Velký sešit vypráví o hledání totožnosti v proměnách reality

7. 10. 2017, 19:25 | Kultura > Divadlo | Milan Líčka, foto Lukáš Horký (bezruci.cz)

Novou sezónu Divadla Petra Bezruče se sloganem „někdo to rád bezruč“ zahájila adaptace románové trilogie Agoty Kristofové VELKÝ SEŠIT. První část hry sleduje syrové a kruté zážitky nerozlučných chlapců-dvojčat na maďarském venkově během druhé světové války, v druhé části se poválečné osudy chlapců rozcházejí a výklad událostí se stává nejednoznačný. Ambiciózní inscenace v Divadle Petra Bezruče hostujícího režiséra Mariána Amslera měla premiéru 22. září 2017.

 Smíření se nesmiřuje s poválečnými zločiny / foto (c) Lukáš Horký / bezruci.cz

VELKÝ SEŠIT je debut ve Švýcarsku žijící Agoty Kristof (1935-2011), která utekla z Maďarska za povstání roku 1956. Napsaný franštinou, avšak jakoby přes prizma maďarštiny, vzbudil pozornost úderným, přímočarým stylem, kritika jej přirovnává k dílům Becketta či Ionesca. Jména postav Lucas a Claus jsou přesmyčkou a naznačují jejich dvojjedinost. Jako desetiletí jsou za války vyvezeni matkou na venkov. Nemohou bez sebe být, potlačují city a emoce, vše si zapisují jako "my". Setkávají se s fašismem, antisemitismem, sexuální perverzí, násilím i smrtí a tvoří si vlastní morálku. Druhý díl trilogie, DŮKAZ, začíná znejisťovat předcházející. Od bratra oddělený Lucas vede zápisky již jen jako "já", poválečný děj vrcholí v době lidového povstání. Poslední díl, TŘETÍ LEŽ, vše dosavadní zpochybňuje, emigrant Claus tvrdí, že byl vždy sám a druhého si vymyslel, aby přežil nesnesitelnou samotu.

 Smíření se nesmiřuje s poválečnými zločiny / foto (c) Lukáš Horký / bezruci.cz

Trilogie je psána odcizeným jazykem bez emocí, s odstupem od běžné řeči, v gramaticky jednoduchých větách. Strohost a věcnost usnadňuje převod do jevištní mluvy, avšak proměny a zpochybňování prezentované v druhém a třetím díle konstrukci jednolité hry komplikují. (Přesvědčivá adaptace prvního dílu Velký sešit v provedení Nitranského divadla byla uvedena na Dream Factory 2016, stejně jako komorní monodrama MeetFactory nazvané Třetí lež.) Režisér Marián Amsler, který rád volí složité a technicky náročné formy, navrhl divadlu scénické provedení kompletní trilogie. Rozsáhlý text dramatizace Marie Špalové upravila Kateřina Menclerová s ohledem na přijatelnou délku tak, že po Velkém sešitu následuje druhá část hry tvořená zhutněným dějem Důkazu a až v závěru je použit motiv ze Třetí lži.

 Smíření se nesmiřuje s poválečnými zločiny / foto (c) Lukáš Horký / bezruci.cz

Pozadí scény tvoří travnatý svah rozdělený dveřmi do chalupy, vpravo je později mj. pokoj, fara a knihkupectví, vlevo pak dvůr i místnost knihovny. Temnou atmosféru dění zesiluje střídmé osvětlení až příšeří. Svůj příběh začínají spolu vyprávět chlapci Lucas a Claus, žijící s tvrdou, necitelnou babičkou. Jsou neodlučitelní, pracují, učí se a zocelují, potlačují bolest i city, protože ty znejasňují poznání. Do velkého sešitu si vše zapisují, setkávají se s dcerkou sousedky, důstojníkem, jeho sluhou, knězem, služkou a ostatními, sledují vyhnání židů, násilí cizí armády a smrt blízkých koncem války. Druhá část začíná mezi ruinami či pomníky popsanými větami ze sešitu. Lucas se cítí bez bratra jako položivý, navazuje vztah s mladou ženou, jejím postiženým synem a ovdovělou knihovnicí, získá úřední identitu, posléze zemí otřese povstání proti komunistické totalitě. Závěrečné obrazy zachycují rodiče spolu s malým Clausem, ten je tady sám. Následuje střih na dva přicházející muže...

 Smíření se nesmiřuje s poválečnými zločiny / foto (c) Lukáš Horký / bezruci.cz

Marián Amsler se soustředil na téma formování charakteru pod vlivem utrpení fyzického a mravního, války, dvojí totality, emigrace. Na utváření osobnosti a morálky má prostředí rozhodující vliv a neúnosný tlak může vést i k narušení identity. Komplikovaná struktura trilogie, zejména postupné zpochybňování reality a identity byly pro tvůrčí tým výzvou, jak vše skloubit a dát hercům impuls k hledání nových poloh a odstínů projevu. Lucas Ondřeje Bretta a Claus Milana Cimeráka jsou jako srostlí, tvrdošíjní a znecitlivění, pevní i nejistí, na scéně všechny zastiňují. Babička Kateřiny Krejčí je tvrdá, ale pod hrubou slupkou lidská, matka Markéty Harokové trpí rozporem citovosti a sobectví. Všichni další herci, zastávající dvě i více rolí - Jakub Burýšek, Dušan Urban, Vojtěch Říha, Michal Sedláček, Markéta Matulová, Marcela Čapková i nová tvář v souboru Magdaléna Tkačíková - tvoří dramaticky vyhraněné postavy a jsou režisérem vyladěni k vyrovnaným výkonům. Vznikla tak umělecky silná inscenace plná výrazných obrazů, která ovšem na vnímání diváka a jeho orientaci klade nemalé nároky.

 Smíření se nesmiřuje s poválečnými zločiny / foto (c) Lukáš Horký / bezruci.cz

Diskuze | zatím žádný příspěvek