Ženy a panenky ve světě bez lásky

1. 5. 2013, 21:05 | Kultura > Divadlo | Milan Líčka, video (divadloarena.cz)

V divadle obvykle hrají spolu či proti sobě muži a ženy, ale může to být i jinak. V Komorní scéně Aréna nedávno inscenovali Gogolovu komedii Hráči, kde má role celá pánská šatna, vzápětí uvádějí Goldflamovu hru Ženy a panenky, v níž se předvádí kompletní dámská část souboru. Její autor tu fabuluje uzavřený svět žen čtyř generací jedné rodiny, doplněný o položivou panenku. Goldflamovu nespoutanou fantazii zreálnila a usměrnila Viktorie Čermáková, známá jako feministická režisérka neváhající jít do krajnosti. Premiéra se uskutečnila v Aréně 6. dubna 2013.





Snad každý u nás zná Arnošta Goldflama jako laskavého a okouzlujícího mužíčka s brejličkami, vtipného glosátora a pábitele. Zasvěcení vědí, že kromě herce je to taky režisér a neuvěřitelně plodný autor, podle statistiky dnes u nás nejhranější dramatik. Právě Ženy a panenky patří mezi jeho díla v divadlech s oblibou uváděná. Snaží se v nich nahlédnout do charakterů a vztahů pěti spřízněných žen, jejichž zájmy, touhy a představy se liší s ohledem na věk a povahu. Nehybným svědkem všeho je krásná barbína. Muži se z tohoto mikrosvěta jaksi vytratili, dokonce se o nich skoro nemluví. Příznačným rysem hry je to, že postavy žijí spolu, ale jejich vztahy se nevyvíjejí, usilují o sebeprosazení, ale navzájem je nesvazují pozitivní city (soucit, lásku ani opravdovou laskavost tu vůbec nenalezneme), jen soužití v jednom prostoru.

Režisérka Viktorie Čermáková má výrazný rukopis a ráda experimentuje. Tvrdí, že inscenaci pojala jako metaforu a alegorii o principech fungování lidského společenství a jeho rituálů. Už scéna a kostýmy Jany Prekové naznačí, že se ocitáme v umělém, nereálném světě plném umělohmotných předmětů, na první pohled je ze stejné látky i barbína. Dojem nereálnosti doplňují křiklavé barvy, přebujelé třpytivé paruky a přehnané líčení. Goldflamův sled monologů a dialogů, které se strmě lámou z nevinnosti a strojenosti do sarkasmu, hrubosti a manipulace, doplnila jednoduchými písničkami i drsným rapem, tanečky i loutkovým divadlem hrdinek vyzbrojených umělohmotnými kyji.

Herečkám z Arény to fantaskní pojetí náramně vyhovuje. Vnučka Terezy Dočkalové kostýmem připomínající karkulku a komandující své panenky je dětsky důvěřivá a stejně přirozená jako stařecky žvatlavá, do minulosti zahleděná prababička Dany Fialkové, ozdobená dlouhou parukou s korunkou princezny. Načančaná, drsná puberťačka Zuzany Truplové svou frackovitou sebejistotou zdatně sekunduje elegantní Aleně Sasínové-Polarczyk, která v roli suverénní babičky všechny ovládá svou silnou osobností, neodolatelná a nezdolatelná. Pravým opakem je její na život naštvaná dcera Petry Kocmanové, šedivá myš otročící rodině, občas ukřičená, ale bázlivá žena. Typem jakoby z jiného světa je neživě krásná barbína Terezy Cisovské, hračka bezvládně ležící v kufru nebo přetahovaná po jevišti, která v několika scénách ožívá, připojuje se ke zpěvu anebo vyznává z touhy po plném životě a sarkasticky hodnotí ostatní. Na scéně plné žen se jednou objeví i muž (Vojtěch Orenič) ovšem nerozpoznatelný pod kůží ďábelské šelmy připomínající jakéhosi ohromného pudla.

V Goldflamově hře jsou výpovědi a ozvuky inspirované reálným světem přetvořeny do fantazijní, alegorické podoby, rozvolněná hra představ dává široký prostor režijní imaginaci. Viktorie Čermáková, proslulá hledáním podstat ženství skrze obnažení duše a dokonce i těla, sobecké, sebestředné postavy Žen a panenek nešetří. Balancuje mezi jejich představami o sobě a skutečností, naivitou, nenaplněností, domýšlivostí a směšnou trapností. Takto vyostřená groteskní deformace baví a zároveň z ní mrazí. Ladění inscenace je až hypnoticky působivé, zejména díky dokonalým výkonům vyrovnané, všestranně vybavené ženské části hereckého souboru ostravské Arény.

Ženy a panenky ve světě bez lásky

Diskuze | 2 příspěvky (poslední 2. 5. 2013, 18:40)