Život s nadějí, i bez ní

14. 2. 2012, 22:00 | Kultura > Divadlo | Milan Líčka, foto Roman Polášek (Divadlo Aréna / divadloarena.cz)

Příběh českého komunismu začal revolučními ideály a vyústil do ničivé ideologie. Za svazky dokumentů se skrývají osudy lidí, kteří ideologii prosazovali anebo byli jejími oběťmi. Obojí role čekala v životě manželku předního funkcionáře KSČ Rudolfa Slánského. Podle vzpomínek Josefy Slánské Zpráva o mém muži, jejích rozhovorů a dobových dokumentů napsal Tomáš Vůjtek hru S nadějí, i bez ní, která roku 2008 získala prestižní cenu Alfréda Radoka. Politická hra, podle autora i režiséra Ivana Krejčího pojatá jako krutý kabaret dějin brechtovského ražení, měla světovou premiéru v Komorní scéně Aréna 21.ledna.

Život s nadějí, i bez ní / foto (c) Roman Polášek, 2012

Autor se soustředil na klíčová období života hrdinky, mladistvé nadšení, seznámení se Slánským, působení ve stranickém aparátu a odchod do Moskvy, přátelství s Gottwaldem a Šmeralem. Úspěchy, ale i životní tragédii, když tajná policie unesla její několikaměsíční dceru. Po návratu domů jako manželka prominenta vítá Únor, avšak brzy poté začínají vykonstruované politické procesy s „agenty imperialismu“ a s „kosmopolitními židy“. Na přípravě prvních procesů se podílel Slánský, ale pak se oba stali jejich oběťmi. Následovaly výslechy, odsouzení a poprava manžela, vyhnání rodiny z Prahy. Pomalu přicházejí změny, nadějný osmašedesátý, normalizace, podpis Charty 77. Teprve rok 1990 přináší rehabilitaci a vydání knihy, v níž Slánská bilancuje svůj život.

Život s nadějí, i bez ní / foto (c) Roman Polášek, 2012

Na scéně to ovšem není klidné vzpomínání, ale noční můra, přitom události a souvislosti, které si žena nechce připustit, jí agresivně předhazují dva nalíčení, zlomyslní muži. Berou na sebe role komentátorů, vyšetřovatelů, vězeňských dozorců, soudců, ztělesní Slánského, Gottwalda, Kopeckého, Urválka. Obracejí se na Slánskou a přes mikrofony také na diváky jako konferenciéři této podivné, kruté a přitom zábavné show, v níž sledujeme proměny osudů na pozadí běhu dějin. Ústřední trojici na scéně doplňuje zpěvy i tanci chór představující nadšený lid, milicionáře, týrané vězně či tribunál procesu. Děj se odehrává na strohé scéně Milana Davida, v pozadí je dlouhý stůl se židlemi a v popředí dva mikrofony. Hudba Nikose Engonidise bohatě využívá budovatelské písně a pochody, zazní oblíbená Gottwaldova píseň Silnice šedivá a při nástupu normalizace song neodmyslitelného Karla Gotta.

Život s nadějí, i bez ní / foto (c) Roman Polášek, 2012

Nádhernou roli dostala Alena Sasínová-Polarczyk, která svou hrdinku hraje bez velkých gest, zato s hlubokým soustředěním. Pojímá ji jako charakterní, citlivou ženu, v mládí strženou ideály komunismu. Později přichází vystřízlivění, kdy přiznává: Milovali jsme Sovětský svaz, a zároveň jsme se ho báli. Pronásleduje ji myšlenka, že se při uskutečňování ideálu někde stala chyba, a až do konce věří, že někdy v budoucnu se socialismus uskuteční. Proti ní stojí Marek Cisovský a Albert Čuba jako všehoschopní cynici. Skvěle hrají divácky vděčné role, svými klaunskými kousky se dobře baví. Neskrývají potěšení, když mohou dostat hrdinku do úzkých, pravda se v jejich ústech mění ve výsměch. Příznačné je jejich vylhávání se ze zodpovědnosti za zločiny a závěrečný odchod ze scény s dobovým véčkem.

Život s nadějí, i bez ní / foto (c) Roman Polášek, 2012

Vůjtkovu politickou hru lze zařadit mezi působivá dramatická díla, která se snaží osvětlit dopad komunistické totality na lidské osudy. Inscenace plně využívá různorodých možností dramatu. Je tu nahlédnutí do temné doby, ale také ironický nadhled nad minulostí. Dějiny jsou tu ukázány jako krutý kabaret, v němž jsou po brechtovsku komentovány jednotlivé události ze života hrdinky. Hra S nadějí, i bez ní obohacuje repertoár Arény o žánr, jaký tu dosud nebyl. Divoká jízda nedávnou historií dává divákovi silný zážitek i podněty k zamyšlení.

Život s nadějí, i bez ní / foto (c) Roman Polášek, 2012

Diskuze | zatím žádný příspěvek