OstravaBlog

Colours of Ostrava, den třetí, sobota

18. 7. 2010, 12:25 | Kultura > Hudba | Jiří Popiolek

Perun Hromovládce se sice na kolektivní prosby účastníků festivalu zvysoka vykašlal a zhruba v sedm v plné síle ukázal, co umí, ale s mírným posunem se nakonec podařilo plán festivalu dodržet. A The Cranberries posléze dokázali, že naživo jsou přeci jen víc rocková kapela než folk-popová. Za sebe říkám – chválabohu.

Sobota na Colours by se dala rozdělit do dvou základních časových úseků. Před apokalypsou a po apokalypse. Do té doby úmorné a zničující vedro vystřídal na poměry příjemný chládek – a posléze bohužel i silný déšť. Tak jsem přemýšlel, kdy naposled se festival obešel bez této navlhlé nepříjemnosti, a nejsem si schopen vzpomenout. I loňský „suchý“ rok v pátek odpoledne pokropila řádná přeháňka a pokazila koncert Věry Špinarové.

Před apokalypsou

V poledne jsem si udělal radost a zašel si do Minikina kavárny na Hluboký spánek. Chandlera mám rád, filmy noir mám rád a Humphreyho Bogarta mám taky rád. To prostě nemohlo dopadnout špatně. Seděl jsem sice v pozici skrčence na schodech (jsou chvíle, kdy bych chtěl mít o deset čísel míň), ale zároveň mám i novou životní zkušenost. Konečně jsem pochopil, jak se asi lidé musí cítit v sauně. Zážitek z filmu mi to rozhodně nepokazilo a jako rozjezd to bylo ideální.

Hlavní hradní scéna je v době veder nejméně milosrdná ze všech. Pražící slunce, před kterým se není kam skrýt, žhnoucí beton pod nohama. Čechomor ale početné publikum (na to, jak brzy odpoledne se koncert konal) strhl a dokázal, že je po všech těch letech dokonale sehraný. Playlist byl postavený na samých osvědčených kouscích, a tak se zpívalo, tančilo, tleskalo… a skončilo to moc brzy, už po hodině.

Folková zpěvačka Nive Nielsen z exotického Grónska (patřící ke kmeni Inuitů čili Eskymáků) byla něžná, křehká… a ryzí. Ryzí ve smyslu žánrové čistoty. Její hudba je v podstatě klasický folk, převedený do mírně elektrifikované podoby – asi jako když Jarek Nohavica hrál s Kapelou. Žádné experimenty, crossover, žádná snaha šokovat. Což je ostatně dobře, protože jedině tak mohl vyznít zpěvaččin krásný hlas a člověk z koncertu odcházel s úsměvem na rtech a pocitem, že ten svět přeci jen není tak špatné místo, jak si doposud myslel.

Produkci MTO Universal (Malý taneční orchestr) už narušila apokalypsa. Škoda. „To nejlepší z nejhoršího za posledních čtyřicet let“ v podání divadla Sklep (zpívali Jana a Tomáš Hanákovi, Lenka Vychodilová a František Skála) ukázalo, jak se má dělat parodie – a jak se asi má přistupovat k některým nejznámějším flákům normalizační hudby. Totiž s nadhledem, shovívavostí, ale zároveň jakousi nostalgií (Štaidlovo Jsou dny, kdy svítá zpívali s Tomášem Hanákem snad všichni). A Lenka Vychodilová, to je nevyužitý talent a zakopaná hřivna českého humoru. Její stylizace plynule přecházející od zastydlé puberťačky k typické učitelce a zpátky, korunovaná naprosto přesnou kopií Hany Zagorové (Spěchám), to se prostě musí vidět.

Po apokalypse

A pak to přišlo. Nebe se zatáhlo a hodinu bouřilo. Víc štěstí měli patrně ti, kteří zůstali ještě na Černé louce a nepřesouvali se k hradu na The Cranberries (za sebe můžu říct, že ve stanu dole to přečkali bez jakýchkoli problémů i klaustrofobici), ale ti, co apokalypsu nepřežili zas až tak se suchou nohou, zase měli výhodu, že se dostali blíž k pódiu.

Ani posunutý začátek The Cranberries jsem nestihl, ale z té zhruba tři čtvrtě hodiny, kterou jsem slyšel, mohu říct, že koncert byl postaven čistě na hitovkách z devadesátých let. V živém podání však zněly daleko hutněji, Doloros O´Riordanová v minisukni a vysokých botách pochodovala po pódiu a občas běhala jako Angus Young, dokonce mi připadalo, že její hlas oproti nahrávkám ještě nabral na síle. Prostor kolem scény byl zcela zaplněný a některé notoricky známé kousky publikum zpívalo s Dolores. Vše vyvrcholilo očekávanou Zombie, kde refrény zněly Slezskoostravským hradem v působivém chóru. The Cranberries předvedli přesně to, co se od nich očekávalo, což ve spojení s tím, že je hraní evidentně bavilo – a dokázali to přenést i na lidi v publiku – bohatě stačí. Profesionalita, energie, zábava – a skvělý koncert je na světě.

Pokud jsem u The Cranberries psal o energii, pak to, co v New York City stage předvedli Marky Ramone´s Blitzkrieg, by se dalo označit jedině slovem smršť. NYC stage je umístěna v pavilonu A na Černé louce a patří k nejvychytanějším novinkám letošního ročníku festivalu. Prostor je rozdělený na dvě části – předsálí s barem, kde na obrazovkách běží jakýsi „přímý přenos“ z New Yorku, a samotný koncertní „klub“, kde si můžete vybrat, jestli chcete poskakovat přímo pod pódiem, nebo pohodlně sedět u stolků ve zvýšeném mezipatře. Zvolil jsem si variantu B, protože prostor dole byl už přecpaný – a stejně si to užil, jako kdybych byl dole.

The Ramones byli stejnými punkovými legendami jako Sex Pistols nebo The Clash. Bubeník Mark je jejich poslední žijící člen – a tak se snaží tradici udržovat živou tím, že kolem sebe shromáždil tři mladé muzikanty, se kterými hraje klasický repertoár původní kapely. A dlužno podotknout, že to, co předvedli, byla opravdu slibovaná „blesková válka“. Krátké, dvouminutové tříakordové smrště, mezi nimiž bylo jedinou přestávkou odpočítávání baskytaristky „one – two – three – four“, hned následované dalším kouskem. Zaznělo jich snad třicet – a nechyběl jediný ze základních hitů The Ramones.

Kolem půlnoci se silně rozpršelo, a tak už jsem na Brendana Perryho z Dead Can Dance nečekal. Přeci jen je tu ještě neděle se silným českým odpoledním programem (Marta Kubišová, MIG 21, Blue Effect, Ida Kelarová nebo Tomáš Klus), dvěma zajímavými písničkářkami (Regina Spector a Sophie Hunger) a nakonec přijde Iggy Pop se svými The Stooges. Tak snad aby jen nepršelo, venku je zatím dost pošmourno…

Diskuze | zatím žádný příspěvek