Hudba na mnoho způsobů těšila i v druhé polovině Colours of Ostrava

23. 7. 2013, 14:29 | Kultura > Hudba | Jan Havlena, foto: Werner Ullmann

Anglický zpěvák a pianista Jamie Cullum zakončil v neděli 21. července další ročník hudebního festivalu Colours of Ostrava. Jeho extrovertní show dobře ladila s výborně zahranými pop-jazzovými písničkami. Na festivalu se toho ale dělo daleko více a ty pomyslné hudební vrcholy přicházely postupně, pro každého z návštěvníků v trochu jinou dobu a s jiným umělcem či kapelou.

Po prvních dvou pestrých dnech (viz reportáž http://ostravablog.cz/kultura/hudba/prvni-dny-colours-of-ostrava-v-prijemne-letni-atmosfere/) festival pokračoval další hudební smrští, která byla různorodá, naplněná více či méně očekávanými zážitky. Bohatý hudební program v kombinaci s dokonale letním počasím či kulisami Národní kulturní památky Dolní oblast Vítkovice opakovaně vyvolával u návštěvníků pozitivní pocity.

Sobota

Rozjezd třetího festivalového dne byl nehudební a nesl se ve znamení loutkového divadla, taneční performance či filmu. Já jsem si vybral pohybové představení nazvané Kolik váží vaše touha? taneční skupiny VerteDance, které velmi jemnými prostředky analyzovalo problémy ženské tělesnosti a intimity v dnešním medializovaném světě. Hudební doprovod obstarávala živě hrající skupina Zrní. Představení se odehrávalo v Gongu a bohužel se ukázalo, že pro tak subtilní inscenace to není úplně vhodný prostor, zejména když je divák neustále vytrhován z děje courajícími se festivalovými návštěvníky.

Ostravská kapela Kazachstán byla jednou z mála místních, pokud ne jedinou, formací, která měla možnost se Barev zúčastnit. Pod vysokou pecí odehrála s přehledem několik svých místy až epických písní odkazujících k prog-rocku, ale také třeba k blues či – pokud jsem dobře slyšel - východoslovanské melodice.

Ostravský „element“ svým způsobem zosobňovala během festivalu také postava současného majitele strojírenského holdingu Vítkovice Jana Světlíka. Na hlavním pódiu se objevil hned dvakrát (při křtu knihy o Dolní oblasti a při předávání výtvarné ceny) a byla s ním připravena také beseda, kde byl prezentován jako ostravský vizionář a do jisté míry i mecenáš. Jeho obraz je ale trochu složitější a více kontroverzní, což se dalo vytušit bez hlubších znalostí i během debaty. Trošku zarážející byly pro mě kupříkladu neustálé stesky nad různými „blokážemi“ ze strany veřejné správy, která podle něj brzdí jeho tým. Pokud si uvědomíme, že velká část finančních prostředků na stavební práce a další „dění“ v Dolní oblasti Vítkovice pochází z veřejných zdrojů a že tato oblast byla prohlášena za kulturní památku s nejvyšší možnou ochranou, tak asi není divu, že Světlík nemůže počítat s tím, že se vše bude dít tak, jak chce jen a pouze on.

Přenesme se ale zpět k sobotnímu festivalovému dění, přesněji do multifunkční auly Gong, která podle projektu Josefa Pleskota vznikla z bývalého plynojemu. Zde v podvečer exceloval tuniský hráč na arabskou loutnu a zpěvák Dhafer Youssef s jazzovými muzikanty. Nezdráhám se říci, že návštěvníci Gongu zažili koncert snů a - alespoň pro mě - nejlepší koncert celého festivalu. Youssef přirozeným způsobem propojil svět kontemplativního jazzu s tradiční arabskou melodikou. Díky přítomnému norskému kytaristovi Eivindovi Aarsetovi se do jedinečné souhry kongeniálně včlenily i experimentální, spíše ambientně laděné, výboje elektronické hudby. To vše tvořilo podklad pro vytvoření emotivně silné atmosféry. Když pak Dhafer Youssef svým krásným hlasem zpíval súfijské verše o víře a stupňoval procítěnost svého projevu, neměli mnozí posluchači, včetně mě, daleko k nečekaně silnému osobnímu zážitku.

Také další hudební vystoupení v Gongu, které obstaral švýcarský kontrabasista Mich Gerber s bubenickým duem, se neslo v duchu propojování různých hudebních tradic, sahajících od inspirace středověkou hudbou, minimalismem, přes orientální vlivy, až třeba k ambientu. Jeho technicky precizní hudba mě však emočně spíše minula. Ale i tak, zejména druhá část koncertu, v níž se představila zpěvačka Jaël, přinesla příjemné trip-hopem vonící písničky, které ale sráželo pro mě občas až příliš „nasládlé“ Gerberovo hudební cítění.

Colours of Ostrava 2013 – den třetí / foto (c) Werner Ullmann, 2013

Submotion Orchestra. Další fotografie: Colours of Ostrava 2013 – den třetí

Zatímco Jaël dozpívávala, o kousek dál už rozvibrovávala hrudníky přítomných známá anglická formace Submotion Orchestra, která klubový dunivý dubstep inovuje o zjemňující prvky akustického jazzu, soulového zpěvu či provzdušňující elektroniky. Na scéně pod bývalou vysokou pecí sklidila kapela slušný ohlas. Cestou na vystoupení švédských The Knife jsem se ještě zastavil na tuzemskou temnou formaci říkající si Rouilleux, která ke škodě věci hrála ve zvukově neutěšených „indoorových" prostorách bývalého dolu Hlubina. Dekadence si zde podávala ruce s hlukovými pasážemi, které intenzivně destruovaly už tak chatrnou strukturu jednotlivých songů.

Také velmi očekávaní The Knife zaplavili obecenstvo na hlavním pódium syrovým potemnělým zvukem, který ale vyvěral z trochu jiných hudebních zdrojů. Dominoval až místy zběsilý elektronický, tanečně laděný, experiment napěchovaný tvrdými beaty či divokým hlasovým projevem zpěvačky Karin Dreijer Andersson. Návštěvníci se s předloženým konceptuálně pojatým vystoupením srovnávali různě, mnozí znechuceně odcházeli, jiní si užívali záplavu neotřelých rytmických struktur a zvukových inovací. Výchozím materiálem bylo letos vydané album nazvané Shaking The Habitual, které má znepokojující náboj vepsaný už ve svém názvu. Kritické otřásání „dobrými mravy a zvyklostmi“ je hlavním cílem alba a tomuto cíli byl podřízen i ostravský koncert, který leckdy připomínal jakousi zdeformovanou verzi rituálního kmenového tance (inspirace z Afriky?). Vyznění bylo ale temně apokalyptické, dráždivé, skličující a pro mnohé asi i iritující. Obecenstvu nebyl nabídnut tradiční koncertní model, ale amébovitý vokálně - taneční tvar s prvky pohybového divadla (na pódiu vystupovalo množství tanečníků s proměnlivými rolemi, sourozenecké duo The Knife zůstalo de facto skryto). Více či méně čitelná znaková struktura se kriticky zabývala genderovou stereotypizací, sexualitou, bavičským průmyslem či všeobecně devastujícím účinkem morálky zbaveného kapitalismu. The Knife vnesli svou radikální subverzí do festivalové dění příjemně oživující zmatek.

Většina návštěvníků se kolem půlnoci přesunula na vedlejší „oranžové“ pódium. Zde se tento den střídaly rozličné kapely, mě na tomto pódiu potěšily (aspoň na chvilku, než jsem se vydal jinam) zejména temperamentní v Evropě žijící Afričanky s projektem Acoustic Africa. V noci však toto pódium patřilo britským The XX, kteří představili své zasněné osobně laděné písničky s průzračnými melodiemi, jež doplňují vkusnou elektronikou. Kdo si oblíbil jejich uhrančivý debut a líbilo se mu i jejich druhé album, musel být nadšen. Koncert The XX znamenal pro mnohé žádané ztišení a přípravu na ulehnutí do postele či festivalového spacáku. Mnozí ale ještě dali přednost vyřádit se ve společnosti s muzikanty sdruženými pod hlavičkou Balkan Beat Box.

Neděle

Program posledního čtvrtého dne festivalu Colours of Ostrava byl sice trošku volnější, ale i tak potěšil zajímavými koncerty. Například na Českém pódiu (v originále Czech Stage) vystoupily kapely Květy a Luno. Každá z kapel má sice trošku jiná hudební východiska, obě ale přesvědčivě a hlavně originálně vyjadřují své niterné až existenciální pocity a stavy deziluze. Podobné období zřejmě prožívá i téměř čtyřicetiletá polská zpěvačka Maria Peszek, která během svého ostravského vystoupení radikálním způsobem, s až punkově sebedestrukční energií, bilancovala se svým dosavadním životem a především se velmi otevřeně vyslovovala k choulostivým tématům, např. tělesné sexualitě, vztahu k vlasti či (ne)víře v Boha. Tmelícím prvkem hudebně zajímavého koktejlu nejrůznějších hudebních stylů, v němž ale převládal rock a pop, byla zpěvaččina osobnost. Její vystoupení, jež nepostrádalo jistou teatrálnost a expresivnost, mohlo šokovat, ovšem síla bezprostřednosti a upřímnosti udělala z tohoto koncertu jeden z nejsilnějších zážitků tohoto dne.

Asi rockově nejtvrdší festivalové vystoupení přišlo s Mikem Pattonem a jedním z jeho četných projektů – kapelou Tomahawk. Na své si přišli u hlavního pódia zejména milovníci jeho bývalé, zvukově obdobné, superskupiny Faith No More či hlasové Pattonovy „ekvilibristiky“, která zahrnuje i velmi kontaktní práci s mikrofonem. Zatímco Tomahawk burácel, na opačném konci festivalového areálu v té době v Gongu začínal soustředěný ambientně laděný koncert čtveřice muzikantů s významným americkým avantgardním trumpetistou Jonem Hassellem uprostřed. Ve spíše pozvolna se rozehrávajícím vystoupení byla slyšet jemná práce všech zúčastněných, především zadumaná trumpeta a občasný klávesový doprovod Jona Hassella či orientálně laděné fragmenty hrané na housle Kheir-Eddine M´Kachiche. Na pozadí se přelévaly elektronické podklady. Až na nezvykle velké množství neztišených posluchačů to byl výborný koncert.

A pak se už přiblížilo finále s Jamie Cullumem. Čas bylo ale možno využít také procházkou po pomalu se zklidňujícím se areálu, návštěvou některé z připravených výstav (Smalt Art Vítkovice v Gongu, anebo výstava pěti konceptualistů nazvaná Industriální revoluce) nebo třeba návštěvou nezvyklé vinárny umístěné v téměř zdemolovaném fragmentu koksové baterie kousek pod uhelnou věží.

Colours of Ostrava 2013 – den první / foto (c) Werner Ullmann, 2013

Vinárna. Další fotografie: Colours of Ostrava 2013 – den první

Shrnutí

Pokud se povzneseme nad mnohdy až otravnými „píár“ akcemi různých sponzorů a dalšími komerčními aspekty festivalu, lze konstatovat, že letošní Colours of Ostrava byly opět vydařené a většina návštěvníků si akci spokojeně užila podle svých osobních preferencí. Lze samozřejmě polemizovat (a je to i vhodné) například s neustálou tendencí festivalu růst (letos opět padl rekord v návštěvnosti akce), můžeme mít pochybnosti o nejrůznějších organizačních či finančních záležitostech, anebo výší podpory ze strany města. To ale osobní zážitek návštěvníků s množstvím kvalitní hudby, která celé čtyři dny festivalem proudila, nezmění. Jednoduše řečeno, v Ostravě se také letos odehrál – v kontextu České republiky - jeden z nejzajímavějších hudebních festivalů tohoto léta.

Diskuze | 1 příspěvek (poslední 24. 7. 2013, 20:47)