OstravaBlog

Hodnocení a ohlédnutí za Colours of Ostrava 2010

22. 7. 2010, 12:09 | Kultura > Hudba | Jiří Popiolek

Má vůbec smysl tyhle souhrny psát, když stejně jsou většinou jen sbírkou superlativ? Čeština je chválabohu jazyk bohatý, plný rozličných použitelných přívlastků, a tak se pokusím vymyslet něco jiného než loni... a předloni... a před třemi lety. Nicméně jednoduchá odpověď na základní otázku opět zní – ano, Colours of Ostrava 2010 byl skvělý festival.

O schopném člověku se říká, že má všech pět P pohromadě. Když to značně zjednoduším pro potřeby jakéhokoli hudebního festivalu (nebo libovolné jiné déle trvající akce), tak aby byla úspěšná, musí zafungovat tři základní P – totiž počasí, prostředí a program. Jak to bylo letos na Colours?

Počasí

Jediná věc, se kterou organizátoři absolutně nemohou nic dělat. Ani tentokrát to nebylo ideální, ale co v životě takové je? Na druhou stranu – nic děsivého se nedělo, a i když byla pětatřicetistupňová vedra otravná a nedělní lezavý déšť nepříjemný, s absolutním vrcholem nepohodlí, jímž byly mnou už několikrát zmiňované „bahenní lázně“ z před několika let, se to naprosto nedalo srovnat.

Jediným vážným problémem tak zůstala sobotní bouřka, která jednak posunula program, a jednak zcela zrušila vystoupení Brendana Perryho. Se zbytkem se návštěvníci vypořádali bez jakékoli újmy na fyzickém i psychickém zdraví.

Prostředí

Obecně lze říct, že to, co bylo na Colours dobré v minulých letech, dobré i zůstalo (člověk se postupně smiřuje – a chápe – že deštníky jsou v davu při koncertech hloupost, a rozumí i tomu, proč si s sebou nemůže nosit vlastní pet láhve – zvlášť když v areálu byla k dispozici zadarmo pitná voda, tudíž nikdo nikoho nenutil pití si kupovat). V inovacích a úplných novinkách to fotbalovou terminologií dopadlo 4:1 pro pochvaly. Ale postupně.

Pontonový most – 1:0. Vzhledem k zácpám na mostě přes Ostravici spojujícím Černou louku se Slezskoostravským hradem, k nimž docházelo v loňském roce, nechali organizátoři přistavět pontonový most – a zavedli na obou lávkách jednosměrný provoz. Což návštěvníci disciplinovaně dodržovali (chválabohu). Díky tomu přestal být přesun z jednoho místa na druhé jednak traumatizující (kývající se ucpaný most), jednak se taky značně zrychlil. Jedinou výtku (spíš doporučení) bych směřoval k výšce schodů u pontonového mostu, ne snad kvůli opilcům, kteří si za případné problémy mohou sami, ale festival navštívila i spousta starších lidí, případně těch s berlemi či francouzskými holemi – a pro ty zvláště předposlední schod musel být nepřekonatelnou překážkou. Ale to je jen drobnost, která nikterak nesnižuje celkovou pochvalu.

New York City Stage – 2:0. Už jsem o ní básnil v sobotním reportu, takže jen znovu zdůrazňuji – skvělý nápad, vkusný design, klimatizace a geniální rozdělení místa před pódiem, kde se dalo při vystoupení sedět v „kavárně“ nad ním, nebo poskakovat na placu pod ním.

Ceny piva, jídla, nealka – 2:1. Fakt nejsem žádná socka a netoužím po pivu za dvě koruny (a vystoupení Michala Davida k tomu). Ale desítka v kelímku za 30 Kč – zvlášť když je jasné, že pivo poteče proudem, to je prostě a jednoduše vydřidušství. Na druhou stranu – jak už jsem psal výše – kdo nechtěl platit, žízní netrpěl, protože pitná voda byla k dispozici zadarmo.

Tribuny před hlavními scénami – 3:1. Opět nápad k nezaplacení, který umožnil zhlédnout koncert daleko většímu množství lidí – a zvlášť v pokročilých hodinách už bylo i příjemné jen si tak sednout a se zavřenýma očima poslouchat. Možná že i tyhle tribunky přispěly k tomu, že jsem po letošních Colours nebyl ani zdaleka tak zdevastovaný jako obvykle – a že i čtvrtý den jsem si celý program (navzdory počasí) hodně užil.

Park/Indies Scope stage na hradě venku, a ne ve stanu – 4:1. Kdo si najde moje loňské reporty, objeví stesky nad několika věcmi týkajícími se „stanu“ na hradě, mezi něž patřili především hrozný zvuk, nedýchatelný vzduch, horko a kouřící idioti. Všechno to zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku umístěním scény do venkovního prostoru. Jasně, ubyl tak prostor, kam se dalo schovat před deštěm, ale to je drobnost ve srovnání s ostatními pozitivy. Krásná, „přírodní“ scéna, kde šlo produkci poslouchat pod stromy, na čerstvém vzduchu, co si přát víc?

Program

Organizátoři jsou profesionálové, kteří už po letech dobře vědí, jak koktejl kapel namíchat tak, aby se nikdo ani na okamžik nenudil. Z tohoto hlediska opět nelze cokoli vytknout, a i letos proto festival naplnil svůj název „barvy“ bezezbytku.

A i když je jasné, že preference každého jsou zcela jiné – a taky se ani zdaleka nedá stihnout všechno – dovolím si i tentokrát sestavit svůj soukromý žebříček největších zážitků.

1. Marky Ramone´s Blitzkrieg
2. Iggy Pop a The Stooges (Iggy mi přišel méně křepký než před dvěma lety v Praze, ale zase to tak bylo víc o hudbě a legendárních písničkách – zvuk byl daleko, daleko lepší než při holešovickém koncertě; navíc mi ze zhruba patnácté řady přišlo, že Iggy docela kulhá, a když se k tomu připočetla baskytaristova ortéza, říkal jsem si, že hoši museli zažít před koncertem docela divoký večírek.)
3. The Cranberries
4. The Proclaimers
5. Čechomor

Diskuze | zatím žádný příspěvek