Nenápadný azyl v Ludgeřovicích

19. 5. 2006, 22:00 | Téma | Veronika Černíková, foto František Řezníček

Obrázek z azylového domu: Klid a pohoda. Ale taky samota a útěk od problémů.

Nedaleko Ostravy ve vesnici Ludgeřovice stojí Dům sv. Eufrasie pro matky v tísni. Azyl v něm nacházejí týrané ženy nebo třeba matky, které se i s dětmi ocitly na ulici. Ředitelka domova, sestra Doris Saliba, nás už u vchodu vítá. V okamžiku je u nás spousta dětí, které se o všechno zajímají. „Já mám dneska narozeniny. Dostanu dort!,“ chlubí se malý Tomáš.

Životní příběhy

Z dálky nás nesměle pozoruje několik maminek. Podle vedoucí Domova Danuty Zavadilové prošly hodně těžkým obdobím. „Měly jsme tady maminky, které byly fyzicky i psychicky týrány. Jednu maminku manžel zavíral doma a nesměla nic bez jeho souhlasu udělat. Když k nám přišla, tak se i třikrát zeptala, jestli si může třeba jen uvařit vodu na sunar pro dítě nebo sobě kávu,“ pokračuje Zavadilová.

I přesto, že jsou maminky v domově delší dobu, nechtějí o svých problémech moc mluvit. Jen málokterá z klientek Domu sv. Eufrazie nesměle vypráví mnohdy dost pohnutou historii svého života. Najednou se přede mnou otevírá pomyslná třináctá komnata žen, které by ji raději co nejdříve zavřely a už nikdy do ní nenahlédly. Jednu opustil druh a s malými dětmi je nechal na ulici, druhou doma manžel zneužíval a týral, další se zde ocitla, proto že musela opustit svůj byt… „Osudy maminek jsou různé. Také proto k nám jednou týdně dojíždí psycholožka, která se věnuje jak našim dospělým klientkám, tak i jejich dětem. Ty jsou sice mnohdy malé, ale přesto citlivě vnímají bezvýchodnost situace jejich maminek. Tyto „životní zážitky“ na nich mohou zanechat celoživotní trauma a právě i tomuto se snažíme v našem zařízení předejít,“ vysvětluje Danuta Zavadilová.

V domě je nyní 16 dětí. Nejmladšímu jsou dva měsíce. „To je moje sestřička,“ chlubí se malá Olinka, která tady má ještě staršího brášku Igora. Jejich mamince je 27 let a v domově žije sedm měsíců. „Předtím jsem bydlela u bratra, ale byt jsme museli odevzdat a vystěhovat se,“ popisuje Olga Karcaiová, jak se dostala do azylového domu. „Když jsem přišla z porodnice, nebyla jsem schopna ze začátku nic dělat,“ vypráví drobná maminka tří dětí. „Moc času teď nemám, ale snažím se najít si nějaký byt,“ dodává. Je sice stále v kontaktu se svou rodinou a příbuznými, ale domů se vrátit nechce. „To raději zůstanu tady,“ říká rozhodně mladá maminka.

„To je moje sestřička Michalka,“ chlubí se Olinka.

A právě v tom je problém. Maminky zde mají klid a pohodu, aby si všechno kolem svého života srovnaly v hlavě a aby se rozhodly, co dál. Ale na tak závažné rozhodnutí je jeden rok krátký. Matky mají většinou malé děti, žijí na hranici životního minima a někdy i pod ní. V domově sice nalezly azyl před týráním a dluhy, malé děti ale obvykle maminkám nedovolují, aby šly do práce nebo si hledaly bydlení. Ženy zde mají i další problém - mnohé se nenaučily základní návyky potřebné pro vedení domácností. Některé dříve nepracovaly, mnohdy neumějí ani pořádně vařit, starat se o dítě nebo hospodařit z penězi. Řádové sestry se snaží je všechno naučit, je však otázkou, jestli je doba, kterou zde matky stráví, dostatečně dlouhá. A tak se stává, že maminka po roce relativního klidu musí domov opustit, následně putuje do dalšího domova nebo se vrací do původního prostředí. V některých případech se zde po nějaké době ocitá znovu a celý kolotoč pokračuje jen s tím rozdílem, že děti jsou o něco starší a přibývají děti nové. Řešení tohoto problému je zdlouhavé a problematické. Podle Danuty Zavadilové začíná v České republice panovat nový trend, tzv. azylové matky. „Jsou to maminky, které neumí hospodařit s penězi nebo si nejsou schopné najít bydlení. A proto chodí z jednoho azylového domu do druhého,“ vysvětluje Zavadilová.

Skromné bydlení

Dvě maminky nás pozvaly do svých bytů. V malém skromném pokojíku stojí kromě postelí pro maminku i děti jen skříň, stůl a lednička. „Tohle je naše nejčistotnější maminka,“ ukazuje nám vedoucí Danuta Zavadilová pokoj, ve kterém se na první pohled zdá, že tu snad ani nikdo nebydlí. Všechno má své místo, všude čisto a pořádek. Chválím a obdivuji nejen maminku, ale i její dva šikuly, jak dokáží všechny své věci vměstnat na tak malém prostoru. Ale oni jsou hlavně rádi, že mají kousek místa, kterému mohou říkat domov, kde mohou být spolu.

Dům sv. Eufrasie zahájil provoz v říjnu 1997 a má prostory pro 9 matek, které potřebují pomoc. Dnes je v Domě 7 maminek s 16 dětmi. „Maminky si před tím, než je přijmeme, zveme na pohovor, při kterém zjistíme, co potřebují a zda je jejich případ akutní,“ popisuje postup přijetí do azylového domu Danuta Zavadilová.

Domov je tu pro matky, ale především pro děti. Všechny ženy, které zde jsou přijaty mají svá práva, ale i povinnosti. „Nikdy nikoho k ničemu nenutíme,“ upozorňuje vedoucí Domu. „Je tady domácí řád a ten se musí dodržovat. Jednou měsíčně tady máme mši svatou. Je ale na mamince, zda se jí zúčastní nebo ne,“ dodává Zavadilová. Zároveň také podotýká, že mnoho maminek zde také získá první zkušenosti s duchovními hodnotami, které si pak odnesou do života. „Někdy maminky odchází s tím, že chtějí děti pokřtít. Loni jsme křtili osm dětí,“ říká Danuta Zavadilová.

„Naše klientky prošly hodně těžkým obdobím," říká Danuta Zavadilová.

Sestry z Malty i ze Srí Lanky

Ředitelkou Domova je sestra Doris Saliba, která pochází z Malty a v České republice je téměř 10 let. Složení pracovníků v Domě sv. Eufrasie je opravdu mezinárodní. Vedoucí domova Danuta Zavadilová pochází z Polska. Dalšími pracovníky jsou řádové sestry z řádu Dobrého Pastýře, dvě z nich pochází ze Srí Lanky, jedna z Portugalska a jedna z Malty. „Jsem tady teprve sedm měsíc a česky se ještě učím,“ říká lámanou češtinou sestra Bernardette ze srílanského Colomba. Dům je majetkem kongregace sester Dobrého pastýře, který jej před osmi lety přebudoval na domov pro matky v tísni. „Sestry jezdí pomáhat na misie ze všech koutů světa. Tak jsem se tady dostala před lety i já,“ vypráví ředitelka domu sestra Doris Saliba.

Hlavní náplní dne pro maminky je péče o děti. Dětem se ale věnují i vychovatelky. Starší děti už chodí do ludgeřovické základní školy a podle Danuty Zavadilové problém s aklimatizací vůbec nemají. Ty menší pak mohou chodit do místní mateřské školky. „Klientkám pomáháme s péčí o děti, vyřizování na úřadech nebo se je snažíme naučit hospodařit s penězi“ popisuje vedoucí Domu. Maminky si také samy vaří. „Sestra Prisca ze Srí Lanky je učí různé ruční práce,“ popisuje Danuta Zavadilová, jakým způsobem maminky tráví svůj volný čas.

Oslava

Naše návštěva vrcholí v herně, kde už je připravena narozeninová oslava. Malý oslavenec dostává velký dort a všechny děti mu zpívají a přejí všechno nejlepší. Dům sv. Eufrazie je vlastně takový větší rodinný dům, takže jsou všichni neustále spolu. „Slavíme společně narozeniny, různé svátky, Vánoce i Den dětí,“ říká ředitelka Domu sestra Doris.

Maminky, které Domem prošly během jeho osmileté existence, se často vracejí a rovněž se účastní společných akcí. „Jedna maminka, která tady kdysi byla, mi stále volá, jak se má, svěřuje se mi se svými radostmi a starostmi,“ říká Danuta Zavadilová. Maminky se k nám taky hlásí. Jednou jsem si byla kupovat boty a prodavačka mi říkala: Dobrý den, paní Zavadilová. Já jsem byla taky u vás v Domově,“ vzpomíná na setkání s bývalou klientkou vedoucí Domu sv. Eufrasie.

Diskuze | 4 příspěvky (poslední 2. 5. 2009, 12:22)