Zoologická zahrada Ostrava, pozoruhodně fungující organizmus

Reportáž ze Zoo Ostrava, která vám ukáže mnohé věci v jiném světle

20. 8. 2007, 14:33 | Téma | Dimitrios Vlasakudis, foto František Řezníček a Zoo Ostrava

Ostravská zoologická zahrada je nejnavštěvovanějším turistickým cílem Moravskoslezského kraje. S ředitelem Zoo Ostrava Petrem Čolasem jsme v zahradě strávili jedno příjemné dopoledne a povídali si o tom, jak je to s ochranou a chovem zvířat, jak zoo chybí více peněz a proč je v takovém stavu nebo co zoo chystá a jakým směrem se chce vydat. Více v reportáži, která možná změní váš pohled na zoologické zahrady a která vám ukáže mnohé věci v jiném světle, než jak jste o nich doposud uvažovali.

Ředitel Zoo Ostrava Petr Čolas nás vítá kousek od hlavního vchodu ve správní budově, kde sídlí ředitelství zoo. Budova, dá-li se tak slepenec několika kontejnerů vůbec nazvat, ukazuje na problém, přítomný v zoo na každém kroku – chybí peníze. Místo normálních kanceláří pracuje Petr Čolas a jeho kolegové v starých unimobuňkách, které nejvíce připomínají příbytky dělníků na stavbách. „Žádná jiná organizace, zřízená městem Ostrava, nemá správní budovu tohoto typu. Je to několik unimobuněk, které byly v 70. letech coby bydlení tehdejší správy zoo převezeny na toto místo. Za tu dobu se stokrát protopily, v létě tam umíráte horkem, v zimě zimou. Pod tím nějaká rozbitá kanalizace, dnes to výjimečně nesmrdí. A nikomu to nevadí,“ konstatuje ředitel Petr Čolas. Nicméně o penězích bude ještě několikrát řeč.

Trápí zoologické zahrady zvířata, nebo je chrání?

Prohlídku zoologické zahrady začínáme na jejím začátku kousek od amfiteátru, vedle něhož vyrostly nové voliéry pro ptáky Číny a Tibetu. Oproti starým zařízením, jako je pavilon hrochů nebo betonová kobka pro medvědy, je to pokrok. Jenže ptáci ve voliéře tak nebo tak budou žít v zajetí, třebaže v dobrých podmínkách. „Ač mi to možná nebude věřit, snem velké části pracovníků zoo je, že bychom v zoologické zahradě nemuseli pracovat a že by všechna zvířátka, která tady jsou, mohla být ve volné přírodě a my bychom je jako nějací strážci pouze pomáhali chránit,“ říká Petr Čolas. „Realita je bohužel jiná. Na mnoha místech naší planety je prostoru pro zvířata stále méně. V mnoha oblastech je stav zvratitelný a souvisí s vývojem společnosti. Některé druhy se povedlo zachovat právě jen díky zoologickým zahradám. Například přímorožec arabský, jelen milu, kůň převalského, berneška havajská a mnohé jiné, byli v přírodě vyhubeni a povedlo se je díky tomu, že několik jedinců přežilo v řízených chovech, namnožit a posléze vrátit do přírody. Takových případů jsou už dnes desítky. A to je nejdůležitější poslání zoologických zahrad,“ zdůrazňuje ředitel Zoo Ostrava Petr Čolas.

Zoologické zahrady bývají často kritizovány. Jedním z argumentů je, že drží velké druhy zvířat na malém prostoru. Pro příklad není potřeba chodit daleko – stačí si porovnat, na jakém území žijí lední medvědi ve volné přírodě a v jaké kobce dlouhé roky přežívala ostravská lední medvědice Vega. Ale i současné moderní výběhy velkým zvířatům příliš prostoru k životu nedávají. „Zvířata nemají v přírodě k dispozici žádný neomezený prostor. Žijí na určitých teritoriích, která nejsou tak velká, jak si mnozí představují. Tím ale nechci říct, že jsme schopni nabídnout tak velkou plochu, jakou mají zvířata v přírodě. U zvířat například typu tygra to zkrátka ani není možné,“ přiznává Petr Čolas. Jak ale hned dodává, je to morální dilema. Buď společnost nebude dělat nic, nebo alespoň něco. „Donedávna žilo na naší planetě osm poddruhů tygra. Buď neuděláme nic a necháme je postupně vyhynout, jak se to stalo v případě tygra turanského neboli kaspického, tygra balijského a jávského, nebo se aspoň pokusíme podporovat rezervace v zemích, kde se ta zvířata vyskytují. A právě i toto se moderní zoologické zahrady pokoušejí dělat a dělají. Rezervace jsou ale schopny poskytnout útočiště jen omezenému počtu zvířat. Proto vznikají a jsou udržovány takzvané záložní populace. Aby byl v určitém počtu kusů druh udržen v případě, že dojde k nějaké katastrofě, nájezdu pytláků a tak dále. Tak aby alespoň v lidské péči s vyhlídkou nějakého vrácení do přírody byl ohrožený druh zvířete udržen,“ popisuje Čolas zákonitosti ochrany.

Zpětně se dostáváme k novým voliérám pro ptáky Číny a Tibetu. Expozice se povedla, vedle je jezírko s kamennou sestavou a návštěvníci mohou procházet voliérami. Proč ale prostor pro chované ptáky není větší, když by klidně být mohl? Petr Čolas se v odpovědi dotýká nedostatku financí, tématu, přítomném v zoo na každém kroku. „Je to o penězích. Všechno má svým způsobem nějaký vývoj. Když se podíváte, jak se před čtyřiceti lety dělaly voliéry při hlavní cestě, dnes už jsou skoro čtyřikrát zvětšené proti původnímu stavu. Poměrně jednoduše jsme v nich totiž odpálili řadu mezipříček. To je krok, který se dá nějak udělat bez investičních prostředků. Ale systémově je to řešení dočasné.“ V tomto konkrétním případně ale existuje podstatnější důvod. Voliéry nemohou být větší, protože by se musely pokácet okolní stromy. A to zoo samozřejmě nemůže a hlavně nechce. Podle Petra Čolase jsou ale prostory jsou dostatečné: „Když si vezmete, jak se odnepaměti doma chová kanárek v kleci – dvacet krát třicet krát dvacet centimetrů – a teď si vezmete, že tady máme pět set metrů kubických pro ptáčky třeba velikosti vrabce, myslím si, že podmínky mají velmi dobré.

Profil Ing. Petra Čolase, ředitele Zoo Ostrava

Po praxi v zemědělských podnicích nastoupil Petr Čolas v roce 1990 do zoologické zahrady v Ostravě. Prošel různými pracovními pozicemi od závozníka, kuchaře v zookuchyni, ošetřovatele, přes nočního topiče, vedoucího zookuchyně, agronoma, zoologa až po vedoucího zoologického oddělení. Ředitelem Zoo Ostrava se stal na základě výběrového řízení v červnu roku 2004 po odchodu stávajícího ředitele Josefa Stehlíka do důchodu. Přestože je dnešní práce Petra Čolase spíše manažerská, k zvířatům má stále velmi vřelý vztah. Je odborníkem na celou řadu skupin primátů, rád cestuje, čte a fotí. Po celý pracovní život se věnuje nejen problematice záchranných chovů zvířat v lidské péči, ale i ochraně přírody ve všech širších souvislostech.

Místo ledních medvědů pandy červené

Ředitel Zoo Ostrava Petr Čolas razí jasnou strategii – místo druhů, na které zoo nemá peníze a nemůže jim zajistit adekvátní podmínky, chovat jiné, méně finančně náročné. „Z naší zahrady postupně ubývají některé velké druhy zvířat. Je to neúprosná logika, která spočívá v tom, že je potřeba určit priority. Máte jen omezený rozpočet. Nezbude vám nic jiného než vytipovat zvířata, pro která v dohledné době nejste schopni životní podmínky zlepšit,“ vysvětluje Petr Čolas svůj postup. Zmiňovanými velkými druhy zvířat jsou například nosorožci nebo lední medvědi. Pětatřicetiletá lední medvědice Vega loni zemřela a bylo jasné, že zoo chov ledních medvědů obnovovat nebude. Pavilon medvědů je totiž otřesný, zvířata se v něm trápí. „V době, kdy se pavilon otevíral, byl na tehdejší podmínky supermoderní. Pokud se na to betonové monstrum podíváte teď, je jasné, že tam nikdy žádného medvěda už nedáme. Pro medvědy lední bychom mohli postavit novou expozici, stálo by to ale sto až dvě stě milionů. Ty ale neseženeme. Neseženeme ani padesát milionů, abychom na zelené louce postavili nosorožcům takový výběh, aby měli ideální podmínky,“ popisuje Čolas a dodává: „Protože tedy víme, že nemůžeme zlepšit životní podmínky všem zvířatům najednou, musíme vytipovat ony priority, a ač neradi se smířit i s tím, že v moderní zoo bude raději o něco méně velkých druhů zvířat, zato ale budou žít v mnohem lepších podmínkách.

Teď jsou v pavilonu ještě tři medvědi – stará medvědice syrská a poměrně mladý pár medvědů ušatých. Medvědice syrská zřejmě dožije ve starém zařízení, medvědi ušatí by se snad už příští rok mohli přesunout do nového výběhu o jednom a půl hektaru, kde budou bydlet společně s hulmany. Tedy pokud se na už zpracovaný projekt povede získat finanční prostředky. A co bude se starým pavilonem? Jen demolice by stála jeden až dva miliony korun. Pracovníci Zoo Ostrava zatím vymysleli nejlevnější variantu – do jedné ze sekcí pavilonu nastěhovali mývaly a později místo nich pandu červenou, tedy zvířata, pro něž je takovýto prostor dostačující. K demolici pavilonu medvědů dojde až ve chvíli, kdy na ni zoo bude mít peníze a současně bude mít prostředky, aby na tomto centrálním a nejatraktivnějším místě zahrady vybudovala nový moderní výběh pro další zvířata.

Petr Čolas vzápětí podotýká, že zoo nemůže jen bourat nevyhovující věci, ale musí také nabídnout návštěvníkům nějakou protihodnotu. „Abychom mohli dělat nějaké záchranné programy a pomáhat zvířatům, musíme dělat i něco nového, aby návštěvníci do zahrady chodili. A současně se musíme starat, aby zvířátka v nových expozicích měla vše, co potřebují a byla spokojená,“ prozrazuje Čolas. Hned na to dodává skutečnost, která často nezaznívá: „Lidé jsou krmeni konzumem. Třebaže by tu byla hezká procházka, chtějí stále něco nového. A pokud aspoň něco malého nového občas nenabídneme, lidé nepřijdou a jakožto zoologická zahrada ztrácíme smysl a opodstatnění. Nemohli bychom dělat žádný ze záchranný programů, nikdo by na ně nedal peníze, nemohli bychom se ucházet o různé granty, ať už z kraje, různých ministerstev nebo Evropské unie.

Jedním z nových zvířat, které zoo plánuje chovat, je panda červená. Získat nejen takovou pandu, ale jakékoli jiné ohrožené zvíře, není snadné. „Naštěstí se společnost tak vyvinula, že aby zoo mohla získat nějaké zvíře ze záchranného programu, musí splnit určitá, v mnoha případech velmi náročná a přísná kritéria. Ta jsou pro mnoho zvířat již jasně dána a jakožto nový chovatel musíte splnit takzvané guidelines, neboli návody chovu. Je to záležitost posledního desetiletí, kdy jsou tyto návody vyžadovány. V nich je jasně určeno, že vnitřní plocha musí být tolik a tolik metrů, teplota, vlhkost, plocha bazénu, způsob ohrazení a tak dále… Zoo musí zvířatům poskytnou tyto podmínky, které jsou při dnešní úrovni znalostí definovány jako dostačující,“ říká Petr Čolas. Panda červená je pro ostravskou zoo ideální. Je to krásné a atraktivní zvíře, je ohroženo, proto má jeho chov v Ostravě opodstatnění, a expozice, která splní všechny jeho životní podmínky, se dá pořídit za jeden nebo dva miliony korun.

Zoo Ostrava jako nový chovatel pand však jejich mláďata hned nedostane. Musí nejdříve prokázat, že se o pandy dovede starat. Zoo bývá v kontaktu s koordinátorem chovu – člověkem, který je zpravidla nejlepší v dané oblasti a který spravuje plemennou knihu příslušného druhu. Má přehled, která zoo na světě má kolik zvířat toho druhu, jakého staří a stavu. „V okamžiku, kdy splníme podmínky pro chov, zařadí nás koordinátor do pořadníku. Jsou druhy zvířat, které jsou ohrožené a atraktivní, ale také ty, které jsou sice také hodně ohrožené, ale ne tak atraktivní. Když celou zahradu zaplníme třeba deseti dvaceti druhy kriticky ohrožených druhů holubů, asi by to nebylo to pravé. Ale kdybychom se na holuby do programu přihlásili, můžeme je tady mít třeba zítra. Ale protože panda je krásné zvířátko, pořadník je dlouhý. K chovným zvířatům se hned nedostaneme. Koordinátor nám nejdřív přiřadí zpravidla nějaké přestárlé, nebo pro reprodukci z nejrůznějších důvodů nevhodné zvíře. Častá je také situace, kdy je v populaci třeba více samců nebo samic. Dva, tři či čtyři roky tak budeme mít nechovná zvířata. Teprve když prokážeme, že se o ně opravdu dovedeme řádně postarat a vyškolíme personál, což probíhalo v nedávné minulosti například i u slonů, dostaneme se k chovným kusům,“ popisuje Petr Čolas celý průběh získání pand červených. V červnu 2007 tak do Ostravy zamířila pandí babička Mary-Carmen z Prahy. Jakmile nastane čas, koordinátor chovu na základě pokrevních vazeb a dalších parametrů určí, které zoologické zahrady darují té ostravské svá mláďata pand červených a Zoo Ostrava se stane jejich plnohodnotným chovatelem.

Vše probíhá zadarmo, zvířata nejsou obchodním artiklem. „Zvířata se v rámci evropských a mezinárodních programů zdarma přesunují tam, kde je potřeba. Není to v žádném případě výdělečná činnost,“ ujišťuje Čolas. Na druhou stranu jsou na světě místa, kde se se zvířaty obchoduje. Je všeobecně známo, že například Čína pronajímá zahraničním zoologickým zahradám své pandy za peníze.

Dědictví minulosti

Přístup k chovu zvířat se ve srovnání s minulostí výrazně mění. Od založení první zoologické zahrady na světě ve Vídni (1752) a první zoo sloužící pro výzkumné a vzdělávací účely v Paříži (1794) uběhla dlouhá doba. Česko je však jako postkomunistická země oproti západu pozadu. Zatímco v Británii nebo Americe už od 70. let minulého století začali dbát na práva zvířat, komunistickým zemím trápení zvířat nedělalo problém. Za velké slávy se třeba pořídil lední medvěd, podle výzkumů jedno z nejvíce stresovaných zvířat v zoologických zahradách, ale o jeho podmínky se nikdo nestaral. I proto mají některá česká zoo ještě i v této době spousty zvířat v nevyhovující a mnohdy otřesných pavilonech a výbězích. A protože chybí peníze, zoologické zahrady nejsou schopny okamžitě přemístit chované druhy do nových prostorů. A to se týká i Zoo Ostrava, konkrétně zmiňovaných medvědů, hrochů, nosorožců, šimpanzů, tygrů, irbisů a dalších druhů.

Běžného návštěvníka zoologické zahrady by mohlo napadnout, proč zoo nepřesune zvířata z nevyhovujících podmínek do zoo jiné, která má více peněz a o zvířata by se postarala. „Moderní zoologické zahrady jsou tak trochu paradoxně obětí vlastní úspěšnosti. Takzvaná technologie chovu většiny savců je v podstatě zvládnuta. Většina zvířat žije v lidské péči mnohem déle než ve volné přírodě. Zahrady se oproti minulosti, kdy byl úspěšný odchov nějakého vzácnějšího zvířete důvodem k oslavám, musí spíše potýkat s nelehkou problematikou antikoncepce, sterilizace či třeba i euthanasie některých zvířat. Pro řadu zvířat přestává být v zoologických zahradách místo. V rámci svého poslání v nich začínají mít přednost hlavně druhy přímo ohrožené vyhubením, pochopitelně doplněné o několik málo druhů, kterým sice nebezpečí vyhubení nehrozí, ale jsou ze strany návštěvnické veřejnosti oblíbené. Žádná moderní zoo dnes nepostaví 10 či 20 malých klecí pro 10 druhů velkých kočkovitých šelem. To raději udělají jeden či dva prostorné výběhy, které chovaným zvířatům poskytnou nejoptimálnější podmínky. Mnoho zejména starých zvířat je tak odsouzeno k dožití ve stávajících nevyhovujících podmínkách i proto, že pro ně prostě není nikde jinde vhodné místo,“ vysvětluje Petr Čolas. Přesun nějakého zvířete do jiné zoologické zahrady je navíc riziko. „Je to totéž, jako kdybyste třeba osmdesátiletého stařečka přesunuli z jeho malého domečku někam jinam. Nemusel by si zvyknout a mohl by umřít steskem, zjednodušeně řečeno,“ přirovnává Čolas. „To je důvod, proč tady dožívají třeba i staří nosorožci. Trápí nás, že jsou v tak malém výběhu a takových podmínkách, ale transportovat někam pryč je raději nebudeme, je velké riziko, že by transport taky nemuseli přežít,“ dodává ředitel Zoo Ostrava Petr Čolas.

Pavilon hrochů zevnitř – hnus a otrocká práce

S Petrem Čolasem se jdeme podívat do zákulisí pavilonu hrochů, do míst, kam se návštěvník nedostane. Zatímco v návštěvnické části nevypadá pavilon hrochů až na smrad z výkalů tak otřesně, zevnitř je to, jak Petr Čolas sám podotýká, doslova hrůza. Chodby pro obsluhu jsou špinavé a nechutné, že něco takového člověk málokdy vidí. Problém není ani tak v tom, jak pavilon dnes vypadá, ale v tom, jak byl projektován. Trus se například musí shodit dolů do jakéhosi korýtka, z něho naložit lopatou do popelnic, ty vyvézt výtahem, vyskládat a odvézt pryč. Ještě složitější cestou putuje krmivo. Vše je malé, až klaustrofobické, pavilonu chybí základní vybavení, hroši se koupají ve vlastních exkrementech, dokud se voda nevypustí a zase nenapustí. „Středověk hadra. Socialistické inženýrství vymýšlelo spousty zhovadilostí, vymysleli i toto. Proč to dělat jednoduše, složitěji to podle mě už nejde,“ zlobí se Čolas. „Na druhé straně ale nechci kritizovat, taková byla doba. Naši předchůdci měli díky železné oponě minimální možnosti kontaktu se světem a o tom, že by mohli někam vycestovat a konfrontovat své znalosti se světem, většinou ani nemohla být řeč. Mě jen mrzí, že se dělalo tolik náročných a drahých experimentů místo toho, abychom se třeba poučili z konstrukcí zemědělských objektů, třeba starých kravínů. Ty, ač staré třeba 100 let, byly našimi předky vymyšleny a postaveny tak, aby v nich byla alespoň ta nejtěžší lidská práce co nejvíce omezena, aby se prostě lidé zbytečně neudřeli. A mě jen hrozně štve a trápí, že do dnešního dne v řadě takovýchto objektů musí lidé, kteří tady pracují a za které mám zodpovědnost, v mnoha případech přímo otrocky pracovat. A že to nejsem schopen v dohledné době rychle změnit,“ dodává trochu smířlivěji Čolas.

Podobně to vypadá v zákulisí pavilonu primátů, kam se jdeme podívat po prohlídce hrošince. Ošetřovatel má k dispozici malou místnost, v níž je natěsnáno krmivo, veškeré dokumenty a další potřebné věci. Z místnosti vede úzká a odpudivá chodba k jednotlivým sekcím. Aby se ošetřovatel dostal k zvířatům, musí si z chodby přistavit schůdky a protáhnout se stísněným otvorem dovnitř.

Pavilony v moderních zoologických zahradách, a to nejen v Evropě, ale dnes už tu a tam i v Česku, však vypadají jinak. Právě to, v jakých podmínkách někdy zoo chovají zvířata, svádí k tomu odsoudit zoologické zahrady jako celek. Jenže vyspělá Evropa je výrazně dále, je to jiný svět – třeba úžasná vídeňská zoo, která pro Ostraváky není zase tak daleko. V ledasčem je na evropské úrovni i Zoo Praha nebo Zoo Lešná u Zlína. A co teprve San Diego, jedna z nejlepších zoo na světe, kde zvířata žijí společně s rostlinami ve volných výbězích věrně připomínajících jejich původní domovinu a kde třeba koala má takový komfort, že si může vybírat z osmnácti druhů blahovičníku, které zoo pro ni pěstuje. Aby srovnání bylo férové, je taky potřeba připomenout cenu vstupného. Do vídeňské zoo to je 12 euro, do Zoo San Diego dokonce 33 dolarů – tedy asi desetkrát více než do Zoo Ostrava.

Supi, lemuři, botanický park aneb co se daří zlepšovat

Ostravská zoologická zahrada se však i přes skromné podmínky zlepšuje. Kromě plánovaných pand a nových prostorů pro medvědy ušaté a hulmany udělala zoo v poslední době kus práce. Pozornosti se dostalo především pavilonu slonů, otevřenému v roce 2004. Ve srovnání s ostatními pavilony je doslova luxusní. Nejen pro slony, ale také pro ošetřovatele, kteří například na slony dohlížejí z prostorné a pohodlné místnosti, kde mají vše potřebné a nemusí se uskromňovat.

Ředitel Petr Čolas ale upozorňuje na věci, které nejsou tak bombastické jako sloni, přesto jsou neméně úspěšné. Loni zoo vybudovala voliéru pro supy, která je největší v historii ostravské zoologické zahrady. Výstavba přišla na 1,6 milionů korun. Peníze šly z darů lidí, firem i škol. „Jsem si pochopitelně plně vědom toho, že zrovna supi bělohlaví nejsou tak atraktivní jako žirafa nebo nosorožec. Ale je to druh, který k nám občas vzácně zalétával a je ohrožený. Těmto zvířatům jsme chtěli poskytnout co nejlepší podmínky, abychom mohli pomoci v záchranném programu, který spočívá v tom, že v zoologických zahradách odchovaná mláďata jsou vypouštěna zatím ve Španělsku a jižní Francii,“ vysvětluje Petr Čolas důvody vybudování voliéry.

Za posledního dva a půl roku zoo dále udělala nové ostrovní expozice pro lemury, otevřela Čínskou zahradu a zpřístupnila řadu míst handicapovaným. Připravuje taky různé nové akce jako divadelní představení, mistrovství v orientačním běhu, sokolnické ukázky nebo večerní komentované prohlídky zahrady s průvodcem. Ve spolupráci s Janáčkovou filharmonií probíhají komorní koncerty, ve spolupráci s dalšími organizacemi se pak třeba chystají závody pro vozíčkáře. Cenným projektem je také botanizace zoologické zahrady, dokončená v červnu 2007. „Udělali jsme téměř šest kilometrů nových cest a stezek, které našim návštěvníkům odkrývají neuvěřitelně krásné partie Stromovky od výsypek, močálů, praolšin až po třeba 250 let staré bukové porosty, jaké nenajdete v celé Ostravě. Došlo také k propojení botanických a zoologických prvků,“ popisuje ředitel Zoo Ostrava Petr Čolas.

Současně ovšem Petr Čolas upozorňuje na důležitou věc: „Toto ale vůbec neřeší celou problematiku staré části zahrady. Je to jakoby krásná nástavba, která má perspektivy rozvoje, ale potřebujeme řešit i samotnou zoologickou zahradu. Do té se s výjimkou moderního pavilonu slonů za posledních zhruba 25–30 let prakticky vůbec neinvestovalo. Plných 69 % ze 47 staveb a 39 budov, které má zoo na svém území ve své správě, pochází z 50.–70. let minulého století.“ Příkladem jsou čtyři velké rybníky v zadní části zahrady. „Téměř padesát roků se do nich nešáhlo a zanášely se. Teď se už alespoň dva z nich podařilo díky mimořádnému investičnímu příspěvku statutárního města Ostravy odbahnit a upravit. Odtěžily se tady tisíce tun sedimentu,“ popisuje Čolas. Práce na rybnících ukazují, jak si zoo dovede chytře poradit. „Sediment bylo potřeba někam dát. Buď ho za drahé peníze někam vyvézt, nebo se s tím snažit pracovat, udělat nějaké ostrůvky. My jsme to využili takto. Kromě toho jsme ostrůvky díky sponzorům elektrifikovali, aby mohly vzniknout vytápěné ubikace pro zvířata. Budeme tam moci přesunout lemury, ale zatím jen část, protože je zde zatím mladá vegetace a ta potřebuje zesílit, aby ji lemuři nezlikvidovali. Vznikne tady i poloostrov, kam budou moci chodit návštěvníci a budou tak přímo vtaženi mezi zvířata,“ láká Petr Čolas.

Nedostatek peněz a dotace města

Přes všechnu snahu a různá vylepšení má Zoo Ostrava stále co zlepšovat. Limitem jsou pouze a jenom peníze. O tom, jak je na tom zoo finančně, si každý návštěvník může udělat představu i během letmé prohlídky – staré toalety, nevyhovující pavilony, nedostatek občerstvení a tak dále. „Rád bych si myslel, že naše zoo patří k nejlepším v České republice. Někdy před 40 lety byla Zoo Ostrava opravdu tak na třetím místě v pomyslném TOP žebříčku za Prahou a Dvorem Králové. Od 80. let se ale většina ostatních zahrad vyvíjela daleko rychleji. Je to možná dáno větším pochopením jejich zřizovatelů. Například Lešná nebo Plzeň byly před šestnácti lety takřka na zavření a dnes jsou deset let před námi,“ přiznává Petr Čolas, že Zoo Ostrava je oproti jiným zoologickým zahradám pozadu.

Rozpočet ostravské zoologické zahrady je zhruba padesátimiliónový. Příspěvek města Ostravy, tedy zřizovatele zoo, je pro rok 2007 bez tří tisíc korun 28 miliónů (to je takzvaná neinvestiční dotace). Zbytek musí zoo získat vlastními silami. Paradoxní je srovnání, kolik zoo navštěvuje lidí – například za předloňský rok to bylo 337 000 návštěvníků – a kolik zřizovatel přispívá. „Dostaneme necelých 28 milionu korun na provoz nejvýznamnějšího turistického cíle Moravskoslezského kraje. Při stávajícím počtu zaměstnanců, kteří rozhodně nejsou přepláceni, jen 25 milionů korun spolknou mzdy a sociální a zdravotní odvody. Takže reálný příspěvek na provoz bez investic jsou tři miliony. Krmení stojí ročně tři a půl milionu korun, energetika více než sedm milionů,“ vyjmenovává Petr Čolas jen část nákladů. „Nevidím žádný důvod pro to, proč by návštěvníci všech jiných institucí města měli mít krásné toalety se senzory a fotobuňkami a návštěvník zoo by tady měl mít k dispozici záchod z padesátých let. Všechny organizace města mohou mít opravdu i trochu slušné kanceláře či správní budovu, nikde jsem nezaznamenal takové unimoboudičky, které vidíte u nás. Na nás se v posledních téměř 30 letech stále nějak nedostávalo. I města, která mají rozpočet menší než Ostrava, věnují svým zoo procentuelně a často i reálně více než Ostrava,“ neskrývá Petr Čolas své rozčarování.

Na rok 2007 dostala Zoologická zahrada Ostrava od města kromě 28 milionů do rozpočtu pouhé čtyři miliony korun na investice. „Z toho tři miliony spolkne oprava plotu, a to je jen částečný náklad, protože plot je z 50. a 60. let minulého století a je pochopitelně výrazně poznamenán časem. Jen oprava celého plotu v délce téměř šest kilometrů vyjde na devět milionů,“ vypočítává Petr Čolas. „Ale snad se pomalu začíná blýskat i na lepší časy. Statutární město Ostrava, zřizovatel a majitel zoo, se zavázal poskytnout nemalé finanční prostředky jak na demolice několika nejstarších objektů v areálu, tak na financování několika, pro budoucí rozvoj a modernizaci zahrady tolik potřebných projektových příprav,“ dodává Čolas.

Řešením nedostatku peněz by mohly být dotace z Evropské unie. „Nyní usilovně sháníme peníze na vypracování studií a projektů, abychom se mohli ucházet o dotace, zejména ze strukturálních fondů EU v letech 2007–2013. Jeden z projektů je přestavba pavilonu hrůzy, neboli pavilonu vodních ptáků, na pavilon evoluce. Dále by to měla být úprava a zvětšení pavilonu primátů a úprava hrošince. Místo stávající, ale už rok a půl uzavřené restaurace, která neměla vytápění, kanalizaci, obložení, neměla nic, byla to montovaná dočasná stavba, by mohlo vzniknout ekologické centrum s restaurací. Na to všechno bychom chtěli žádat o evropské peníze,“ říká Petr Čolas. Potřeba by toho ale bylo daleko více. Nové parkovací plochy pro návštěvníky, nový vstupní areál s pořádným zooobchodem, nová správní budova, nové bydlení pro velké šelmy a tak dále.

Nic není na první pohled tak jasné a snadné, jak se zná

Činnost a provoz ostravské zoologické zahrady nejsou tak jednoduché, jak se na první pohled může návštěvníkovi zdát. I když je snadné zoo na základě jednotlivostí odsoudit, je dobré celou problematiku vnímat v širších souvislostech a s ohledem na podmínky, v nichž zoo v Ostravě funguje. Ostravská zoologická zahrada se přes všechny obtíže zlepšuje, především díky Petru Čolasovi a jeho spolupracovníkům. A možná už brzy nastane doba, kdy se Zoo Ostrava zařadí k symbolům Ostravy, na který budou Ostravané hrdí. „Děláme, co umíme a co je v našich silách, ale pořád to je málo. Naší největší radostí je, když se tady povede nějaké zvíře odchovat, pak je vysazeno ve volné přírodě zpátky a může se dále rozmnožovat,“ zakončuje naši společnou procházku ostravské zoologické zahrady její ředitel Petr Čolas.

Profil Zoo Ostrava

Zoologická zahrada Ostrava vznikla 26. října 1951 v Kunčičkách poblíž dolu Alexander. O dva roky později se pro zoo začala hledat vhodnější lokalita. Výběr padl na Stromovku na Slezské Ostravě. Nové prostory zoo otevřela v roce 1960. V 60. a 70. letech vznikla většina dosud stojících výběhů a pavilonů, v 80. letech však investice ustaly a ostravská zoo začala za jinými zaostávat. Postupný rozvoj nastal na konci 90. let a od otevření moderního pavilonu slonů na podzim roku 2004 se zdá, že se podařilo nastartovat éru rychlejšího rozvoje a modernizace zahrady. Zoo Ostrava se rozkládá na 100 hektarech a má asi 1 500 kusů zvířat ve 270 druzích. V zoo pracuje přibližně 90 lidí, z toho 34 jsou ošetřovatelé, pracující přímo se zvířaty. Značnou část zaměstnanců tvoří nadšenci. Zoo Ostrava je spoluzakladatelem Unie českých a slovenských zoologických zahrad a členem Evropské a Světové asociace zoologických zahrad a akvárií. Oproti jinými českým zoo vyniká krásným areálem Stromovky. Převážnou část zahrady tvoří porosty listnatého lesa zejména buky, duby, habry, olše a vrby. Mezi výrazně zastoupené skupiny zvířat patří ze savců jelenovití, kočkovité šelmy, primáti, z ptáků vrubozobí, dravci, sovy a papoušci. V zoo si velmi cení chovných skupin afrických kočkodanů Dianiných a indických makaků lvích. Kolekci primátů obohatil v roce 2006 pár vzácných madagaskarských lemurů korunkatých, které – podobně jako lemury Sclaterovy a lemury červenobřiché – chová v Česku pouze Zoo Ostrava. V současné době se ostravská zoo podílí na 28 Evropských záchranných programech (EEP) a na řadě evropských i světových plemenných knih ohrožených druhů zvířat. Od roku 2006 vede vědecký pracovník Zoo Ostrava Jan Pluháček plemennou knihu hrocha obojživelného. V tomto se Zoo Ostrava stala světovou. V souvislosti s rozšířením programové nabídky zoo byly v červnu 2007 otevřeny tři unikátní botanické stezky, které návštěvníkům nově zpřístupňují cenná a zajímavá místa v areálu Stromovky. Zoo Ostrava také pořádá nejrůznější akce jako sokolnická představení nebo večerní prohlídky s průvodcem, oblíbená jsou i komentovaná krmení zvířat. Další informace o Zoo Ostrava jsou k dispozici na jejích stránkách www.zoo-ostrava.cz.

Diskuze | 18 příspěvků (poslední 25. 5. 2009, 10:57)