Kino náročného diváka a filmový klub po padesáti letech

26. 4. 2011, 0:15 | Téma | Milan Líčka

Kino náročného diváka bylo jedním z center ostravské kultury, uváděly se zde předpremiéry i filmy archivní, semináře, celostátní festivaly a putovní přehlídky. S diváky tu diskutoval Martin Frič, se svými filmy přijížděli tvůrci nové vlny Evald Schorm, Miloš Forman, Jiří Menzel, Věra Chytilová, Dušan Hanák, Ivan Renč, Karel Vachek, Dušan Trančík, hostovali tu filmaři a publicisté z Polska, Ruska, Maďarska i Francie. Patřilo k dobrému tónu navštěvovat Filmový klub, který byl se svými 5000 členy druhý největší v republice. Kdysi ovšem nebyla taková filmová nabídka jako dnes, kvalitní filmy bylo možné vidět jen v kině, televize byla ideologicky hlídaná a o videu se nikomu ani nesnilo.

Už během stavby Domu kultury se připravovala jeho činnost. Programové oddělení vedl Karel Biňovec, poté řadu let předseda porot filmového festivalu pracujících, o desetiletí později perzekvovaný disident a po Listopadu spoluzakladatel listu Moravskoslezský den. K jeho spolupracovníkům patřila Eva Hanáková (Benová), vedoucí úseku práce s filmem v letech 1961 až 1977. Ta kolem sebe shromáždila nadšence, kteří organizovali činnost filmového klubu a výběr archivních filmů. V dobách největší aktivity Filmového klubu to byli Čestmír Lang, Milan Líčka, Vítězslav Rohan a další, ze známých jmen později také Miloš Fryš a Jiří Siostrzonek.

Tvůrci koncepce Kina náročného diváka byli inspirováni kulturním fenoménem let 1957 až 1961, kdy v Ostravě působil Klub náročných filmových diváků, který organizovala Společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí ve spolupráci s Filmovým archivem. Hrálo se nejprve v kině Vesmír a později každý čtvrtek v kině Elektra. V kulturně vyprahlých letech tu divákům otevíraly obzor unikátní snímky filmového archivu. Bohužel roku 1961 klub na nátlak z centra skončil, protože se jeho působením prý vytvářelo nežádoucí elitářství.

K prvnímu výročí Kina náročného diváka se uskutečnila beseda s režisérem Martinem Fričem. Na podzim roku 1963 zahájil činnost Klub přátel filmového umění cyklem Deset nejlepších filmů světa. Členové filmového klubu mohli zhlédnout klasická díla jako Křižník Potěmkin, Intolerance, Občan Kane, Zloději kol aj. Na ně navázal cyklus filmů polské školy a francouzské nové vlny. Program kina byl sestavován z nejlepších filmů z distribuce, z projekcí kina Čs. Filmového ústavu (ČSFÚ) Ponrepo a z představení filmového klubu. Počet filmů uváděných za sezónu ve Filmovém klubu postupem let narostl ze dvou až na sedm desítek, přibyly divácky výlučnější filmy z opomíjených evropských produkcí a kinematografií třetího světa.

Zásadním přínosem pro Kino náročného diváka a Filmový klub bylo, že se podařilo udržet Ponrepo až do roku 1978, a tak rozšířit program o jinak nedostupná díla polská, francouzská a západoněmecká či filmy Bergmana, Buňuela, Godarda, Kurosawy a dalších. Významné bylo spolupořádání celostátní putovní přehlídky Filmový festival pracujících, uvádějící předpremiéry nejkvalitnějších filmů.

Zvláštní kapitolou byly předpremiéry filmů spojené s návštěvami tvůrců, nejvíce se jich uskutečnilo v době rozkvětu české nové vlny v letech 1965 až 1969. Spolupůsobením Kina náročného diváka se podařilo uvolnit z trezoru do distribuce film Každý den odvahu. Evald Schorm pak přijížděl (spolu s Antonínem Mášou, Sergejem Machoninem, Janem Kačerem aj.) i s dalšími snímky, naposledy s Návratem ztraceného syna. „Husarským kouskem“ FK bylo utajené představení tehdy cenzurou zadržovaného filmu Jana Němce O slavnosti a hostech. Po premiéře Perliček na dně následovala dlouhá diskuse s Evaldem Schormem a Bohumilem Hrabalem v proslulém Sklepě. Na předpremiéře filmu Vražda v dívčí škole a povídky Smrt pana Baltazara z Perliček na dně s diváky diskutoval Jiří Menzel. Sedmikrásky V. Chytilové doprovázel A. J. Liehm a film Stud uvedl Ladislav Helge.

S nástupem normalizace byly aktivity přiškrceny, ale i tak bylo možno leccos uskutečnit. Pracovníci ČSFÚ Stanislav Zvoníček, Myrtil Frída a Vladimír Opěla (nynější ředitel Národního filmového archivu) přiváželi jinak nedostupná díla (např. Taking Off Miloše Formana, Paradžanovův epos Sajat Nova). Filmový klub uspořádal projekce filmů spojené se setkáním s režiséry Ivanem Renčem, Dušanem Hanákem a Dušanem Trančíkem. Pod hlavičkou Klubu přátel sovětského filmu byla promítnuta řada pozoruhodných filmů, které často uváděla Galina Kopaněvová, jedna z iniciátorek hnutí filmových klubů.

Kniha Bílá loď uprostřed Ostravy

Režisérka Věra Chytilová na diskusi ve Filmovém klubu 21. ledna 1982. Zleva Vítězslav Rohan, Věra Chytilová a Milan Líčka. (Sbírka autora)

Přijížděli také hosté ze zahraničí a přiváželi neznámé filmy, především z Polska a Maďarska. Mimořádnou událostí byla předpremiéra filmu Kalamita, kterou zorganizovalo vedení Filmového klubu zákulisním jednáním. Věra Chytilová totiž tehdy byla v pololegálním postavení, její Panelstory byla v několika krajích zakázána. A tak si vedení DKP VŽKG nechalo uvedení filmu schválit městským výborem KSČ. Není divu, že na besedě s režisérkou bylo v největší klubovně Domu kultury nabito k nedýchání. Z dalších návštěv připomeňme Vladimíra Drhu s předpremiérou filmu Mezek a Jaroslava Soukupa s filmem Láska z pasáže.

Ve spolupráci s filmovým archivem bylo uspořádáno několik seminářů, jeden sestavený z děl francouzské nové vlny a druhý z angloamerických filmů, následovaly přehlídky brazilského, španělského a sovětského filmu, týdenní přehlídka švýcarského a následně švédského filmu. K největším akcím patřil seminář Neznámé debuty polského filmu a k výročí dvaceti let Filmový klub pořádaný seminář vzácných archivních filmů.

Okno do světa filmu otevřela družba s filmovým klubem Iksik v Gliwicích, která začala roku 1972 a trvala do vyhlášení výjimečného stavu roku 1981. Skupina klubistů každý rok navštěvovala víkendový seminář v Polsku a recipročně pak na semináře v Kině náročného diváka přijížděli polští partneři. Rozvíjela se spolupráce s polskými kluby v Těšíně, Rybniku a Katovicích.

Prostorné foyer kina bylo využíváno pro výstavy. Jednou z prvních byly kresby Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, následovaly výstavy plakátů (např. Vyleťalova tvorba). Výbor Filmového klubu pořádal besedy se členy a sondoval jejich hodnocení filmu prostřednictvím hlasovacích anket.

Vedení kina a Filmový klub zpracovávalo k uváděným filmům letáky a texty, které obohacovaly dojem z představení. První větší publikací Filmového klubu byl lektorský materiál Labyrinty Carlose Saury, který zpracoval Čestmír Lang roku 1979. Do širšího povědomí doma i v zahraničí se Filmový klub dostal vydáním encyklopedicky pojaté příručky Stručný přehled tvorby 218 zahraničních režisérů, kterou zpracovali Milan Líčka a Vítězslav Rohan roku 1984. Nečekaný úspěch příručky vedl autory ke zpracování díla Stručný přehled tvorby 250 zahraničních režisérů, které vydalo nakladatelství Profil roku 1988.

V 80. letech vedl kino Vratislav Mareš, od roku 1988 Vladimír Holaň, který pak byl nájemcem kina do roku 1992. Po rekonstrukci Domu kultury už nebyla činnost Kina náročného diváka a Filmového klubu obnovena. Projekce kina Art však pokračovala v bývalé klubovně č. 177. V roce 2004, kdy kino vedl znovu Vratislav Mareš, došlo k rozsáhlé rekonstrukci a byl založen filmový klub nazvaný k poctě zaniklého kina Klub náročného diváka.

Kniha Bílá loď uprostřed Ostravy

Článek je výtahem autorova textu Kino náročného diváka a filmový klub v Domě kultury z knihy Bílá loď uprostřed Ostravy. 50 let Domu kultury města Ostravy v proměnách umění a doby (Ostrava 2011, ISBN 978-80-903902-3-2).

Diskuze | 2 příspěvky (poslední 12. 3. 2014, 23:47)