Orientálec z Východního Pruska – život a dílo Ericha Mendelsohna

Rozhovor s Itou Henze-Greenbergovou

25. 4. 2014, 15:40 | Rozhovory | Ita Heinze-Greenbergová, ptal se Arkadiusz Łuba, do češtiny přeložil Radovan Charvát

Jak OstravaBlog.cz již informoval, pondělí 28. 4. 2014 bude v Ostravě patřit Erichu Mendelsohnovi, architekt Obchodního domu Bachner (Horník) na Zámecké ulici v cebntru Ostravy. Nyní přinášíme rozhovor Arakdiusze Łuby s Itou Henze-Greenbergovou o životě a díle architekta Ericha Mendelsohna.

Slunečný den počátkem podzimu. S Itou Heinze-Greenbergovou, specialistkou na život a dílo Ericha Mendelsohna, se scházím v domě dr. Bejacha v Berlíně-Steinstücken. Tady pravděpodobně naposledy. Zdejší Bernhard-Beyer-Straße 12 platila ještě donedávna za adresu nadace Ericha Mendelsohna. Teď se dům prodává a insolventní nadace zanikne. Mě sem přivedlo stoleté výročí vzniku Mendelsohnovy první stavby a vydání knihy «Erich Mendelsohn. …ze života». Dobrá příležitost promluvit si o díle a životě jednoho z největších architektů současnosti.

Arkadiusz Łuba(A.Ł.): Učíte dějiny umění a architektury na Institutu pro dějiny a teorii architektury na ETH v Curychu. Studovala jste dějiny umění a filozofie v Bonnu. Roku 1984 jste o Erichu Mendelsohnovi promovala. Jak jste se k němu dostala a co vás na něm a jeho díle fascinovalo?

Ita Heinze-Greenbergová (I. H.-G.): K Erichu Mendelsohnovi mě přivedl pozdější školitel mé disertační práce Christoph Luitpold Frommel, který tehdy přednášel na univerzitě tři semestry o moderní architektuře. Během nich se také důkladně zabýval Erichem Mendelsohnem. Začala jsem pak číst Mendelsohnovy dopisy jeho ženě. Už tehdy na mě jako na mladou studentku zapůsobila Einsteinova věž. To mě zaujalo. Tak jsem se jím zkrátka dál zabývala a oslovila jsem prof. Frommela, zda by si dovedl představit, že bych u něho skládala doktorát na téma Erich Mendelsohn.

A.Ł.: Právě jste se zmínila o Einsteinově věži. Co vás na téhle Mendelsohnově stavbě uchvátilo?

I. H.-G.: Ta věž se samozřejmě vymyká z rámce, je to takříkajíc Mendelsohnův debut, nebereme-li v úvahu Bet Taharu v Olštýně. Byla to stavba, jíž se Mendelsohn zabýval už během 1. světové války a která se pak stala v pravém slova smyslu ikonou expresionistické architektury. Mě fascinovalo, jakou měl tenhle architekt odvahu přijít s úplně novým architektonickým jazykem a postavit něco, co tu ještě nikdy nebylo. Říkala jsem si, že se s ním musím blíž seznámit a poznat, kdo vlastně je.

A.Ł.: Jste autorkou a vydavatelkou několika knih o Erichu Mendelsohnovi a od něho. Především vaše Mendelsohnova biografie vychází ve více variantách a jazycích, nedávno v pečlivě edičně zpracovaném dvojjazyčném vydání, které v Ostravě připravili Tadeáš Goryczka a Jaroslav Němec. Mendelsohn měl vzrušující život, poznal různé země a města a navrhl řadu architektonických projektů. Co byste označila za výjimečné atributy jeho života?

I. H.-G.: Až později jsem hlouběji pronikla do Mendelsohnova života s jeho vzrušujícími proměnami poměrů, situací a lokalit. Roku 1933 uprchl z Německa, jako Žid nemohl v nacistickém Německu už existovat. Dalšími zastaveními byly Amsterodam a Londýn. Z Londýna odjel do Izraele, několik let vedl dvě kanceláře, v Londýně a Jeruzalémě. V roce 1941 přišlo další stěhování do Ameriky. To jsou různá místa na naprosto rozdílných kontinentech. Pokaždé se musel jako architekt přeorientovat, a taky to udělal. Vždycky se mu podařilo proniknout do místních poměrů. Samo o sobě už je dostatečně napínavé, jak architekt přizpůsobí svou architekturu příslušnému místu, jak dokáže jako moderní architekt vstoupit do regionální historie a tradic; z toho vyplynou syntézy tradice a moderny, starého a nového, to, čemu se později začalo říkat „kritický regionalismus“. Tyhle pozice mě uchvacovaly.

A.Ł.: Jak je možné, že se Mendelsohn dokázal zorientovat na tolika různých místech a prostě tam pracovat?

I. H.-G.: Tak jednoduché, jak to vypadá, to vůbec nebylo. Určitě nejobtížnější byla emigrace do USA, kde nesměl zpočátku pět let jako architekt pracovat. Povolení stavět je v USA vázáno na americké státní občanství, které pak po pěti letech obdržel. Do té doby musel vystačit s penězi, které vynesla nějaká stipendia a příležitostné přednášky na univerzitách. Útěk z Německa byl z finančního hlediska celkem v pořádku. Mendelsohn byl ve 20. a 30. letech na vrcholu kariéry a velmi dobře vydělával. Měl zřejmě nějaké úspory, a tak se dokázal udržet několik měsíců nad vodou, a navíc hned dostával další zakázky. V Londýně rovnou vyhrál velkou soutěž a zajistil tak provoz tamní kanceláře. V Jeruzalémě se setkal se svými dřívějšími objednavateli, především se Salmanem Schockenem, který mu zadáním stavby soukromého domu a knihovny zajistil bezprostřední finanční existenci. To byl základ navazující tvorby.

A.Ł.: Mendelsohn se odjakživa zajímal o umění. Potvrzují to jeho skici. Rychlé skicovité zachycení architektonické myšlenky mělo blízko k tehdejším snahám v expresionistické malbě. V letech 1912–1914, kdy žil v Mnichově, udržoval rovněž přátelské kontakty k umělcům z okruhu umělecké skupiny Modrého jezdce (jako např. s Vasilijem Kandinským, Franzem Markem nebo Alfredem Kubinem). Vyznačoval se nesmírně bohatou představivostí, což bylo patrné na jeho prvních expresionistických projektech. Poněkud netypické u architekta, že? Nebyl nakonec víc umělcem než architektem?

I. H.-G.: To máte určitě pravdu. Už během studií často pochyboval o tom, zda je pro něho architektura to pravé. Existují dopisy jeho pozdější ženě Luise, v nichž píše: „Nejsem si ještě jistý, snad bych se měl přece jen dát na malířství. Ale říkám si, že v malířství bych už nemohl vstoupit na neznámou půdu.“ Tam už byli totiž lidé, zčásti i ti, které jste jmenoval, kteří přešli k abstraktnímu malířství a prolomili tradici, která platila od renesance. Mendelsohn provedl něco podobného v architektuře.

A.Ł.: Takže se dlouho nemohl rozhodnout, jestli má být architektem nebo malířem. Jeho otec se domníval, že „architektura není povolání pro Žida“. Erich se měl stát „obchodníkem jako on, nebo právníkem“. Nakonec se stal architektem, ale silně spojen s uměním. Vážil si Bacha, se svou ženou – byla cellistka – organizoval svého času koncerty, takzvané „Bachanalie“, při nichž hrál na housle i Albert Einstein. Co měl Mendelsohn nejraději?

I. H.-G.: Myslím že Umění fugy si cenil nejvíc. Své návrhy vypracovával vždy při hudbě. Stáhl se do své pracovní klausury, a tam stál gramofon. Měl velkou sbírku desek, z nichž polovinu tvořil Bach, jinak Beethoven, Mozart, Haydn a další klasický repertoár. Bacha se cenil nejvíc, protože v něm se zjevně sešlo něco, co sám hledal, totiž syntéza vášně, zanícení a matematiky. To je nejspíš velmi typické i pro Bacha. A převedeme-li to do architektonických pojmů, můžeme říct, že Mendelsohn při tom hledal dynamiku a funkčnost. Hudba pro něho úzce souvisela s architekturou. Měla jsem štěstí, že jsem ještě před její smrtí poznala Mendelsohnovu vdovu Luisu a mohla s ní hovořit. Jasně mi tyto apollinské a dionýské prvky v souhře hudby a architektury vyložila. Z toho je i vidět, jak důležité pro jejich vztah toto propojení hudby a architektury bylo. Mendelsohn občas zasedl za klavír a spontánně hrál, ačkoliv neměl hudební vzdělání.

A.Ł.: Ve skicách vyhotovených za 1. světové války Mendelsohn zachytil své vize. Jak píšete ve své biografii, pokoušel se v nich dospět ke zcela novému, revolučnímu architektonickému jazyku. Říká se rovněž, že jeho náčrtky změnily pohled na architekturu. Jak máme tomuto novému jazyku rozumět? A jak je možné, že mohlo k něčemu takovému dojít?

I. H.-G.: Rozumět mu můžeme, pokud vezmeme v úvahu kvality nového stavebního materiálu betonu. Beton byl pro Mendelsohna monolitický a tekutý materiál, který umožňoval vtisknout architektuře zcela nové, skulpturální kvality. Mendelsohn byl určitě jeden z prvních, kdo to vyzkoušel. Znamenalo to rozchod s tradičními nosníky a zátěží, se skeletovým systémem, který později využili jiní u architektury betonu. Mendelsohn chtěl s betonem pracovat elasticky. Tím učinil krok směrem ke skořepinové architektuře. Bohužel musel uznat, že je na to ještě příliš brzy, neboť tradiční stavitelství a stavební inženýři nedokázali ještě skořepinovou architekturu zrealizovat. Začínalo to už tím, že nedokázali prohnout dřevěné bednění. Einsteinova věž byla z velké části vyzděna a omítnuta tak, že vypadala jako skulptura, ale nebyla odlévaná, jak by si to byl Mendelsohn přál. U následujících staveb se pak vrátil k mnohem tradičnější statice. V 50. letech dospělo stavební inženýrství dál a Mendelsohn by se býval rád ke skořepinám vrátil. To mu však už nebylo bohužel dopřáno, protože ve třiapadesátém zemřel.

Ke své expresivní kresbě a pro něj tak charakteristickým architektonickým fantaziím se dostal za 1. světové války. Nejprve sloužil na východní frontě, později zažil peklo západní fronty. V důsledku obrovského psychického vypětí tam zřejmě dospěl ke svým explozivním architektonickým náčrtkům, které vyhotovoval na papír. Dovést je později k naplnění zřejmě nebylo to hlavní, co ho jako architekta na stavění vzrušovalo. Jednou vyslovil krásnou větu: „Stavění přináší pocit blaha.“ Z toho promlouvá nesmírná síla a sebedůvěra. Při všech svých cestách, migracích a nových začátcích se vždy spoléhal na svou tužku. S tím souvisí historka, kterou sám rád šířil: Prchal nočním vlakem z nacistického Německa do Amsterodamu a na nádraží tam potkal známého, který se ho udiveně ptal, co tam hledá. Mendelsohn vytáhl z náprsní kapsičky tužku a řekl, že právě přestěhoval svou kancelář do Amsterodamu.

A.Ł.: „Přemýšlet architektonicky znamená snít o prostoru“, napsal Mendelsohn v jednom dopise. A vy jste k tomu ve své biografii dodala: „Jeho limitem se zdála být otevřená hvězdná obloha nad hlavou.“ Jak ovládal architektonický prostor?

I. H.-G.: Řekneme-li architektonický prostor, mluvíme o vnitřním prostoru. To je něco, co je u Mendelsohna nejslaběji rozvinuto. On sice svou architekturu vnímal jako objemovou strukturu, ale viděl ji vždy v jejím skulpturálním obrysu. Velmi zřídka například začínal s návrhem architektury od půdorysu. Také od něho existuje jen velmi málo náčrtů půdorysů. Pokaždé vlastně začínal s vnější stavbou. Nejdůležitější bylo, jak se bude jevit vnějšímu pozorovateli. To neznamená, že by Mendelsohnovy stavby a prostory nefungovaly uvnitř. Ale hlavní pozornost upíral k vnějšímu prostoru, jako sochař.

A.Ł.: Od návrhu, skici, k hotové budově. Jaký byl jeho způsob práce?

I. H.-G.: Mendelsohn potřeboval vždy velmi dobré inženýry, kteří dokázali provést to, co si představoval, i když po Einsteinově věži byl v tom, co lze taky skutečně provést, už realističtější a pragmatičtější. Sám jednou řekl, že si za studií veškerá cvičení ve statice a výkresy detailů oken kupoval od studentů, kteří byli ještě chudší než on. Mohlo by se říct, že si tím budoval vlastní mýtus, ale tohle bych mu věřila, protože těmhle věcem opravdu nerozuměl. Skutečně se soustředil a omezoval jen na návrh. Byl v tomhle směru jako renesanční architekt, který věnuje veškerou svou pozornost návrhu, a jak se to nakonec spočítá a provede, už mu je vlastně víceméně jedno. Měla jsem možnost mluvit s jeho inženýry, kteří dosud žijí v Jeruzalémě, a ti mi to potvrdili. Mendelsohn zřejmě v noci při Bachově hudbě kreslil své návrhy, a pak je ráno přinesl do kanceláře, hodil je inženýrům na stůl a řekl, tak a pusťte se do toho. A oni museli jeho vize provést. On pak jen přišel a zkontroloval celek, jestli odpovídá tomu, co si představoval.

A.Ł.: Mezi téměř 50 zrealizovanými stavbami najdeme nejrůznější tvary. I funkce jsou různé. Nákupní a kancelářské domy, synagogy, nemocnice, vily, knihovny, továrny, univerzity. Ale všechno to začalo v

jeho rodném Allensteinu ve Východním Prusku, dnes polském Olštýnu. Přesně před sto lety tam byl otevřen Dům očisty a zahradní domek na židovském hřbitově. Je zajímavé, že Mendelsohn se o tomto svém prvním projektu nikdy nezmínil. Proč asi, co myslíte?

I. H.-G.: Mendelsohnův Bet Tahara v Olštýně/Alleinsteinu je vlastně jeho debut, který vytvořil ještě jako student a v seznamu svých děl dlouho neuváděl. Když tu stavbu srovnáte s Einsteinovou věží, nemůže vedle ní co do revolučního ducha obstát. Představíte-li takovou věž jako svůj debut, udáváte tím i směr další kariéry. Tady někdo vyplouvá k novým břehům; je to fascinující a bouřlivý začátek, už jen pro to stavitelovo jméno: Einstein. A výrazný milník na počátky kariéry. Nemyslím, že by se za své první dílo styděl, má to prostě tenhle didaktický důvod.

Ale sama o sobě je to krásná stavba, především její interiér, který je teď i nově barevně upraven. Zde Mendelsohn poprvé zrealizoval sám sebe. Pro nás kunsthistoriky je to chybějící článek mezi rozbujelými tvary secese a Einsteinovou věží. Neboť i Mendelsohn ze secese vychází. To je nejlépe patrné na vnitřním vybavení Bet Tahary – především na stropě, který tam vytvořil, je možné rozpoznat secesní ornamentiku. Tvarový svět secese Mendelsohn později proměnil v plastický objem – a to je právě Einsteinova věž.

Zvláštní na téhle stavbě je jakási stanová kopule nad hlavním prostorem. Myslíme-li stan, myslíme přirozeně i efemérní „budovu“, kterou s sebou Židé vzali na svou čtyřicetiletou pouť pouští, než došli do země zaslíbené. Jestli o tom takhle uvažoval i Mendelsohn, nevíme, nikdy se k tomu nevyjádřil.

A.Ł.: Když jsem ukázal fotografie Domu očisty v Olštýně jednomu příteli, studentu architektury v Tel Avivu, tvrdil, že je to velmi židovská stavba. Ne že by v sobě nesla velké dědictví, ale je prý velmi židovská. Co můžeme v Mendelsohnových budovách vidět, co je za jejich fasádami?

I. H.-G.: Já bych na tomhle místě ani o fasádě nemluvila. Protože ta je vždycky něco dvojrozměrného, a Mendelsohn myslel jen trojrozměrně. To se na vnějším vzhledu Bet Tahary ještě tolik neprojevuje. Naprosto extrémní je to ve skulpturální kvalitě Einsteinova domu. I Mendelsohnovy následující stavby jsou velmi promyšlené. Mají vždy velmi dynamickou odezvu. Jen v Palestině je klidnější, vyžaduje to místní tradice, nejsou tu taky žádné metropole. V metropolích musí budova odrážet dynamiku místa. V Palestině to Mendelsohn vyjadřuje jinak, přesouvá pozoruhodně dynamiku na cestu, po níž se blíží pozorovatel. Vodí ho kolem svých staveb. Než pozorovatel dospěje ke vchodu, ukáže mu co nejvíc stran stavby, ne-li rovnou dokonce všechny.

Mendelsohn se vždy pokouší sladit své extrémně městské budovy s povahou daného stavebního kontextu. Takovým může být například automobilový provoz. Mendelsohn řekl, že horizontální linii oken je třeba přizpůsobit projíždějícím autům. Vertikální okna vyvolávají u rychle projíždějícího řidiče třpytivý efekt, horizontální naproti tomu – klid, neboť se zdá, že jakoby provázejí pohyb auta. V Palestině zase hrála zahrada kolem domu extrémně důležitou roli. Byla to myšlenka zahrady ráje, kterou bylo třeba převést do pouště. Mendelsohn využíval ve svých plánech zahrad vždy jen místní flóru.

A.Ł.: Studenti architektury cestují po světě, aby si prohlédli Mendelsohnova díla a inspirovali se jimi. Ta patří nedílně ke studiu architektury, což nelze říct o každém. Co bylo a zůstává stále tak nové, inspirující a specifické na jeho stavbách, že dodnes neztrácejí na významu?

I. H.-G.: Vzhledem k jeho četným cestám a díky tomu, že žil a stavěl na různých kontinentech, je svým způsobem katalyzátorem mezinárodního architektonického dialogu. Pro něho byly všechny jeho cesty ve své době průlomy. Pro nás jsou něčím, co nás může svést dohromady. Mendelsohn své stavby navrhoval vždy jakoby znovu a opět poprvé, u něho nelze vysledovat architekturu ani styl, který by byl průběžně obsažen všude. Každá z jeho budov vypadá jinak, protože vždy přicházejí s novým řešením pro danou funkci a místo. A to je asi to, co by se od něho měli studenti především naučit: přistupovat ke každé nové zakázce a novému místu pro každého stavitele nově a vyvíjet vždy nová řešení. To je podle mého možné se právě od Mendelsohna velmi dobře naučit.

A.Ł.: Svou biografií a dalšími knihami o Erichu Mendelsohnovi nejenže představujete život a dílo tohoto výjimečného architekta, ale rovněž na něho upozorňujete a popularizujete ho. Čeho tím chcete dosáhnout?

I. H.-G.: Zpracování života a díla Ericha Mendelsohna mi vždy leželo – a dodnes leží – na srdci. Když jsem se svým výzkumem v 80. letech začala, měl už sice Erich Mendelsohn místo v mezinárodních encyklopediích architektury. Byly v nich zmínky o Einsteinově věži a o obchodním domě Schocken ve Stuttgartu. Všechno ostatní ale scházelo. Dnešní představa je už naštěstí jiná. Existuje řada výzkumných prací zabývajících se v širokém spektru jeho dílem. Myslím, že úkolem kunsthistoriků je vynášet zapomenuté na světlo. Záměrem biografie, kterou jsem o Erichu Mendelsohnovi napsala, bylo zpřístupnit ji čitelnou a zajímavou formou širšímu publiku. Určit mezní oblast mezi zábavnou a akademickou literaturou pro mě bylo zvláštní výzvou a činilo mi velkou radost.

Ita Heinze-Greenbergová – studium historie umění a filozofie v Bonnu. 1984 dizertace o Erichu Mendelsohnovi. 1934–1941 stavby a projekty v Palestině. 1984–1992 asistentka ve Výzkumném středisku architektonického dědictví Technion v Izraelském technickém institutu v Haifě. 1993 přednášky na Akademii Bezalel v Jeruzalémě. 1994–1998 výuka dějin umění a architektury na Fakultě architektury a městského plánování na Technionu v Haifě. 1999 přednášky na Uměleckohistorickém institutu na univerzitě v Augsburku. 2000–2003 spisovatelka na volné noze. 2003–2006 stipendium nadace Gerdy Henkelové (výzkumná práce: Eretz Izrael jako pokusná laboratoř evropských osídlovacích koncepcí). 2004–2005 výzkumná pracovnice v Design Knowledge Systems Research Centre na TU v Delftu. 2008–2012 vědecká asistentka na katedře teorie a dějin architektury, umění a designu, TU v Mnichově. Od srpna 2012 výuka dějin umění a architektury na Institutu pro dějiny a teorii architektury na ETH v Curychu.

Arkadiusz Łuba – vystudoval obor literárních věd, teatrologie a pedagogiky na vysokých školách v Olštýně a Curychu; novinář, překladatel, cestovatel; redaktor překladatelského oddělení kulturně literárního časopisu “Portret” (1997-2003); zakladatel a první redaktor, který vedl vysílání programu “Allensteiner Welle” v Olštynském rozhlase (2001-2012); absolvent mnohých stipendií a autor publikací se zaměřením na kulturu, filozofii a umění; je autorem knih „Ślady. Antologia przekładów“ (Olštýn 2003) a „Okno na Joyce“ (Olštýn 2007); v současnosti působí jako novinář a zpravodaj pro Deutschlandradio Kultur a je berlínským korespondentem Polského rozhlasu pro zahraničí v jeho německojazyčné redakci.

Diskuze | zatím žádný příspěvek