Tragédii Carmen provázejí slabé výkony některých pěvců
12. 7. 2007, 0:00 | Kultura > Divadlo | Lukáš Drlík, foto Josef Hradil (NDM)

Stalo se tradicí, že operní soubor Národního divadla moravskoslezského uvádí méně známá a méně tradiční díla. Tuto dramaturgickou filozofii naplňuje titul, kterým opera NDM sezónu zakončila – úprava slavné Bizetovy Carmen pod názvem La tragédie de Carmen. Silnou stránkou inscenace jsou zajímavé režijní nápady. Slabou stránkou jsou nebývale chabé výkony některých pěveckých alternací.
Carmen uvedl na operní jeviště skladatel Georges Bizet podle libreta na námět novely spisovatele Prospera Merimée. Na počátku 80. let 20. století se režisér Peter Brook rozhodl ve spolupráci se scénáristou Jean-Claudem Carrièrem a skladatelem Mariusem Constantem upravit netradiční milostný příběh mladého vojáka a cikánky, s příměsí zrady, lži a vraždy, do komorní podoby. Z původního libreta zcela vyškrtli sborové a baletní scény, naopak přibyly tři činoherní postavy menšího rozsahu. Partituru přepsal skladatel Constant pro komorní orchestr, přičemž ponechal maximum původní hudby.
Dirigent Paolo Gatto přistoupil ke komorní hudbě jemně, s citem. Po většinu večera je orchestr „jen“ doprovodem, skutečnými forte Gatto uvážlivě šetří. Prostor nechává účinkujícím, kteří tak sice mohou předvést svůj um, ale zároveň tím roste náročnost na precizní techniku zpěvu. Promyšlená práce s hudební dynamikou je však pro Gatta, jak je patrné z jiných inscenací (např. La Traviata, Rusalka), charakteristická.
Ruský režisér Venjamin Směchov se v Ostravě představil poprvé loni Verdiho Falstaffem. Směchov ukazuje, že je schopným režisérem, který dokáže zpracovat nejen rozsahově velké dílo, ale také komorní drama. Směchovovým cílem je dosáhnout hloubky emocí, což je ve výsledku patrné. Pozorný divák odhalí aktuální emoční rozpoložení postav, odhalí vývoj těchto emocí. Musí to však být divák pozorný. Zatímco v jiné operní inscenaci NDM, Cyranovi de Bergerac (režie A. Thorwald, premiéra 21. 4. 2007), emoce z jeviště doslova tečou, v Tragédii Carmen jsou emoce místy skryté, zcela v souladu s komorní podobou díla.
Směchov uplatnil nápady, které se vymykají tradičnímu pojetí postavy Carmen. Na začátku hry sestupuje na jeviště po šikmině ženská postava zahalená do pláště, ne nepodobná Panně Marii. Teprve po chvíli divák zjistí, že to není světice, ale ďáblice Carmen. Hříšnost Carmeniny duše charakterizuje scéna v krčmě – Carmen nejprve podává jablko Josému, po chvíli nabízí totéž jablko Escamillovi a nakonec je to ona, kdo se do tohoto „jablka hříchu“ zakousne. Připodobněním k svaté postavě a odkazem na čin biblické Evy zdůrazňuje Směchov rozporuplnost Carmen. Je tato žena skutečně tak hříšná? Vyvíjí se situace kolem ní podle její vůle? Nebo řeší provokativním chováním své skryté osobní konflikty?
Závěrečnou scénou režisér uzavírá pomyslný kruh. Zní táž hudba jako na začátku hry, Carmen opět sestupuje po šikmině. Teď ale před sebe odhazuje věštecké karty a kroky následuje nejen je, ale přímo osud. Pak poklekne, přistoupí k ní José, oba se zahalí do pláště. Opona padá. Jedinou hudbou jsou rytmické údery tympán. Postupně zesilují a záhy odeznívají až do ztracena. Tak jako bije Carmenino srdce – stále stejným rytmem, zesílí se, když na ni José útočí nožem, a pak se ztišuje, až utichne zcela. Kruh se uzavřel, osud se naplnil... Některým divákům může vadit, že smrt Carmen je pouze naznačená. Avšak jde-li o komorní úpravu opery, pak tomu odpovídá i komorní podoba smrti.
Čtyři scény vhodně doplňuje filmová projekce, umocňující emocionální náladu scén. Pochvalu zaslouží přesná synchronizace obrazu s hudbou. Pokárání patří hanebné práci technika obsluhujícího projektor, který jej na dvou představeních ze tří včas nevypnul, takže v závěrečné scéně se náhle na plátně objeví hlášení „power-on-off.“
U této inscenace je důležité vidět kvalitní obsazení. Zuzana Dunajčanová (Carmen) je svůdnice nabitá sex-appealem, provokativní dračice. Její čistý, otevřený hlas svůdnost zdůrazňuje. Když naznačuje Josému, aby jí zapálil doutník, přičemž přidrží doutník před rty a vyzývavě ho olízne, erotičnost z ní čiší silným proudem. Po předchozí komické roli lehce naivní dívky (Dorka / Così fan tutte), která byla ostravským debutem Dunajčanové, nyní mladá pěvkyně předvádí druhou, dramatickou tvář svého umění. Obě role jí vyloženě „sedly,“ je v nich přesná pěvecky i herecky.
Anna Číhalová (Carmen) je díky temnějšímu zabarvení hlasu a vyšší, subtilní postavě prototypem femme fatale. Její Carmen je tajemná žena-kočka. Rovněž Číhalová dokáže dát průchod emocím. Když se rozčílí na Josého a rázně smete věci se stolu, je její rozhořčení naprosto přesvědčivé. Číhalová dosud nastudovala především role spíše menšího rozsahu (např. Třetí žínka / Rusalka; Nikolios / Řecké pašije; La due'gne / Cyrano de Bergerac), pokud dostala příležitost k větším rolím (Káča / Čert a Káča; Dorka / Così fan tutte), prokázala snahu zlepšovat svůj pěvecký i herecký výkon. Rolí Carmen s konečnou platností dokazuje, že je schopná zdárně předvést role velkého rozsahu.
Agnieszka Zwierko je Carmen – zralou, možná až přezrálou ženou. Věkovou vyzrálost umocňuje její kovově znělý hlas. Zwierko zvládla roli pěvecky standardně dobře. Herecky je ovšem nevyrovnaná, místy přehnaně teatrální, jindy s mimikou neodpovídající situaci a jen málokdy přesvědčivá. Oproti jiným jejím rolím (např. Ježibaba / Rusalka; Quickly / Falstaff) je v Carmen značně podprůměrná, a ze všech alternací jednoznačně nejhorší.
Luciano Mastro (José) pokračuje ve výčtu výborných výkonů. Stačí připomenout grandiózní pojetí role Cyrana. I tentokrát díky bezchybně zvládnuté zpívané části role se může soustředit na detailní herecký a mimický projev. Mastro dává Josému mladistvý náboj plný fascinace krásou ženy, doprovozený přímo chorobnou žárlivostí. Josého árie Le fleur que tu m'avais jetée je díky Mastrovi lahůdkou. Avšak současně jedinou lahůdkou v roli Josého, protože další alternanti této role se Mastrovým kvalitám ani zdaleka nepřibližují.
Jaroslav Dvorský (José) nemá příliš silný hlas. Místy hrozí jeho špatná slyšitelnost. Pouze díky pozorné práci dirigenta, který orchestr patřičně ztlumí, k tomu nedojde. Obdobně nevýrazný je i Dvorského herecký výkon, který je strnulý a postrádá potřebnou dynamiku.
Cristiano Olivieri (José) hostuje v Ostravě podruhé, jeho první zdejší rolí je Kristián v Cyranovi de Bergerac. José je Olivieriho osobní tragédií. Pěvecky je nejistý, vysoké tóny zpívá se značným vypětím. Árie La fleur... pak je v jeho podání naprostým propadákem. Olivieriho předností jsou výborné herecké schopnosti, jimiž dokáže od některých nedostatků ve zpěvu odvést pozornost. Při porovnání s dobrým Olivierim-Kristiánem, se ale vskutku nechce věřit, že ubohý Olivieri-José je tímtéž pěvcem.
Ostatní role jsou obsazeny alternacemi vyrovnaných kvalit. Za zmínku stojí především Jiří Hájek (Escamillo), v Ostravě hostující poprvé. Jeho příjemný hlas i vystupování jsou jako jemné pohlazení. Výborný je také Pavel Liška (Lillas Pastia), který z drobné činoherní postavy udělal humorné odlehčení dramatického děje.
La tragédie de Carmen je vhodná startovací inscenace pro diváky, kteří svět opery teprve objevují. A to díky délce představení (cca 80 minut), kombinaci zpívané francouzštiny a mluvené češtiny, ale také poměrné – ale pouze zdánlivé – jednoduchosti a přímočarosti příběhu. Je však důležité vidět představení v kvalitním obsazení. Kdo uvidí Carmen Dunajčanovou nebo Carmen Číhalovou a Josého Mastra, bude nadšený. Kdo uvidí Carmen Zwierko a Josého Dvorského nebo Josého Olivieriho, odejde zklamán, neřku-li přímo zhnusen.
| Národní divadlo moravskoslezské, premiéra 16. června 2007 | |
| Režie | Venjamin Směchov j.h. |
|---|---|
| Dirigent | Paolo Gatto j.h. |
| Hrají | Anna Číhalová / Zuzana Dunajčanová j. h. / Agnieszka Zwierko (Carmen), Jaroslav Dvorský j. h. / Luciano Mastro j. h. / Cristiano Olivieri j. h. (José), Agnieszka Bochenek-Osiecka / Jitka Burgetová j. h. (Micaëla), Jiří Hájek j. h. / Sergej Zubkevič (Escamillo) a další |
| Výtvarník scény | Stanislav Morozov j.h. |
| Výtvarnice kostýmů | Marija Danilova j.h. |
| Hodnocení | 70 % |
Diskuze | 6 příspěvků (poslední 13. 7. 2007, 14:31)





