Zvi Hecker: Jsem umělec, jehož povoláním je architektura

Ještě do zítřka, tedy do 27. 4. 2014 máte možnost navštívit výstavu architekta Zvi Heckera, kterou připravil Kabinet architektury v ostravském Domě umění.

Zvi Hecker se narodil v roce 1931 v Krakově a vyrůstal v Samarkandu na území dnešního Uzbekistánu, kde začal ve dvanácti letech poprvé studovat architekturu. Pod bedlivým dohledem Itzhaka Palterera (jehož studium architektury přerušila druhá světová válka) skicoval ruiny hlavního města Timurovy říše. V roce 1949 začal studovat podruhé, na krakovském Vysokém učení technickém, a pak potřetí, v Izraelském technologickém institutu Technion v Haifě. K tomu pak přibylo studium malířství na umělecké akademii (Avni Institut of Art and Design). Od roku 1991 žije a pracuje v Berlíně. Arkadiusz Łuba si se Zvi Heckerem povídal o jeho pohledu na svět a o mnoha dalších věcech.

Arkadiusz Łuba (A.Ł.): Pokud se nemýlím, nikdy jsi své architektonické skici nevystavoval ani v Polsku ani v České Republice. A najednou výstava v Ostravě, a na příští rok naplánovaná výstava ve Vratislavi. Ostrava není Praha, není hlavním, nýbrž provinčním městem. Proč jsi souhlasil s výstavou v Kabinetu architektury?

Zvi Hecker (Z. H.): Vážím si lidí, kteří mohou udělat to, co já sám nemohu; kteří pomáhají tomu, co dělám. A kromě toho, velká města jsou také jen velké provincie. Nevybírám si, zda budu vystavovat tady nebo jinde. Pokud se nabízí možnost udělat výstavu, která prezentuje, čeho se mi podařilo dosáhnout, je mi jedno, zda je to v Berlíně nebo v Ostravě. Kabinet architektury je velice krásné a důležité místo, ve kterém vystavovalo mnoho významných architektů. Je to výjimečné místo, neboť ani v hlavních městech nebývají takové galerie s takovými možnostmi, jaké nabízejí právě tady.

A.Ł.: V průběhu své profesionální dráhy ses zabýval Erichem Mendelsohnem. Ve městech, která jsem zmínil, zanechal právě on svou architektonickou stopu. V Ostravě je to obchodní dům Bachner, postavený podle jeho návrhu, ve Vratislavi zase obchodní dům Petersdorff. Co si myslíš o těchto budovách?

Z. H.: Jsou to díla velkého architekta, ale i sám Mendelsohn je pro mě výjimečnou postavou v architektuře, také proto, že jeho současníci, velcí architekti, ho mezi sebe nepřijali. Nikdy nepatřil do stejných kruhů jako Gropius, Le Corbusier, Mies van der Rohe, dokonce ani nejmladší z nich Alvar Aalto. Mendelsohn nebyl přijímán, protože pracoval jinak než určovaly tehdejší modernistické recepty. Byl to velice zvláštní umělec.

A.Ł.: V čem spočívala ta jeho výjimečnost, jinakost?

Z. H.: Mendelsohn byl v podstatě expresionistický architekt v době, kdy expresionismus v architektuře už nebyl módní. Avšak přesto, že byl díky různorodosti svých prací dobře znám, nebyl nikdy zcela přijat. Člověk, který je jiný, čímž mám mimo jiné na mysli originální, je často vnímán jinak a zůstává nepochopen.

A.Ł.: Výstava v Ostravě, tak to alespoň vidí její hostitelé, je něčím na způsob putování ve šlépějích Ericha Mendelsohna. I ty, podobně jako Mendelsohn, jsi žil a tvořil v různých zemích. I když směr vaší cesty byl opačný. Mendelsohn opustil Německo a odjel do Palestiny. Ty jsi přece opustil Izrael a usadil se v Německu. Proč?

Z. H.: Většina rozhodnutí, která mají vliv na naše životy jsou dílem náhody. Můj příjezd do Německa byl v jistém smyslu také náhodou. Vyhrál jsem mezinárodní architektonickou soutěž na budovu první židovské školy postavené v Berlíně po holocaustu. Musel jsem si tam tedy otevřít kancelář. Osud tomu chtěl, že jsem později vyhrál ještě jiné soutěže a tu kancelář v Berlíně jsem prostě potřeboval. Při té příležitosti jsem se však často zamýšlel nad tím, proč Mendelsohn odešel z Palestiny. Měl tam přece projekty a klienty. Od lidí, kteří Mendelsohna znali jsem se pak dozvěděl, že mu tehdejší místní, nevýznamní architekti, otravovali život. Nedokázal se s tím vyrovnat a proto odjel. Takových historek je víc. Existuje jedno hebrejské přísloví: „Země tráví svůj lid”, což znamená, že vlast ničí své vlastní občany. V tomto kontextu není můj odchod do Berlína ničím výjimečným. Myslím, že Mendelsohn svá nejlepší díla vytvořil v Německu, nikoli v Palestině. Chovám vůči němu obrovské sympatie a opravdu se s jeho osobou identifikuji.

A.Ł.: Když jsem sledoval příběhy některých Tvých skic, měl jsem často pocit, že se lidé bojí velkých projektů a hlubokých vizí. Utíkají před komplikacemi, skrytým významem, a samozřejmě také před výdaji. Mám na mysli nerealizovaný projekt synagogy sv. Josefa v Jeruzalémě, návrh na budovu Technionu v Haifě nebo projekt na centrum města Ramat ha-Šaronu. Na druhé straně Škola Heinze Galinského v Berlíně, jejíž projekt měl také svůj vývoj, nakonec ve své konečné podobě zaskočila i Tebe, když se kromě formy slunečnice objevila ještě forma otevřené knihy. V čem spočívá ten strach na jedné straně a otevřenost vůči „vysoké architektuře“ na straně druhé? A je v dnešní době vůbec prostor pro takovou architekturu?

Z.H.: Architektura se stejně jako vaření zabývá tím, že z banálních ingrediencí vytváří něco nového; něco chutného nebo něco ne tak dobrého. Mám pocit, že v 60. letech držela architektura velmi přísnou dietu. Stačí se jen podívat na ty příšerné a jednotvárné paneláky. Od začátku 90. let zase používá příliš mnoho sádla. To taky není moc zdravé. Myslím, že do svých vlastních projektů přidávám hodně olivového oleje, aby to bylo opravdu dobré.

A. Ł.: Když jsem studoval Tvé skici, přišel jsem na to, že k pochopení skrytého smyslu obrazů stačí se na ně jen dívat. Zdá se mi ale, že v případě architektury je tomu přece jen trochu jinak. Je třeba do ní vejít, doslova se do budovy ponořit, aby bylo možné ji rozšifrovat. Dávají takové myšlenky nějaký smysl? Jak bys to vysvětlit ty, jako tvůrce architektury?

Z. H.: Myslím, že to tak opravdu je. Pouze pokud vejdeš do budovy, může celá tvoje osoba vnímat její prostor. Oči jsou při tom samozřejmě nejdůležitější, ale nějakým způsobem vnímáš také měřítko budovy a to, zda se v ní cítíš dobře. Na tom je zřejmě založena velikost slavných architektonických staveb, takových jako kopule kaple Pazziů ve Florencii, jejímž autorem je Filippo Brunelleschi. Když do ní vejdeš, není tam nic. Bílá omítka, šedé pilastry, malá okénka. Nic tak úžasného. Ale je to geniální. Cítíš, že je to něco velkého, i když přesně nevíš proč.

Nevzpomínám si už kdo, ale někdo pojmenoval tři hlavní vlastnosti mé architektury. Za prvé – je v ní vidět, odkud pocházím, protože dokonce i z toho, co stavím v Německu, je cítit závan Středomoří. Za druhé – to, kde stavím, protože uspořádání budovy, a to jakým způsobem je postavená, vždy nějak souvisí s místem, kde bude stát. Za třetí – i když navrhuji malý obytný dům, vždy je jakýmsi malým městem. V podstatě všechno, co stavím, má dvojí charakter. Rozbíjím hmotu a rozestavuji ji kolem lidí. Mnoho architektů vytváří budovy jako by to byly sochy, kolem kterých se chodí a obdivuje je. To není v případě mých staveb dost dobře možné. Vždy musíš vejít dovnitř.

A. Ł.: Tvoje skici a architektonické obrazy mi připomínají skici a kresby Ericha Mendelsohna, do nichž vtěloval své architektonické vize. Nejdřív měl vizi, pak následovaly skici, a teprve nakonec – pokud se z nich vůbec něco dalo realizovat (jelikož tehdejší technika většinou nebyla na takové úrovni vyspělosti, aby mohly být realizovány) – vznikal architektonický tvar. Ani ty se netajíš tím, že je to právě skica, která tě navádí správným směrem k architektonické realizaci. Jak bys popsal svůj tvůrčí proces?

Z. H.: Moje skici jsou důkazem, jak s projektem bojuji, jak se s ním potýkám. Snažím se ho zdokonalit. Prostřednictvím skic hledám formu. Ta mimo jiné pak slouží jako dobrá ilustrace pro studenty, kteří si myslí, že zkušený architekt už nemusí pracovat. Ale ve skutečnosti musím pracovat ještě víc, abych se dokázal osvobodit od již známých řešení a přijít na něco nového.

A. Ł.: Kromě architektury jsi také studoval malířství. Akira Kurosawa také výborně maloval, stejně jako polský filmový režisér Andrzej Wajda, který kromě režírovaní studoval i malířství. Jeho snímky jsou neobyčejně precizně vystavěné obrazy. Vnímáš architekturu podobně – prostřednictvím obrazu, jako malíř?

Z. H.: Ne. Ale to, jak se potýkám s malířstvím je velmi podobnému tomu jak se potýkám s architekturou. Když stojím před prázdným plátnem, nikdy nevím, co z toho vyjde. Zdá se mi však, že v případě malování je tvůrčí proces mnohem kratší. V procesu architektonické tvorby musím spolupracovat s velkou skupinou lidí, kteří skici rozkreslí do projektů, jimiž se pak řídí inženýr při realizaci stavby. Tento proces rozkreslování se pak mnohokrát opakuje. Nikdy nevíš, zda konečný výsledek bude podobný první skice.

A. Ł.: Považuješ se za umělce?

Z. H.: V Izraeli mi často lidé při pohledu na mé stavby říkávali, že jsem umělec. Chtěli mi tak udělat radost; dát mi najevo, že jsem pro ně něčím víc než jen architektem. Já říkám, že jsem umělec, jehož povoláním je architektura. Samotné bytí umělcem pro mě není profese, ale jistý stupeň, na který se dostávám, když něco dělám.

A. Ł.: Jak tedy chápeš architekturu?

Z. H.: Architektura je lidské útočiště. Když stavím školu, není to kancelářská budova. A když stavím obytný dům, nevypadá jako zastávka metra.

A. Ł.: Ve svých konstrukcích často používáš symbol otevřené dlaně, slunečnici a knihu. Co pro Tebe tyto symboly znamenají?

Z. H.: Myslím, že pokud se objeví nějaký nápad, nějaká forma, je možné ji zároveň vyjádřit slovy. Symboly a metafory připisují stavbě dodatečné významy. Nejde přece jen o stěny slepené dohromady, mají také něco vyjadřovat. Nejsou to pouhé kompozice hmot, ale všechno to z něčeho vychází. Metafora doplňuje stavbu. Co se týká slunečnice, tak všechno v ní je zlatý řez. Navíc je velice krásná a z jejích zrn se dá vyrobit olej. Za druhé světové války jsem v Uzbekistánu jedl lisované slunečnicové semínka, ve kterých byla trocha oleje. Takže v jistém smyslu mi slunečnice zachránila život.

A. Ł.: Tvým zatím posledním velkým projektem jsou Kasárna královny Máximy – policejní areál pro nizozemskou Královskou vojenskou policii v blízkosti letiště Schiphol v Amsterdamu. Díky velkému šestimetrovému valu, který zajišťuje ochranu před hlukem z dálnice a startovních ranvejí blízkého letiště, stavba připomíná něco mezi Velkou čínskou zdí a hadem. Jaké byly tvůrčí předpoklady celého tohoto komplexu?

Z. H.: Problém se stavěním v Holandsku je ten, že je tam nedostatek referenčních bodů. Ať začnete kdekoli, hned jste několik metrů pod úrovní moře. Takže je pravděpodobné, že projekt v budoucnu zaplaví voda. Hledal jsem něco, čeho bych se mohl chytit. Musel jsem brát v úvahu hlučnou silnici a fakt, že kvůli vzlétajícím a přistávajícím letadlům musím stavět velmi nízko. Také jsem tam potřeboval umístit lidi a člověk chce být vždy chráněn. Aby bylo možné něco otevřít, musí se to předtím zavřít. Když nás obklopuje nebezpečí, zavřeme bránu, když nebezpečí pomine, bránu otevřeme. Proto jsem si vzpomněl na středověké město, které je pro mě jakýmsi vzorem.

A. Ł.: Neustále hledáš něco nového. Působíš jako skromná, ale silná osobnost. Máš pronikavý, občas zamyšlený pohled. Jak se vidíš ty sám?

Z. H.: Když ráno vstávám, tak si myslím, že jsem „idiot“, a že nic nedělám nic opravdu dobře. Ale to je normální. Své dceři říkám Myškin podle Dostojevského románu „Idiot“. Není totiž možné nebýt idiotem ve srovnání s tím, co dokázali velcí lidé. Každý umělec ví, že svět se bez něho dokonale obejde, ale musí se přesvědčovat o opaku, jinak by nemohl pracovat. Proč by také tvořil, kdyby sám sobě přiznal, že o to nikdo nestojí?! A já jsem přesně takový naivní idiot. Zabývám se tím, co mi dělá dobře a nepřijímám žádnou práci, na kterou nemám dost talentu. Snažím se zdokonalit všechno, co jde a co mám rád.


Zvi Hecker, ptal se Arkadiusz Łuba, do češtiny přeložila Soňa Filipová

Napsat komentář