Colours of Ostrava 2010, den druhý, pátek
17. 7. 2010, 15:01 | Kultura > Hudba | Jiří Popiolek
Škatulky, škatulky, hejbejte se. Aneb čeho všeho se dočkáte, když si v průvodci přečtete „etnik brass punk“, „jazz-punk“ a „klezmer s punkovým nápřahem“. Jenže ono je to ve výsledku jedno, protože jak říkají klasici: „It´s only rock´n´roll, but I like it…“ Neberte ale mou lehkou ironii příliš vážně, druhý den na Colours se vydařil…
Člověk má pořád tendence si stěžovat. Když je horko, vadí mu, že je horko. Když prší, vadí mu, že prší. Já si proto na páteční úmorné vedro, které zhruba o půl šesté pokropil jeden svěží letní deštíček, stěžovat nebudu. Počasí zatím drží, a i když se podle předpovědi dnešního večera trochu bojím (a fakt si nepřeji, aby to dopadlo jako svého času u Goldfrapp, kdy se přídavek nekonal, protože všechny do okolních stanů vyhnala bouřka), věřím, že mocný Perun Hromovládce bude milostiv a počká aspoň tak do dvou do rána…
Myslel si, že je to známka punku
Podle festivalového průvodce mělo být páteční odpoledne ve znamení punku stokrát jinak. Vzbudilo to ve mně netušená očekávání, která – jak už to tak u očekávání bývá – nebyla zcela naplněna. Nebo jinak – bylo to výborné, bylo toho dost, ale punk se až na výjimky (tedy výjimku) nekonal.
Izraelští Oy Division (klezmer s punkovým nápřahem, syrově a bez příkras – citace z festivalového průvodce), to je poctivý, tradiční klezmer, který má s punkem společné jediné – naprosto bez problémů si dovedu představit, jak se pánové večer sejdou v místní hospodě a rozpálí to tak, že se večer protáhne dlouho do noci. Znovu jsem si uvědomil, jak důležití byli pro podobný druh muziky (a její všeobecné rozšíření) Kusturica a Bregovič. Je jasné, že kořeny hudby Oy Division jsou jinde než na Balkáně, ale filozofie a nálada jsou podobné.
Acoustic Ladyland (jazz punková akustická úderka z Londýna) zahráli nervní, skoro až agresivní rock (ano, tohle označení podle mě sedí stejně dobře jako jazz a punk, což jen dokazuje, jak jsou škatulky ve svém zjednodušování nepřesné a matoucí) s dominantním saxofonem a vypjatým vokálem. Byli výborní, ale v celkově vysoké kvalitě dne rozhodně nevyčnívali.
A finští Alamaailman Vasarat (etnik brass punk aneb Kladiva z podsvětí) předvedli word music střihnutou alternativou a trash metalem. Dvě violoncella místy po vzoru Apocalyptiky bouřila, saxofon, tuba a trombon disharmonicky kvílely – a hned poté jako zklidnění přišel podmanivý a křehký severský nápěv. Ne že by to nebylo na depresi, ale energie, která se do publika z pódia valila, spolehlivě jakékoli chmurné myšlenky zatlačila do hlubin podvědomí s podobnou účinností jako perlík mlátící do kovadliny.
Jediný pravý punk tak toho odpoledne zahráli ti, od kterých se to ostatně i čekalo. Visací zámek sice zní už třicet let stejně, nicméně mírně sebeshazující prezentace, schopnost i po letech napsat zpěvnou hitovku a to, jak si to všichni na pódiu užívají, jsou pádné důvody, proč se na jejich koncerty pořád těšit. A že se jedná o mezigenerační záležitost, dokázala mimo jiné i teenagerka ve vysokých červených botách a v černém stojící vedle mě, která poté, co po hodině hraní Visáči spustili Známku punku, zakřičela: „No konečně! Na tohle tady všichni čekáme!“
It´s only rock´n´roll, but I like it!
Večer gradoval. Sláva třineckých Charlie Straight už překonala hranice republiky – a na Colours dokázali jednoznačně proč. Pestře znějící kytarovka (kořeny někde u Coldplay jsou jasně cítit) s výraznými melodiemi a hojně využívanými klavírními party nepřináší sice nic objevného ani nového, ale je to příjemné a k relaxaci ideální.
A pak přišly dva vrcholy dne. Skotská dvojčata The Proclaimers byla prvním z nich. Přinesla na Colours poctivý dřevní rock´n´roll. Klasická sestava – kytara, klávesy, basa, bicí, k tomu se bratři sem tam přidali na akustiku nebo foukací harmoniku, a klávesista využíval nejčastěji rejstříky hammondek a piána. A to všechno ve formě tříminutových písniček s klasickou stavbou sloka – refrén, sloka – refrén, podepřeno vysloveně hitovými melodiemi (v nichž občas, zvlášť v pomalejších baladách, bylo slyšet rodné Skotsko), vícehlasy jak z dob The Beatles (nebo spíš Bee Gees) – a atmosféra trochu přitvrzených šedesátých let. A došlo i na Shreka (jedna písnička The Proclaimers, I´m On My Way, v jedničce zazněla).
Hned po přídavku jsem rychle spěchal na hrad, abych přišel o co nejméně z Porcupine Tree. A opět to byl především rock´n´roll, jen tentokrát z úplně opačné strany spektra. Zkreslený zvuk vazbící kytary kouzlil dlouhé, skoro desetiminutové melancholické plochy, do nichž kapela funkčně zasazovala jako drahokamy tu ostřejší, skoro až metalové pasáže, tu výrazné, zpěvné melodie, prezentované naléhavým hlasem Stevena Wilsona, tu takřka folkové „písničky“. Vše doprovázely surrealistické klipy promítané na plátno za pódiem, a i když hlavní hradní scéna nebyla úplně zaplněná, atmosféra byla skvělá.
Je otázka, zda sobotní program dokáže ten páteční ještě trumfnout. Čekají hlavně The Cranberries, ale také sklepácký MTO Universal nebo Čechomor, na New York City stage pak Laco Deci, z exotičtějších muzikantů Afro Celt Sound Music nebo roztančený Argentinec Alejandro Toledo s The Magic Tombolinos a mnoho, mnoho dalších. Nezbývá než nadechnout se, nedýchat a ponořit se. Třeba se brzy ráno podaří opět vyplavat (a pevně věřím, že to s tím plaváním nebude doslova)
Přečtěte si také související články
Diskuze | zatím žádný příspěvek
