OstravaBlog

Recenze: Nevěsta u Bezručů jako svět ženské duše

Divadelní představení očima čtenáře

1. 12. 2010, 0:03 | Kultura > Divadlo | Milan Líčka

U Bezručů běží Ostrá sezóna symbolizovaná obrysem žiletky a jak uvádí umělecký šéf Martin Františák, má to být rovněž ostrost námětů týkajících se rodiny a generací. Toto naplňuje hra Nevěsta vycházející z deníků nalezených po ženě z valašské vesnice.

Osudy osaměle žijících žen, matky a dcery, ostatními vesničany přezdívaných „nevěsty“, zachytil Františák jako sled obrazů, v nichž se prolíná dnešek s minulostí. Moralita o tom, jak převratné proměny doby ovlivňují charaktery postav, je však také scénickou básní o slabosti lidí a síle přírody. Podle slov autora mu šlo o náhled do světa ženské duše. Hra měla premiéru 12. listopadu

Minulost ožívá

Děj se odehrává v jedněch kulisách, v průřezu chalupy vidíme nuznou domácnost a ta se v druhé části změní na myslivnu, kde se scházejí vesničané. Všichni jsou to přivandrovalci či jejich potomci, kteří po válce obsadili chalupy po Němcích a pak se podle svých charakterů vyrovnávali s režimem. Nejúspěšnější je bývalý starosta, nyní vesnici řídí jeho syn. Dostal na studie vnuka a prodal kus pole ke zřízení autobazaru.

Starostovi se dovede postavit jedině učitel, který však stále více pije. Matka a její dcera přicházejí do pohraničí s nadějemi, ale pro osamělou ženu s dítětem to není snadné, a tak za výpomoc platí svým tělem, nejprve matka a pak i dcera. Po matčině smrti je starostou přinucena odejít z vesnice. Minulost ožívá, když se po letech objevuje ve vesnici žena, tvrdící, že je dcerou té vyhnané a chce splnit její přání…

Ve hře soustředěné na několik událostí od konce války až po současnost se dnešek střídá s minulostí, někdy na scéně současníci přihlížejí dřívějším dějům. Slyšíme pár dat, v denících dcery jsou to tíživé sny o mamince z roku 1955, zmíněna je smrt prezidenta Svobody roku 1979. Nezávisle na lidských osudech trvá příroda, vytváří krásné západy slunce, na podzim se střílejí bažanti a jaro vyvolává nostalgii: „Kdy jsme tu přišli? V květnu, ta jabloň byla jako nevěsta“ a „Třešeň vypadala jako nevěsta. Závoj padal a ona byla jako od krve“…

Účelná volba

Hra byla původně napsána pro ochotnický spolek Karolinka, s nímž Františák po léta spolupracuje. Působí v něm také Josef Králík, jehož i s úlohou starosty přenesl autor do inscenace v DPB. Zřejmě tak chtěl docílit, aby se projev herců naladil na herectví zkušeného ochotníka, byl uvolněný a přirozený.

Tento přístup dává prostor jak zdrženlivému projevu Markéty Harokové jako nečekané návštěvnice Olgy, tak i podmanivě expresivnímu herectví Pavly Gajdošíkové jako citově strádající dcery vedle nejisté a poddajné matky Zdeny Przebindové. Králíkův starosta a učitel Jana Vápeníka ztělesňují silné charakterové protipóĺy, starostův syn Přemysla Bureše je už jen střízlivý pragmatik.

Marcela Čapková v roli ženy starostova syna i další herci mají jen menší prostor k zaujetí divákovy pozornosti. Výprava a kostýmy jsou v souladu s koncepcí hry voleny účelně, skvělá hudba Vladimíra Franze dokonale odstiňuje nálady situací. Vytknout lze jen rozvolněnost a délku první části.

Vzpomínky nenaštveme

Vznikání hry sleduje televizní dokument J. A. Pitínského nazvaný Nevěsta kvetoucí aneb Bašó na Valašsku. Na počátku Martin Františák cestuje s přáteli z Divadelního souboru Jana Honsy – Karolinky na valašský Santov, kde před lety v rozpadlé chalupě našel deníky paní Javorkové. Kvůli nouzi jí matka zprostředkovávala náhodné muže, kteří pak pro ně něco udělali nebo zaplatili.

Deníky jsou psány nejprve dětským písmem s ozdobami, a pak, jak stárla a slepla, jsou těžkou rukou ryté. Herci z Karolinky vzpomínají na dětství, své otce, kteří vyrazili do pohraničí, na protivného starostu. Jejich vzpomínky byly dramatikovi další inspirací. Při návštěvě místa, kde žily nevěsty, Františák říká: „Jsem v klidu v jedné z těch věcí, že ty příběhy, které se v denících naznačují, byly vedeny autorem ke smíření, takže duše, vzpomínky rozeseté po krajině, kde kdysi kvetla jabloň, nenaštveme, spíše potěšíme“.

Odhalování minulosti a stínu, který vrhá na dnešek, vzbuzuje v divákovi mnohdy nelibé až trýznivé pocity. Nemilosrdná pravda a vyrovnávání se s ní působí v inscenaci Nevěsty podobně jako v předchozí Františákově inscenaci hry Bezruč?! svým svérázem a naléhavostí vyvolává silný, nesnadno zapomenutelný zážitek.

Diskuze | zatím žádný příspěvek

---