Slepice aneb herci na jevišti života

Divadlo je zvláštní instituce, zatímco jinde se emoce musí tlumit, tady je projev citů a vášní prvořadý. Jak se to hraní prolíná se životem ukazuje hra Slepice Nikolaje Koljady, v níž nás autor zavádí mezi členy divadla kdesi daleko od Moskvy. Děj se odehrává v pokojíku mladé herečky, objeví se tu její dvě kolegyně a jejich životní partneři. Začíná divadlo naživo jako nelítostný souboj slepic a kohoutů, jejich spoluhráči se stanou i sousedé za tenkými zdi. Trpce komediální předlohu odrážející vypjaté životní situace pojednala režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová s burleskní nadsázkou. Premiéra se uskutečnila v Komorní scéně Aréna 24. března 2017.

Scéna Davida Janoška (navrhl také kostýmy) imituje zanedbanou místnost ubytovny, vybavenou kovovou postelí, křeslem, o stěnu opřeným obrazem a zrcadlem nad lavorem na podstavci, napříč je natažena šňůra s prádlem. S tou všedností ostře kontrastují elegantní, výstřední kostýmy, paruky a střevíčky dvou zralých žen, o poznání méně výrazně nastrojení muži mají načepýřené paruky. Jedině mladá herečka je oblečena jednoduše, pokud vůbec. Vše to vnější zdůrazňuje komediální nadsázku zápletky, jejímž jádrem je střet starších hereček s mladou, kterou chtějí vypudit, protože jim odloudila partnery. Střídají se slovní šarvátky a tirády, souboje mužů o milenku, vydírání a doprošování ze strany žen. Herečky tu mají větší part než muži, to ony hýbou dějem a situacím se obratně přizpůsobují.

Divadlo na divadle je o to víc herecká záležitost, ženy jsou tu samy za sebe a přitom jako herečky stylizují svůj projev a parafrázují dialogy z dramat Ostrovského či Čechova. Nepřehlédnutelná je tvárná Alena Sasínová-Polarczyk jako Alla, přední aktérka souboru, majestátní, hlučná a výřečná matrona vyhánějící „Tatarku“ na „Šajtan arbu“ (asi vlak, který táhne „Ďábelský netvor“). V kritických situacích obrátí a ublíženě se dovolává „neviňátek“, svých dětí. Její rozvedená kolegyně, méně talentovaná, pokrytecká a závistivá Diana, ztělesněná Terezou Cisovskou, v útocích jen přizvukuje, zato jí radí, jak muže přičarovat zpět, pověrčivě kolem sebe sype byliny a mezitím ucucává vodku, nakonec se však podobně jako ta druhá muže doprošuje. Předvádějí se jako kvočny usilující o přízeň kohoutů a snažící se odstranit přitažlivou konkurentku, mladou herečku Nonnu, jimi přezdívanou Slepice.

Zuzana Truplová v roli Nonny obratně rozehrává paletu poloh, předstírá spánek, znuděnost, na útoky žen reaguje uražeností a stejně hrubou agresí, při odhalení své dvojí hry se tváří jako neviňátko. Když odhalí i své vnady, je v tom zřejmé jak rozčilení nad rámusem probuzených sousedů, tak i provokace vůči nastrojeným, ale už trochu odkvetlým sokyním. Její milenci, úředník divadla Vasilij v podání Petra Panzenbergera i šéf činohry Fjodor hraný Šimonem Krupou vypadají tu víc jako ti svedení než svůdci. Jako muži v kritických letech prahnou po jakési změně a hledají něco, co by jejich strnulé bytí oživilo. Při tom usilování jsou ovšem směšní, u Panzenbergera tomu pomáhá paruka a kostěné brýle, Krupa je politováníhodný, když popisuje své ambice a budoucnost jako dort, který mu upadl.

Velmi plodný současný ruský dramatik a ředitel svého divadla v Jekatěrinburgu Nikolaj Koljada píše hry, jejichž mnohomluvnost může mimoruského diváka zahltit a dezorientovat. Dramaturg Tomáš Vůjtek a režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová text radikálně proškrtali, vedlejší figury vypustili – kromě scény v závěru, kdy skrytě přihlížející soused považuje skutečný výstup mezi postavami za přesvědčivě zahranou divadelní zkoušku. Režisérka dobře rozumí těm ženským postavám, ale i těm mužským. Spolu s herci přesně dodržujícími styl expresivní nadsázky vytvořili ze hry, v níž autor odráží bezvýchodnou existenci na ruské provincii, nadčasovou burleskní komedii i drama mravů. Aréna připravila divákům zábavnou, svižně podanou inscenaci, opět potvrzující špičkovou kvalitu činoherního herectví této scény.


Milan Líčka, foto divadloarena.cz

Napsat komentář