Sváry zření v Domě umění
9. 12. 2008, 1:00 | Kultura > Ostatní | Jaroslav Němec, foto GVUO (V. Šulc)
Pod názvem „Sváry zření, Fazety modernity na přelomu 19. a 20. století, 1890–1918“ je v Domě umění k vidění unikátní kolekce českého umění této přelomové epochy. Období, které se nejen ve výtvarném umění vyznačuje náhlou změnou úhlu pohledu na vnitřní rozpory a konflikty ze společenské a kulturní situace. Tato výstava je bezesporu nejvýznamnějším a nejrozsáhlejším výstavním počinem Galerie výtvarného umění v Ostravě. Výstava není přelomová jen v období, které představuje, je přelomová i pro dnešní Ostravu a celý region.
Jde o soubor obrazů, který je složen z výpůjček padesáti institucí i soukromých sběratelů. Mnohá díla jsou na veřejnosti k vidění poprvé. Na vzniku výstavy se podíleli významní čeští kurátoři a spolupracovníci – Karel Srp, Maria Rakušanová, Petr Wittlich a Vojtěch Lahoda. Na ostravské poměry navíc nezvykle vyšla k výstavě obsáhlá publikace, v které jsou reprodukovány všechny vystavené obrazy, ale i ty, které se na výstavu nedostaly. Slovy Petra Wittlicha: „Studie shromážděné v této knize sledují vlnu umělecké kreativity vrcholící na začátku 20. století permanentní revolucí moderního obrazu. Celkovou vzpouru proti závislosti uměleckého obrazu na kanonickém iluzionismu, na ´samozřejmosti´, se kterou byly spojovány vládnoucí ideové představy s naturalisticky viděnou realitou v akademickém malířství konce 19. století, zprvu vedli symbolisté idealisticky, v dualistickém protikladu tělesnosti a duchovnosti. Jejich rozhraní postihovali pojmem ´duše´ a změna vize vyvolaná požadavkem na oduševnění tvorby se mohla pohybovat od lyrické ´náladové´ krajinomalby až po radikální ´mystické´ motivace, spojované hlavně se symbolikou světla. Otázka syntézy, která tak vznikla, mohla pak vést jak ke vzniku abstraktního umění (jež se historicky stalo de facto prvním modelem i pro dnešní obrazovku tzv. nových médií), tak k ´vraždě´ tradiční figurální formy kubistickou deformací a fragmentací. Dramatické zkušenosti a zklamání moderních umělců z utopických pokusů vybudovat nový univerzální formalismus nebo zapojit umění do účelného mechanismu strojové civilizace jen prokázaly, že pravým posláním těchto tvůrců je hledání transcendence, onoho ´posunu´, svědčícího o nevyčerpatelnosti lidské vize.“
Více jak 400 uměleckých skvostů v jednom domě
Tento výstavní počin je, jak jsem již naznačil, pro Ostravu přelomový. Výstavy tohoto druhu se v Ostravě nikdy nekonaly. Jednak Ostrava nemá dostatečný výstavní prostor, který by obdobné expozice prostorově pojal, ale hlavně zde neexistovala snaha je v Ostravě mít. První problematiku jasně dokresluje marná dvacetiletá snaha o vybudování Městské galerie a ještě delší snaha o dostavbu budovy krajské galerie – Domu umění. Druhá problematika je v podstatě závislá na předchozí. Dokud nebudou v Ostravě vhodné prostory pro tyto expozice, nebude ani nadšení a vůle, jelikož bohužel bez toho v Ostravě nevznikne již vůbec nic. Nadšení a vůle tuto situaci řešit novému vedení krajské Galerie výtvarného umění nechybí. Výstava Sváry zření je toho dokladem.
Jde o přehlídku tuzemského impresionismu a symbolismu, dekadence a expresionismu, kubismu a civilismu přelomu 19. a 20. století. Zastoupeny jsou díla Spolku výtvarných umělců Mánes (Antonín Slavíček, Otakar Lebeda, Jan Preisler, František Bílek), umělců okolo Moderní revue (např. Karel Hlaváček), představitelů skupiny Osma a budoucí Skupiny výtvarných umělců (Otto Gutfreund, Emil Filla, Bohumil Kubišta, Václav Špála, Josef Čapek, Otakar Kubín, Antonín Procházka) či uměleckého sdružení Sursum (např. Josef Váchal, Jan Zrzavý). Výstava končí připomínkou skupiny Tvrdošíjní, která jako jediná navázala krátce před skončením první světové války na výdobytky moderního umění, prosazené předválečnou generací. Vystaveny jsou i solitéři netvořící v žádných uměleckých uskupení (např. Eugen von Kahler, Wenzel Hablik, August Brömse, Jan Autengruber). Nechybí ani jména jako Alfons Mucha, který je představen laické veřejnosti méně známými pastely ze sbírky autorovy rodiny, či velikán abstraktní malby František Kupka, představený mimo jiné přípravnými studiemi i definitivní verzí obrazu „Pískaři na Seině“ z roku 1907, který byl i v soukromém majetku presidenta Edvarda Beneše. Dnes je ve sbírce společnosti Vítkovice Holding, která je zároveň generálním partnerem výstavy. K posledním dvěma jmenovaným autorům dlouhodobě žijících v Paříži je nutné také připomenout na výstavě zastoupeného Aloise Bílka, který se s Kupkou v Paříži setkal a jako jeden z vůbec prvých autorů se v sérii akvarelů chopil jeho myšlenek.
Pro sebe jsem na výstavě objevil malíře Maxe Oppenheimera, na kterého bych chtěl upozornit. Dosud jsem ho znal pouze z portrétů od Egona Schieleho z r. 1910 a několika prací vystavených ve vídeňském Belvederu. Nikdy mě však nezaujal natolik, jako na této ostravské výstavě. Jeho obraz Misericordia z r. 1914 je zavěšen naproti jediného obrazu (opomenu-li velkoformátový obraz Maxe Švabinského na schodišti) mimo vystavované téma – „Judity“ Gustava Klimta. Proto přítomnost vídeňského rodáka (nar. 1. 7. 1885) Maxe Oppenheimera, který se za studií na pražské akademii stal členem skupinou Osma, je příjemným upomenutím, že se jedná o období, kdy nejen české výtvarné umění bylo méně izolováno od umění v Evropě. Oppenheimer se po studiích v Praze vrátil zpět do Vídně, kde se seznámil s Oskarem Kokoschkou a zmíněným Egonem Schielem. Později pracoval pro berlínský časopis „Die Aktion“. V roce 1916 se účastnil v Zürichu první DADA výstavy. V meziválečném období žil střídavě v Německu, Rakousku a Švýcarsku. V roce 1926 natočil režisér Hans Cürlis dokumentární sedm a půl minutový film, který se jmenoval MOPP (zkratka jména, kterou Max Oppenheimer používal na svých tehdejších obrazech), se záběry z jeho ateliéru při portrétování Heinricha Manna. Jeho obrazy byly vystaveny také na neblaze známé výstavě zvrhlého umění. V roce 1939 emigroval do USA, kde po válce vstřebával americký abstraktní expresionismus (zemřel v New Yorku 19. 5. 1954). Dalším méně známým autorem je např. Eugen von Kahler představený obrazem „Černoška“ z r. 1911 (více o něm např. na webu Literárních novin).
Drobné pihy na kráse
Samotná expozice je tedy po obsahové stránce doslova dech beroucí a každý zde může nalézt duševní obohacení. Bohužel instalace má své neduhy. Ty vycházejí z prostorového nedostatku, a to i přesto, že výstava zabírá všechny výstavní prostory Domu umění. Mnohé obrazy by potřebovaly kolem sebe větší prostor, aby tak vynikla jejich jedinečnost. Nejvíce je to vidět u vystavených plastik a soch v přízemí, ale i u reliéfů Otto Gutfreunda v horním sále.
V této horní výstavní dvoumístnosti byla vytvořena, až na zmíněnou výtku, nejkrásnější část expozice. Velkou úlohu zde hraje i příjemně provedené nasvětlení. Můžete zde spatřit i obraz „Dvojník“ z r. 1911 od Bohumila Kubišty, který je i na plakátu a obálce knihy k výstavě. V druhé místnosti je pak například k vidění obraz „Zlaté rybičky u okna“ malíře Emila Filly z r. 1916, který byl před osmi lety v Praze vydražen za 7,3 miliónů korun. Jak padlo na vernisáži, celá výstava má hodnotu přesahující čtyři miliardy korun. V této souvislosti je příjemné zjištění vyplývající také z konfrontace jednotlivých sbírek. Galerie výtvarného umění tak dokazuje, že její sbírky jsou velice hodnotné a svými několika tisíci položkami sbírkového fondu moderního českého umění se určitě neztratí.
Velice dobře působí také instalace v komorních místnostech bočního křídla, kde donedávna byly kanceláře. K vidění zde jsou např. grafiky Josefa Váchala, zmíněný Max Oppenheimer či krásná kolekce obrazů Josefa Čapka a Jana Zrzavého v nejzadnější místnosti.
Rušivým prvkem celé expozice jsou nevhodně umístěné popisky, na mnohým místech navíc křivě nalepené. Mohly by být umístěny spíše v jedné rovině a ne hned pod obrazy, kde v pohledu na celou stěnu spíše esteticky ruší. Některé obrazy by zasloužily také jiné barevné pozadí než neutrální bílou stěnu. Podobných výtek jde najít na instalaci více. Naopak kladem je nový panelový systém. Přes všechny tyto drobné pihy na kráse jde o výstavu, která v Ostravě ve své výstavní historii nemá obdobu.
Vrcholná a přelomová výstavní událost
Je symbolické, že přelom v programové koncepci Domu umění určila zrovna tato výstava. Galerie výtvarného umění si tak nasadila dobrou startovací čáru pro další činnost. Jen doufám, že ji nedojde dech a hlavně chuť a nadšení. Jak uvedl v rozhovoru pro MF Dnes (3. 12. 2008) ředitel GVUO Jiří Jůza, je to „splnění snu, a to je, že můžeme a umíme zrealizovat takto náročnou výstavu, která znamená celou řadu omezení, limitů, splnění podmínek od zabezpečení, pojištění, klimatizace a dalších věcí. Všech těchto velmi náročných věcí, které si ani normální návštěvník neuvědomuje. Pak je to pro nás veliká výzva. To, že jsme schopni Ostravě, ale i kraji nabídnout to nejlepší, co je v celé České republice. Zviditelnit ji...“.
Je to však zároveň výzva nejen pro Ostravany, jelikož teprve návštěvnost výstavy prokáže, zda si Ostrava a potažmo celý kraj takovou výstavu zaslouží. Osobně si myslím, že ano.
Sváry zření, Fazety modernity na přelomu 19. a 20. století, 1890–1918
Výstava probíhá od 3. 12. 2008 do 28. 2. 2009 v Domě umění.
Autoři výstavy: Karel Srp a Maria Rakušanová. Odborní spolupracovníci: Petr Wittlich a Vojtěch Lahoda.
Vstupné: plné vstupné 100 Kč, zlevněné (důchodci, děti a mládež do 18 let, studenti a držitelé průkazů ISIC, ITIC, GO 26, ZTP, KPVU, ČSOP) 20 Kč, hromadné návštěvy škol 10 Kč, skupiny nad 10 osob 70 Kč, rodinné vstupné 100 Kč.
Diskuze | 12 příspěvků (poslední 2. 3. 2009, 17:26)
Pá 3. 9. Dnes