Štěrkovna Open Music 2010 – konec dobrý, všechno dobré

6. 8. 2010, 0:00 | Kultura > Hudba | Jiří Popiolek

Ještě v pátek kolem poledne to vypadalo, že se festival snad ani nemůže uskutečnit. Ostravu a její okolí bičovaly neskutečné přívaly deště, jejichž konec se zdál být v nedohlednu. Pak se ale počasí umoudřilo a výsledkem bylo, že vše proběhlo tak, jak mělo. A program byl opět na jedničku.

Když jsem v pátek kolem páté na Štěrkovnu dojížděl, ještě pořád poprchávalo. Na nebi se honily mraky, areál připomínal spíše bažinu a u kraje cest se krčilo pár osamělých stánků (daleko méně než loni, což se podepsalo především na kvalitě jídla – nicméně toto budiž z pořadatelského hlediska prohlášeno za jediný ne zcela vydařený moment). Pod pódiem postávalo pár lidí v pláštěnkách a všichni včetně jednoho z hlavních pořadatelů Davida Moravce propadali beznaději.

Jenže znáte to s těmi kouzelnými proutky, přijdou, když už je snad ani nečekáte. Jakmile začal hrát Vladimír Cirkus, náhle přestalo pršet – a až na jedno drobné krátké mrholení už pak během produkcí ani nekáplo. Chválabohu za to, protože program stál za to.

Zásahy do černého

Tentokrát report výjimečně nevezmu chronologicky, ale od toho nejlepšího (ať to není pořád stejný stereotyp). Nuže a vítězem se stává... IMT Smile. Sobotní večer patřil – troufnu si tvrdit – právě jim. Kapela složená kolem multiinstrumentalisty, skladatele a zpěváka Ivana Táslera (mimochodem na Slovensku velice ceněného) předvedla neuvěřitelné spektrum stylů – a vše s takovou radostí a muzikantským umem – až uši přecházely. Kdo je měl podle největších hitů zařazené do škatulky obyčejné pop-rockové kapely, musel se divit. Jasně, přišly sladkobolné cajdáky (ale velice vkusné) i melodické hitovky, ale k tomu se přidaly i cikánské rytmy, trocha latiny – a jako bonus i v České republice asi nejslavnější Táslerova melodie, Srdce jako kníže Rohan z repertoáru Richarda Müllera.

Anna K se od začátku koncertu velice potýkala se zvukem – přesto byla v pátek nejlepší (takhle intonovat, když se vůbec neslyšela, nu, klobouk dolů). Emotivně velice vypjatý a silný koncert, neskutečná energie zpěvačky – a k tomu všechny zásadní hity (produkci rámovaly mnou v představovačce zmíněné Nelítej nízko a Nebe). Nádherný, i když vzhledem ke známým skutečnostem i trochu mrazivý zážitek. A poklona.

Olympic předvedl, že si může dovolit v podstatě všechno. A tak i na open air festivalu, kde kapely hrají převážně nejznámější hity, začal dvěma písničkami z posledního alba Sopka, mezi něž ještě vložil skoro desetiminutovou pasáž z art rockové desky Prázdniny na Zemi (která před třemi lety vyšla v remasterované podobě). Petr Janda navíc dokázal, že stále ještě nepatří do starého železa, a se svými tradičními třemi souputníky (Olympic v téhle podobě hraje už čtvrt století) působil na jevišti velice svěže. A když v druhé půlhodině zahrál postupně Želvu, Dej mi víc své lásky, Dynamit, Jasnou zprávu a Okno mé lásky, bylo vymalováno. Nevím o žádné jiné české kapele, u které bych s jistotou mohl tvrdit, že by byla schopna hrát třeba do rána – a stejně by s ní všichni v publiku zpívali. Škoda, že to trvalo jenom hodinu.

Visací zámek se také povedl. Jakkoli šlo o naprostý opak akademických IMT Smile – typická punková energie, tři akordy, chytlavé refrény. Zajímalo mě i to, nakolik jsou některé kreace jeho členů naučené, a nakolik je to věc okamžitého nápadu (před čtrnácti dny hráli na Colours), a výsledné zjištění je pro kapelu víc než příznivé. Bylo to tak napůl – něco se opakovalo, ale rozhodně se nedalo říct, že by Visáči zahráli úplně stejně jako na Černé louce. I ten playlist byl obměněný. Ale jasně, Známka punku i Traktor byly.

Nezpochybnitelná kvalita

Airfare nejvíc uškodil pozdní příjezd (zácpa na dálnici). Kvůli tomu byl koncert výrazně kratší, a i když kapela kolem Thomase Lichtaga dělala, co mohla, a její výrazně do rock´n´rollu (jakkoli zdrsnělého) směrovaná kytarová produkce se ukázala velice životaschopná (jsem přesvědčen, že o nich ještě hodně uslyšíme), přeci jen, chybějící čtvrthodina vystoupení trochu znehodnotila. Škoda, chtěl bych je vidět ještě jednou, na samostatném koncertu – a ve výrazně delším setu.

Chinaski jsou hitmakeři a profesionálové. Zahráli jednu písničku z nového alba – a pak sázeli na jistotu (1970, Dlouhej kouř, 1. signální, Klára). Co k tomu víc dodat. Fanoušci kapely byli nadšení (někteří až moc, neboť byl pozdní večer a měli vypito), my ostatní jsme uznale pokyvovali hlavou, protože takovou sadu hitů za poměrně krátkou kariéru nemá hned tak někdo. Chinaski umí – a jaké si to udělali, takové to mají (a asi i chtěli mít).

Polemic a Švihadlo měli po oba večery stejnou úlohu jako loni Sto zvířat a Marcel Woodman Rock´n´roll Band, tedy rozproudit krev před hlavními večerními hvězdami. Těm prvním se to povedlo, druhým už méně. Možná proto, že Švihadlo bylo stylově čistější – jenže hodina neměnného reggae je pro někoho, kdo tenhle styl nemusí, příliš – a působí spíše uspávajícím dojmem. Jasně, bylo to výborně zahrané – ale trochu moc fádní. Polemic byl v tomhle směru přeci jen pestřejší, střídal reggae se ska – a přidal i trochu toho klasického bigbítu.

Vladimír Cirkus zase doplatil na poslední dozvuky špatného počasí (málo lidí, všichni otrávení a nejistí z toho, co přijde). Kapela složená z bývalých členů skupin Robson a Matyáš Gali má však do budoucna všechno otevřené, její písničky jsou vyložené hitovky, které člověk hned po prvním poslechu nezapomene, muzikanti jsou taky všichni skvělí – a Vladimír je charismatický frontman. Na jejich koncert si určitě ještě zajdu.

Štěrkovna Open Music 2010 byla výborná, ale na rozdíl od loňského ročníku ji trochu znehodnotilo počasí (což je ovšem, jak jsem psal už u Colours, jediné ze tří P, které organizátoři nemohou nijak ovlivnit). I přes tento značně nespolehlivý faktor (kvůli němuž – troufám si tvrdit – přišlo méně lidí než loni) zvedám palec nahoru a nezbývá než držet organizátorům palce, aby jim energie vydržela i do příštích let. Bez tohohle malého, pohodového fesťáku by to totiž nebylo ono.

Diskuze | zatím žádný příspěvek