Jak to chodilo na kolonyji…

Život v zaniklé dělnické kolonii dolu Šalomoun

5. 9. 2007, 0:00 | Téma | Martin Jemelka

Důl Šalomoun v místech dnešního Náměstí republiky (Frýdlantské mosty).

Před třiceti lety zmizela z mapy města největší hornická kolonie na území Moravské Ostravy a jedno z největších dělnických sídlišť českých zemí – kolonie dolu Šalomoun. Stále žije v pamětích a vyprávěních svých bývalých obyvatel. Na začátku 21. století se k ní jako k předmětu historického zájmu vrátil i autor následujících řádků.

Práce a bydlení ve stínu těžní věže

Jáma Šalomoun (nebo Šalamoun po zakladateli Salomonu Mayer Rothschildovi) se začala hloubit v roce 1844 v období rostoucí spotřeby uhlí v nedaleké Žofinské huti a v Rothschildových železárnách ve Vítkovicích. Uhlí se v dole Šalomoun začalo těžit roku 1848, ale výstavba kolonie byla zahájena až na jaře 1869 a skončila roku 1917. Nelze nepřipomenout, že v lednu 1900 došlo v závodech Šalomoun a Karolina k vyhlášení stávky, která v následujících týdnech přerostla v generální stávku horníků českomoravských revírů a přispěla k uzákonění devítihodinové pracovní doby v monarchii v roce 1901. Těžba na dole Šalomoun byla po opakovaných útlumech před první i druhou světovou válkou zastavena v létě 1968. Za účasti mnoha přihlížejících byla 28. listopadu 1974 odstřelena těžní věž s budovami. Na vzniklé ploše vzniklo autobusové nádraží ČSAD a Frýdlantské mosty.

Demoliční práce v kolonii, kterou od dolu dělila jen Vítkovická ulice, začaly v létě 1957 (první domy byly pro zchátralost zbourány už roku 1928). Většina baráků kolonie, mezi nimiž převažovaly přízemní čtyřbytové a dvoupodlažní osmibytové domy, byla odstraněna v letech 1959–1961. Poslední tři dvoupodlažní domy na Vítkovické ulici byly zbourány roku 1977. V místech staré hornické kolonie začalo počátkem 60. let vyrůstat sídliště „Šalomouna“ s 870 byty ve výškových domech a čtyřpodlažní blokové zástavbě. Po sto letech dělnické baráky se zahrádkami, prolukami mezi domy a čilými sousedskými vztahy ustoupily anonymnímu bydlení v panelácích, které snad jen po stavební stránce představovaly pokrok v chápání životních potřeb dělnictva.

Od analfabetů k lékařům a inženýrům

Kolonie se skládala ze dvou částí: z osady jámy Šalomoun (stará kolonie) a z nové zástavby v ulicích Šalomounově a Hornické. Dnes by kolonii ohraničovaly ulice 28. října, Vítkovická, Dr. Malého a Výstavní. Mezi největší kolonie Ostravska neřadila Šalomounu jen její rozloha (11 ha) a množství domů (89 budov), ale hlavně počet obyvatel. V roce 1890 žilo v kolonii 1700 osob (téměř 9 % obyvatel celého města) a v roce 1930 to mohlo být až 2500 osob. Před druhou světovou válkou začal počet obyvatel stagnovat a po roce 1945 rapidně klesal. Populační vývoj kolonie proběhl ve třech fázích. Před rokem 1914 převažovaly mladé rodiny s mnoha dětmi a staří lidé byli zcela v menšině. Mezi světovými válkami ubylo dětí a přibylo penzistů, ale kolonie stále měla podobu mladého sídliště. Po roce 1950 kolonie rychle stárla, protože rodiny odcházely do okolní zástavby a nově budovaných sídlišť v Porubě a Zábřehu. Vedle penzistů se v osadě dočasně usazovali už jen imigranti za prací nebo mladé rodiny, čekající na byt. „V prosinci 1949 maminka ovdověla, ale zůstala až do 60. roku, kdy se musela stěhovat nedaleko na ulici Chocholouška. Bylo to sice v kolonii pěkné bydlení, ale to bylo jenom pro jednoho. Nestěhovala se ráda, ale to tak bylo. V 50. letech pořád ještě byly v kolonii mladé rodiny, staří se navštěvovali, nebylo to špatné, ale brzy se začala kolonie bourat,“ vzpomínala Irena Greplová (1923), bývalá dělnice Vítkovických železáren, která v letech 1923–1949 bydlela v Šalomounské kolonii.

  • Děti ze Šalomounské kolonie s Augustinem Gajem (1892–1975) na výletě, pořádaném místním Sdružením socialistických bezvěrců (30. léta 20. století).
  • Ruští zajatci pracující na dole Šalomoun a Hlubina za první světové války (kolem 1917).
  • Ochotnický divadelní spolek Probuzení na scéně v Haasově hospodě u Don Boska nebo v katolickém lidovém domě Blaník (dnes Divadlo Petra Bezruče).

Většina obyvatel pocházela z okolních okresů, výjimečně z Čech nebo Uher. Zato pětinu obyvatel tvořili v roce 1890 Haličané, kterých ale ve srovnání s jinými koloniemi bylo mnohem méně. Hornické kolonie byly mužskými společenstvími: ještě v roce 1930 připadalo na Šalomouně na 1000 žen 1352 mužů. Podíl mužů zvyšovala přítomnost početné skupiny svobodných nebo dojíždějících ženatých dělníků, bydlících v kasárnách. Obyvatelé hovořili češtinou a jejími dialekty i v období vrcholící germanizace před první světovou válkou. Český charakter kolonie vedle českých důlních inženýrů a dozorců jámy Šalomoun ovlivňoval i probouzející se spolkový život a dělnický tisk. Dlouhodobým problémem byla negramotnost. Na konci 19. století třetina obyvatel starších 15 let neuměla číst ani psát a ještě v roce 1930 byla 3 % obyvatel negramotných. Šalomouna byla domovem pracujících mužů a jen výjimečně vydělávajících žen (jedná se o statisticky podchytitelnou práci a nikoliv domácí dřinu hornických žen, přivydělávajících si posluhou nebo praním prádla). Mezi pracujícími dlouho převažovali zaměstnanci závodů Šalomoun, Karolina a Hlubina, ale za první republiky do kolonie „vtrhli“ příslušníci jiných profesí. Přáním rodičů již nebylo vychovat generaci těžce pracujících horníků: „Nemyslete, kolikrát děcka z kolonie byla řediteli bank, úředníky, doktory, lékaři, inženýry. Jejich maminky třeba vyšly v dospělosti tři třídy obecné, neuměly pořádně psát nebo číst, ale děcka dostala vzdělání a vyšvihla se do takových pozic. Paní P. měla syna ředitelem banky!,“ vyprávěla Irena Greplová.

Kaj iděš? Do Don Boska!

Majitelů dolů si chtěli udržet dostatek zdatných, pracovitých a nejlépe apolitických horníků, z jejichž rodin by vycházely generace hornických synků. Měla tomu napomoci zvláštní kombinace represe a motivace na pracovišti, ale i v soukromém životě v kolonii. Ruku v ruce tak šlo utužování pracovní kázně, zkvalitňování bytových poměrů a budování infrastruktury v kolonii. Jediné, co se téměř nezměnilo, byly extrémní pracovní podmínky a technika dobývání uhlí.

Obyvatelé domu na Hornické ulici č. 19 v Šalomounské kolonii (kolem 1925).

V budování infrastruktury patřily doly mimo jiné k průkopníkům mateřského školství. Na Šalomouně byla školka otevřena v roce 1895 a o deset let později dostala vlastní budovu (stála nedaleko současné budovy Dopravního podniku Ostrava na ulici 28. října). Dětem se dopoledne věnovaly svobodné učitelky (na oběd už se chodilo domů), které je kolektivními hrami, písněmi, říkadly a modlitbami vedly k zručnosti a k věrnosti císařské rodině, resp. ideálům první republiky. Obecnou školu navštěvovaly děti od roku 1873 v Zábřežské ulici. Původně byla škola závodní, česká a jednotřídní, později byla přeměněna na veřejnou, německou a pětitřídní (1910). Vedle školky a školy existovala již v 19. století v kasárnách česká knihovna a od prosince 1934 začali v okolí působit salesiáni Dona Boska. Nejprve byla otevřena kaple s oratoří a poté, co byl nadvakrát kladen základní kámen kostela sv. Josefa (kvůli špatnému podloží musela být podruhé použita ocelová konstrukce vyplněná betonem), byl kostel v prosinci 1937 požehnán (pro zhoršující se politickou situaci zůstal nevysvěcen). Nebylo snad kluka, který by si nezakopal na salesiánském hřišti, a věřící obyvatelé kolonie se naučili na otázku „Kaj iděš?“ odpovídat „Do Don Boska!“

Předchůdci Bezručů

První republika byla zlatým věkem Šalomouny. Kolonii obklopila sportoviště Německé tělovýchovné jednoty Vorwärts, židovského sportovního klubu Makabi, Moravskoostravského fotbalového klubu, Dělnického sportovního klubu Unie (spoluzakládali jej fotbalisti ze Šalomouny), Dělnické tělovýchovné jednoty a Sokola. „Sportovní život kolonie byl dost široký už jen tím, že sportovišť a hřišť nebo tělovýchovných organizací byl kolem kolonie dostatek. Třebas Sokol měl i lehkou atletiku a měli i hřiště na fotbal. Potom měli Sokoli volejbalové hřiště a myslím, že dokonce hráli i nějakou soutěž. Jinak na zimu byla u Sokolů plocha na led. Prostor u sokolského hřiště byl dost velký a na jednom boku byl přímo prostor, kam se chodilo bruslit,“ vzpomínal šalomounský rodák a bývalý policista Milík Gaj (1931–2005).

Hlavně ale v kolonii působila řada organizací (tramping, skauting) a spolků, mezi nimiž dominovali Sociálnědemokratičtí bezvěrci a ochotnický divadelní spolek Probuzení. Probuzení se stalo regionálním fenoménem: v letech 1923–1948 prošlo spolkem 114 činovníků a uskutečnilo se téměř 150 činoherních a operetních premiér, s nimiž Probuzení zajíždělo o víkendech na Opavsko, Místecko a Těšínsko. Probuzení hrálo v sálech hostinců, v kasárnách, ale nejčastěji v katolickém lidovém domě Blaník, tedy v dnešním Divadle Petra Bezruče. Po válečné přestávce se šalomounští ochotníci vrátili bez rozkradených kostýmů na podium Blaníku v letech 1945–1947, ale krátce po únoru 1948 se spolek rozešel pro nezájem a neschopnost navázat na meziválečnou tradici. Na Probuzení s úsměvem vzpomínala Irena Greplová: „To vím, že se hrálo divadlo. A jednu dobu se na kolonii začaly objevovat plakáty, že spolek Probuzení zve tam a tam na takové a takové představení. A já jsem hned přemluvila souseda Abrahamčíka, sestra mi dala papír a já jsem napsala, že se zve na představení spolku 'Zdřímněte si!', a Abrahamčíka jsem donutila, aby to pověsil pod plakáty 'Probuzení'. Nahoře viselo 'Probuzení zve' a pod tím 'Zdřímněte si! zve'.

  • Dvoupodlažní domy v Šalomounské kolonii kolem Hornické kolonie.
  • Stará zástavba v kolonii z 19. století.
  • Přízemní domky podél Šalomounovy ulice.

Věčné těsno

Charakterizovat několika slovy běžný život v kolonii není jednoduché. Šalomouna prošla cestou od dynamicky se rozvíjející osady až k lokalitě hornických penzistů. K zásadní změně došlo v letech kolem první světové války, kdy byl publikován zákon na ochranu nájemníků v závodních bytech. Napříště již nemohli být invalidé, penzisté nebo hornické vdovy s rodinami vypovídáni z bytů tak snadno jako dosud. Mikroklima kolonie poznamenávala blízkost pracoviště většiny obyvatel. Důl Šalomoun ovlivňoval rytmus dne a celého roku: sirény svolávaly na šichtu, pracovalo se od pondělí do soboty, občas došlo k odstavení od práce apod. Příznačným rysem byl intenzivní vztah obyvatel k půdě a drobnému hospodářství, kryjícímu ještě ve 30. letech podstatnou část životních potřeb.

Pokud to jen klima dovolovalo, odehrával se život Šalomounských v ulicích, v prolukách mezi domy a na dvorcích. Byty těsné jako důlní sloje neposkytovaly dostatek prostoru dětským hrám, domácím pracím ani společenské realizaci obyvatel. Ulice žily rodinnými konflikty, politickými agitacemi, ale především dětskými hrami: „My jsme lítali celý den po ulici. To ještě po kolonii vůbec nejezdila auta, jen občas kolem projela nějaká malá motorka nebo kolo, ale jinak patřila ulice nám děckám. Běhali jsme normálně, naboso, zvlášť dobře se běhalo po staré kolonii, kde byly ulice porostlé mechem. Ale občas se šláplo na hřebík, to když se vběhlo nějakému sousedovi na zahradu. To pak bylo křiku,“ vyprávěl Milík Gaj. Na dvorcích posedávaly a pracovaly hornické mámy, konaly se na nich rodinné slavnosti nebo až dvakrát do roka zabíjačky. A hornické zeleninové zahrádky s ovocnými stromy a altánky (tzv. lauby) sloužily v létě ke spaní a téměř celý rok ke hře „na raubry“ (na zloděje).

Život v hornických koloniích nelze romantizovat. Do konce 19. století se kolonie stavěly provizorně a doly nepočítaly s tím, že by mohly být obývány déle než sto let. Vysoká vlhkost domů a malé, tmavé, špatně vytápěné a věčně přeplněné byty neposkytovaly dnes myslitelný základní komfort. Přesto koloniemi, které žily bohatým společenským, spolkovým, politickým a sportovním životem, prošly desetitisíce obyvatel Ostravska. Se Šalomounskou, Hlubinskou, Jiřskou nebo Jindřiškou kolonií odešlo nejen z Moravské Ostravy něco podstatného a nenahraditelného. Třeba jen vědomí jisté sounáležitosti, na kterou vzpomínal i Milík Gaj: „Když se mě někdo zeptal, kde bydlím ('kaj měškáš?' se říkalo), tak jsem neřekl, že na Hornické číslo 19, ale že jsem ze Šalamuny. V tom byla velká sounáležitost.

Použitá literatura: Jemelka, Martin: Na kolonii. Život v hornické kolonii dolu Šalomoun v Moravské Ostravě do začátku socialistické urbanizace. VŠB-TUO, Ostrava 2007, 230 stran. (možno zakoupit v Prodejně skript VŠB-TUO na ulici 17. listopadu 15, tel. 597 325 322, e-mail vlasta.buronova@vsb.cz)

Fotografie dvě až pět jsou majetkem Vladimíra Gaje, který je zapůjčil k publikování. Tímto mu děkujeme. Fotografie jedna a šest až osm pochází z publikace Kamenouhelné doly Ostravsko-karvinského revíru IV. Moravská Ostrava 1929.

Diskuze | 8 příspěvků (poslední 14. 11. 2011, 18:55)