může být otázka, která se týká nás všech. A neměli bychom také zapomínat, že součástí života je sen…“. Ivan Rajmont text mírně inovoval a zdůraznil, že chtěl tradiční výklad posunout k dnešku a vyhnout se tomu, aby výsledek byl zaškatulkován jako jakýsi existencialismus, černota, absurdita.

Inscenace je rozdělena na dvě části a kromě Josefa K. v ní vystupuje devět herců, ztělesňujících však víc než pětadvacet postav. Toto řešení naznačuje zastupitelnost lidí a rolí v situacích, v nichž se člověk může ocitnout. Josef K. je úspěšný mladý muž, který si uspořádal svět podle svých sobeckých představ: dobře placené místo v bance a rutinní život bez závazků. Když na něj dolehne proces, ztratí sebejistotu a nakonec pasivně přijímá ortel.

Proces Josefa K. / foto (c) Roman Polášek, 2011

Charismatický Michal Čapka je pro roli vybaven podobou (představa hrdiny nám splývá s obrazem Kafky), energií, gesty i mimikou, ale vyčerpáním se vše proměňuje. Jeho protějšek přesvědčivě ztělesňuje Tereza Dočkalová - jako blazeovaná slečna B., živočišná žena soudního sluhy a obžalované milující Lenka - každá dovede hrdinu ženským způsobem svést z cesty. Dana Fialková jako paní Grubachová je po svém způsobu pokrytecky sladká, ale i pragmatická. Pavel Cisovský se blýskl v roli advokáta Hulda, který se stařeckou lstivostí předstírá slabost, aby vzápětí ožil vemlouváním a předváděním své důležitosti. Suverénní je Marek Cisovský jako familiérní náměstek ředitele či odtažitě povznesený vězeňský kaplan, i Josef Kaluža, střídající polohy krutého mrskače a uhlazeného ředitele kanceláří. Jakoby z grotesky vypadla dvojice proradných hlídačů Alberta Čuby a Vladislava Georgieva. Čuba se vzápětí proměňuje v lascivního malíře Titorelliho a Georgiev v potřeštěného, nahluchlého strýčka Alberta. René Šmotek modulací hlasu odliší psovsky oddaného obchodníka Blocka a přezíravého vyšetřujícího soudce. I v menších rolích je výstižný Dušan Škubal jako submisivní soudní sluha a sebevědomý továrník či Michal Moučka jako záludný student či úzkostný obžalovaný.

Děj se odehrává na účelně vybaveném jevišti, v několika scénách je využita galérie (scénograf Jiří Černý). Dobové kostýmy Marty Roszkopfové jsou tradičně výborné. Minimalistická hudba Petra Kofroně je užita vždy jen k dotvoření atmosféry.

Proces Josefa K. / foto (c) Roman Polášek, 2011

Arénu tvoří soubor navzájem na sebe dokonale naladěných herců, z nichž každý pod vedením režiséra modeluje osobitý projev. Po zhlédnutí inscenace jsem si představil Ivana Rajmonta, jak asi svými slovy hercům říká: Nebojte se přehánět, vždyť je to groteska! Ta Kafkova noční můra je totiž prosvětlena gogolovským humorem.

Diskuze | zatím žádný příspěvek