Paralelní světy, temnota, hluk a rozdivočelý Cave

Poznámky z čtvrtého dne Colours of Ostrava

19. 7. 2011, 10:38 | Kultura > Hudba | Jan Havlena

Dva syrové hudební ataky v excelentním provedení zakončily v neděli večer desátý ročník festivalu Colours of Ostrava. Na koncerty hlukových Swans či z řetězů utržených Grinderman s ďábelským Nickem Cavem se bude zřejmě ještě dlouho vzpomínat, stejně jako na celý letošní ročník, který navštívilo přes dvacet tisíc milovníků velmi rozličných hudebních žánrů.

Pestrost, vyjádřena už v názvu festivalu, je hlavní předností Colours of Ostrava. V této výrazové barevnosti se však může skrývat i určité úskalí. Mám na mysli zejména až přílišnou dramaturgickou rozvolněnost. Pořadatelé naštěstí nikdy v historii festivalu nerezignovali na kvalitu či jisté hledačství a vedle profláknutých festivalových kapel pravidelně zvou i projekty, ke kterým si posluchač musí cestu hledat trošku složitěji. To dělá z Colours, alespoň pro mě, dobrý podnik.

Také nedělní program, kromě již zmíněných závěrečných vrcholů, byl pestrý a zajímavý. Pro začátek jsem si vybral Kostelní scénu s audiovizuálním projektem Sváteční pop, v němž se sešli Petr Nikl s Milanem Caisem a dalšími muzikanty (Smeykal, Hradil). Festivalové vystoupení sice nedosáhlo kvalit jejich účinkování před rokem v ostravském Domě umění, ale i tak bylo skvělou příležitostí se alespoň na chvíli s nimi podívat do jakéhosi paralelního světa, jenž se řídí svými vlastními pravidly. Výsledný tvar má asi nejblíže k performanci, kde stejnou roli jako hudba hraje také vizuálno, interakce a improvizace. Svou poetikou Sváteční pop navazuje především na Niklovy výtvarné, divadelní a hudební aktivity, svá témata však vnášejí i další členové tohoto nevšedního uskupení (patrný je značný vliv Milana Caise, který představuje spíše temnější protiklad k hravému Niklovi). To, co produkuje Sváteční pop, na mě působí jako oživlý ozvučený obraz.

Pokud bychom přemýšleli, která ze současných tuzemských kapel má největší potenciál oslovit festivalové publikum za hranicemi naší republiky, tak bychom určitě neměli vynechat duo říkající si Dva. Taky na Colours patřili k tomu nejlepšímu a svým přístupem mi připomněli třeba zpěvačku tUnE-yArDs, která sklízí ohromné úspěchy všude ve světě. Co tedy ti Dva vlastně hrají? Laškovný mix všeho možného, od tanga přes hip hop až po divné country. Slyšet tak můžeme elektronické ruchy proplétané akustickými zvuky, folklorní nápěvy tušených národů, ugrofinských i slovanských, domácký DIY přístup k tvorbě, smysluplný nonsens... Vidět a slyšet dva hudební brikoléry – Báru a Jana Kratochvílovy – s kytarou, saxofonem či looperem v akci je zážitek.

Spíše jako klidný vánek před blížící se tušenou rockovou bouří zapůsobilo vystoupení francouzského muzikanta Yanna Tiersena s kapelou. Jeho hudba je precizně vystavěná na rockových základech, plná rozličných momentů či melodických ploch s drobnými ozvuky minimalismu, ambientu či bretaňské lidové hudby a vyžaduje spíše soustředěný poslech. Ve svém celku mě však zanechala chladným.

Naopak vystoupení newyorské alternativní kapely Swans, která se představila na druhém břehu řeky Ostravice, mě nadchlo. Noise-rocková intenzivní záležitost. Důmyslně vystavěné temné plochy kvílivých kytar, tvrdých a přesných bicích a dalších odstínů perkusivních nástrojů nepředstavují jen samoúčelný sonický experiment, ale jsou především vyjádřením silných emocí popisující stavy duše, různé podoby bolesti či utrpení. Zároveň ale přinášejí pocit očisty a znovuzrození. Swans s frontmanem Michaelem Girou vytvářejí hudbu, která může být vnímána jako rituál s až transcendentálním účinkem, ale také jako extrémní podoba soudobé vážné hudby. Po nedělním koncertě bych se vůbec nedivil, kdyby jednou Swans dostali pozvání na festival Ostravské dny. 

Na hlavní hvězdu celého festivalu návštěvníci dlouho nečekali. Grinderman, aktuální hrubě tesaný rockový projekt Nicka Cavea a jeho kumpánů z The Bad Seeds, začal tak zostra, jak málokdo očekával. Sehraná rytmika popoháněla běsnícího Cavea, který se stylizoval do jakéhosi vzteklého sarkastického kazatele. Bylo cítit, že si společně s dalšími muzikanty, zejména vousatým Warrenem Ellisem, po letech zklidnělého hraní zase celé to řádění, a tak trochu cirkus, náramně užívají. Bylo zajímavé sledovat, jak jistý řád jednotlivých songů byl soustavně a hlavně záměrně narušován hrubými exaltovanými zvukovými vpády, jak Cave vytvářel a následně krotil všechno to chaotické, animální či pudové co se zrovna v okolí pódia vznášelo. Rocková show par excellence, která by ovšem bez tak výrazně charismatické osobnosti, jakou Cave bezesporu je, asi tolik nefungovala. Pro mě osobně vystoupení kapely Grinderman vrcholem festivalu nebylo, to ale neznamená, že na něj nebudu dlouho vzpomínat. Zážitek to byl silný.

Colours of Ostrava si letošním ročníkem upevnil pozici mezi tuzemskými festivaly jako jeden z nejzajímavějších. Pokud by se mě někdo zeptal na můj názor, jak si představuji jeho další směřování, poradil bych trochu diety. Festival by mohl trvat jen tři dny, hudební dramaturgie by mohla být ještě soustředěnější a více se zaměřovat na objevitelskou činnost. Ale to už by byl asi úplně jiný festival, který by nehrál tolika barvami. A tak se raději nechme překvapit, co nám připraví tým kolem Zlaty Holušové pro příští rok!

Diskuze | 5 příspěvků (poslední 21. 7. 2011, 7:31)