Svatováclavský hudební festival odrůstá dětským střevíčkům
Ohlédnutí za pátým ročníkem festivalu duchovní a staré hudby
12. 11. 2008, 0:00 | Kultura > Hudba | Martin Jemelka, foto Igor Františák
Již popáté se ve dvanácti ostravských kostelích a v dalších dvaceti chrámech Moravskoslezského kraje uskutečnil Svatováclavský hudební festival. Dramaturgicky se zaměřuje na uvádění duchovní a starší hudby, interpretované na dobových nástrojích. I letos si festival, který dosud neztratil pel setkání zapálených nadšenců o starou a sakrální hudbu, uchoval vysokou dramaturgickou úroveň a překvapil několika výjimečnými koncerty. Nejen proto si zaslouží detailnější ohlédnutí.
Úvodní prosba za mír světa a duše
Zahajovací koncert Svatováclavského hudebního festivalu zaplnil lavice katedrály Božského Spasitele a řadu zvídavých posluchačů, kteří si přišli poslechnout Beethovenovu Slavnostní mši D-dur op. 123, nechal stát v hlavní a bočních lodích. Beethovenova přibližně osmdesátiminutová slavnostní mše, kterou autor zamýšlel pro intronizační slavnost svého mecenáše, olomouckého arcibiskupa Rudolfa kardinála Habsburského, vznikala několik let a skrývá v sobě mnohá úsilí, která se ne každému dirigentovi daří překonat.
Hlavním kamenem úrazu je dekódování Beethovenova sdělení: Mistrova mše je i není mší, měla letět „od srdce k srdci“ a měla posluchačům zprostředkovat myšlenky, které se vzpíraly liturgickému textu a které nakonec Beethoven vtělil do své Deváté symfonie. Přesto není dílem problematickým, „nejde v závěru tak trochu do ztracena“ (Lukáš Hurník, Harmonie 2008/10, s. 63). Naopak. Závěr latinského mešního ordinária – Agnus Dei (Beránku boží) – je klíčem k pochopení náročné a komplikované partitury, ovšem nemá-li dirigent před očima identickou část Haydnovy Mše za časů války (Missa in tempore belli, Paukenmesse, 1796), nemůže ani on, ani publikum, pochopit ony nejprve vzdálené a nakonec hrozivě blízké údery tympánů a fanfárové vpády trubek: filmovým střihem se totiž ocitáme v samém středu krvavého bojiště a Beethovenův kolos se proměňuje v úzkostlivou prosbu za mír. Poselství zdánlivě neaktuální, ale jen pro toho, kdo nesleduje televizní zpravodajství.
Panu dirigentu Macurovi, který jinak Beethovenův kolos udržel v pevných konturách, klíčový závěr skutečně vyzněl do ztracena, naléhavost a existenciální rozměr úpěnlivého útěku k Bohu byly ty tam. Nepomohla ani účast dobře obsazeného sólového kvarteta, v němž na sebe vedle švýcarské sopranistky Margaret Chalker a slovenského basisty Petera Mikuláše upozornila hlavně altistka Jana Sýkorová a polský tenorista Leslaw Świdziński. Janáčkova filharmonie a dobře připravený Slovenský filharmonický sbor (sbormistryně Blanka Juhaňáková) pod Macurovou taktovkou odvedly dobrý kus práce, ovšem o provedení lze jen stěží psát detailněji – chrámová akustika nemilosrdně mísila nástrojové skupiny i lidské hlasy a spíše bych měl psát o zvukovém dojmu než o vlastním hudebním dění. Dojem byl sice uspokojivý, ale na strhující a na přesvědčivou Beethovenovu Slavnostní mši si budeme muset zase několik let počkat.
Vysoký standard festivalových koncertů
Pořadatelům se vedle oblíbených a dobře známých děl (Vivaldiho Čtvero ročních období, Mozartova Symfonie g-moll) podařilo publiku přiblížit i skladby, které jsme v Ostravě dlouho neslyšeli, pokud zde vůbec zazněly: zajímavé bylo setkání s Třetím smyčcovým kvartetem Pavla Haase (Nová Ves, 30. 9.), Novákovými Choreae Vernales (evangelický kostel, 4. 10.), hudbou rudolfínské Prahy (Plesná, 10. 10.), Cherubiniho Rekviem c-moll (Mariánské Hory, 11. 10.) nebo díly soudobých autorů v podání Ostravské bandy (kostel sv. Václava, 24. 10.). Působivých večerů byla řada. Nelze ovšem nepřipomenout patrně první ostravské vystoupení brněnského souboru Pavel Haas Quartet (30. 9.). Ten vedle posledního kvartetu svého patrona uvedl hned dva smyčcové kvartety Beethovenovy – c-moll op. 18/4 a C-dur op. 59/3. Provedení bylo vzorové a potvrdilo kvality mladého souboru, který si už získal respekt a přízeň domácích a zahraničních kritiků i posluchačů. Mimořádným zážitkem bylo i vystoupení krátce existujícího ansámblu Philharmonia Octet, který měl na programu Beethovenův dechový Oktet a Mozartovu slavnou Velkou partitu B-dur. Vystoupení souboru našich nejlepších hráčů na dechové nástroje mladé generace považuji za jeden z vrcholů letošního festivalu. Přál jsem si jen, abych v podobné kvalitě a obsazení brzy uslyšel v Ostravě hanebně zanedbávanou Dvořákovu geniální Dechovou serenádu d-moll, která vznikla pod dojmem poslechu Mozartovy Gran partity.
Vrcholná hostování Collegia 1704
Událostmi letošního festivalu bylo dvojí hostování Václava Lukse a jeho souboru Collegium 1704: ve čtvrtek 16. 10. byl ve vítkovickém kostele sv. Petra a Pavla na programu Johann Sebastian Bach a o generaci mladší Giovanni Battista Pergolesi. Po Bachově orchestrální Ouvertuře C-dur BWV 1066, pro niž Luks volil hybná a poněkud neodstíněná tempa, následovala chrámová kantáta „Ich habe genug“, jedno z nejznámějších děl lipského mistra, které existuje v několika verzích. Tentokrát zazněla verze basová a sólového partu se na výbornou zhostil mladý Tomáš Král, disponující sice komorním, ovšem bezpečně intonujícím hlasem s vřelou střední polohou a otevřenými výškami. Poslouchat jej byl zážitek a publikum to dalo dostatečně najevo. Posledním dílem prvního ostravského vystoupení Collegia 1704 bylo legendární a notoricky známé Pergolesiho Stabat Mater, z něhož ve svých zádušních mších citovali Mozart i Cherubini. Sólových partů se ujaly ve světě staré hudby etablované dámy, Hana Blažíčková a Markéta Cukrová (v sezóně 2008/2009 zpívá i ve vídeňském Spolku přátel hudby). Jejich hlasy byly dostatečně témbrově odstíněné a kontrastní volba temp představila středověkou sekvenci ke svátku Panny Marie Bolestné jako vášnivě zhudebněný text, vzdálený Bachově německé serióznosti.
Po vítkovickém koncertu se v neděli 19. 10. ke jmenovanému souboru a sólistům připojil sbor Collegium vocale 1704 a trojice dalších sólistů, aby za sychravého večera přivedli publikum ve svinovském kostele Krista Krále ke standing ovations. Hrála se Zelenkova vrcholná prosebná mše (Missa votiva, ZWV 18, 1739), kterou interpreti přednesli jako barokní afektové divadlo. Patrně kouzlo okamžiku způsobilo, že ostravské provedení bylo rozhodně zajímavější a dramatičtější než překvapivě učesaná nahrávka souboru, která se na zahraničním gramofonovém trhu rozhodně neztratila a řadu týdnů se drží mezi nejprodávanějšími nahrávkami staré hudby. Koncert byl skvělý, publikum nadšené, ale pak přišlo cosi, co se na koncertech duchovní hudby nedělá: přídavek… Na festivalu se přídavky zabydlely (hrůza mě jímá při vzpomínce na vytržený „přídavek“ po Bachově Mši h-moll před dvěma lety), a tak nezbývá, než aby pořadatelé účinkující upozornili, že duchovní hudba není jakákoliv hudba a sebevřelejší aplaus publika nemá účinkující strhnout k přídavku, který by mohl vést k domněnce, že snad hudebníci nevědí, co hrají.
Německé rekviem na závěr
Závěrečný koncert v katedrále Božského Spasitele v den 90. výročí vzniku samostatného československého státu provázela několikerá smůla. Pozdní začátek zajímavého koncertu až v osm hodin večer zřejmě odradil řadu návštěvníků, a tak chrámová loď nebyla zaplněna jako v předcházejících ročnících a hlavně jak by si Brahmovo Německé rekviem, jediné dílo večera, zasloužilo. Konání koncertu ohrozilo odřeknutí ohlášeného barytonisty Václava Sibery, za něhož „zaskočil“ domácímu publiku dobře známý a v Ostravě oblíbený, „univerzální“ Martin Gurbaľ. Svůj part dostal údajně do rukou až v den konání koncertu po obědě, což bylo sice znát na Gurbaľově nezvykle opatrné interpretaci, ovšem za daných okolností byl jeho výkon více než nadstandardní. Ani sopranistce Evě Dřízgové-Jirušové nebyli bohové příliš nakloněni – zpívala v těžké indispozici, která neumožnila jejímu hlasu plně prožít a sdělit obsah páté části Brahmsova Rekviem, které v Ostravě naposledy zaznělo bůhví kdy.
Přes všechna úskalí a nebezpečí večera a partitury převáděl sólisty – členy Českého filharmonického sboru Brno (dámy sopranistky ze sboru se blýskly tak, že pánové zůstali hluboko v jejich stínu) a Janáčkovy filharmonie Ostrava – šerpa Theodore Kuchar. Choval se jako zkušený horský průvodce, který ale spěchá na vrchol, aniž by umožnil členům horské expedice rozhlédnout se kolem po krajině. Celé Brahmsovo Rekviem vyrůstá z klidně plynoucího pohybu sedmidílného hodinového monumentu: o to školáčtěji působily fugové pasáže, které pan dirigent pojímal podle rovnice fuga = rychle. Mnohé tak zůstalo nedořečeno nebo nevyřčeno. Rozhodně se ale Kucharovi závěrečný večer vydařil lépe než Macurovi večer úvodní. Nutno ovšem podotknout, že Brahmsova klidnější tempodramaturgie stála na Kucharově straně a vzdorovala chrámové akustice lépe než zahajovací Beethovenova Missa solemnis.
Hlavně, když se to líbí uchu
Svatováclavský hudební festival po pěti vydařených ročnících pevně zakořenil v ostravském hudebním životě, našel si své věrné publikum a Ostravanům přinesl již nejeden excelentní hudební zážitek (letos se jimi rozhodně stala obě vystoupení Václava Lukse a Collegia 1704). Jedno však pořadatelům nelze odpustit: koncertní programy i graficky kvalitní festivalový katalog se omezují jen na základní informace o interpretovaných skladbách a na obsáhlé profily vystupujících umělců, které se však hemží omyly a překladatelskými šotky – „Füchslein Schlaukopf“ (katalog s. 65) se u nás od dob, kdy ji v hukvaldských lesích „pro les a smutek pozdních let“ chytil Leoš Janáček, jmenuje Liška Bystrouška…
Pořadatelé nemohou posluchačům zapírat zhudebňované texty a spoléhat se na to, že si je posluchači obstarají sami (k čemuž se už mnozí návštěvníci museli uchýlit). Doby, kdy i bezvěrci znali latinské mešní ordináriům zpaměti, jsou již dávno pryč, a tak nezbývá než publiku zprostředkovat texty, po nichž sahali autoři duchovní hudby. Zkomponuje-li totiž skladatel vokální skladbu, předpokládá, že posluchač jím zhudebněné texty zná, nebo je má alespoň k dispozici, jako tomu bylo již v Bachových dobách, kdy měli věřící tištěné kantátové texty před sebou. Doufám, že pořadatelé najdou způsob, jak zkrátit informace o vystupujících umělcích ve prospěch zhudebněných textů, případně i ve prospěch základních hudebně historických informací o uváděných skladbách. Jinak si budu i v dalších ročnících připadat jako před lety v jedné nejmenované ostravské hudební prodejně, v níž mi prodavačka na otázku, zda jsou u CD s Mahlerovým písňovým cyklem Chlapcův kouzelný roh přiloženy i texty písní, odpověděla, že „je to jedno, hlavně, když se to líbí uchu…“.
Diskuze | 3 příspěvky (poslední 13. 1. 2009, 10:41)
