V dnešním fotu týdne se můžeme podívat na ukázku nefalšovaného kýče v podobě sídla úřadu Moravskoslezského kraje. Z kvalitní budovy Hutního projektu vznikla na začátku tohoto století za podpory města, kraje a státu obludná ukázka degradace architektury a vnímání estetiky ve veřejném prostoru. Budova úřadu napodobuje obdobné stavby 90. let minulého století, které více než cokoliv jiného připomínají „veřejné toalety naruby“ – laciný obklad, banální tvarosloví a pocit nutnosti vyprázdnit se.
Budova Hutního projektu byla postavena v letech 1956–1961 podle projektu Vladimíra Krajíčka. Stavba v tehdy nastupujícím internacionálním stylu s keramickým obkladem odkazující na paláce stojící okolo tehdejší Gottwaldovy třídy (Kulturní dům Vítkovic, Dům energetiky, Pozemní stavby Ostrava, Stavoprojekt) byla kvalitní ukázkou reprezentativní architektury tehdejší doby. Historik architektury Martin Strakoš v souvislosti s touto stavbou ve svém článku Město by měla propagovat i architektura (MF Dnes, 17. 10. 2001) připomíná: „Internacionální styl západní architektury se projevil prostřednictvím vlivu staveb vynikajícího architekta Vladimíra Karfíka na utváření vnějšího pláště budovy. Ten se vyznačuje akcentovanou horizontální kompozicí průčelí s vertikálními pásy okenních os a modulem horizontálně dělených oken.“
Kvůli drastické přestavbě v letech 2000–2001 přišla Ostrava o další významný architektonický prvek. Dosud nedaleko stojící skelet byl pravděpodobně pro autory projektu – ateliér Idea a stavební firmu Tchas – vzor ideálu, jelikož z původní stavby zbyl obdobný železobetonový skelet. Mimo jiné „došlo ke zničení subtilní kompozice hlavních průčelí a k nahrazení původního keramického pláště banálním obkladem. To vše lze považovat za degradaci a nedocenění strukturálně vyšších vztahů v městském prostoru. Dalším stupněm nepochopení kvalit stavby je zničení původních horizontálně dělených oken, odpovídajících horizontální kompozici průčelí. Namísto nich projektanti ve hmotě objektu osadili konzervativnější vertikální obdélné plastové výplně, dokládající lacinost a banálnost zvoleného řešení, jež v žádném případě neodpovídá požadavkům na kancelářský objekt 21. století v prostředí velkoměsta,“ píše historik architektury Martin Strakoš v již citovaném článku.
Na stavbu tak významného úřadu nebyla vypsána architektonická soutěž. Možná také díky názoru bývalého primátora a dnešního hejtmana Evžena Tošenovského. Podle něho architektonická soutěž „nevede pokaždé k nejlepším výsledkům,“ jak prohlásil v debatě dne 17. 3. 2004 v Komorní scéně Aréna, když vysvětloval proč chce kraj postavit vědeckou knihovnu bez soutěže. Na nátlak veřejnosti se nakonec soutěž na knihovnu konala. Svůj velký díl viny v souvislosti s přestavbou budovy Hutního projektu pro účely krajského úřadu má i město zastoupené Útvarem hlavního architekta a městskými orgány jako zástupce investora, jimž bylo ministerstvo vnitra.
Místo podpory kvalitní soudobé architektury a snahy o vznik moderního úřadu 21. století vznikl hybrid s prvky podnikatelského baroka, který hyzdí dnešní ulici 28. října. Přestavba budovy budí spíše dojem, že byla připravena tak, aby umožnila především bezbřehým způsobem zapojit výrobce plastových oken a sklo-cementových fasádních prvků. Okna získala téměř rustikální výraz, vhodné svým členěním leda pro periferní domky novodobých městských satelitů.
Martin Strakoš ve svém článku dodává: „Problém se však týká institucí obecně, mimo jiné neexistujících budov Janáčkovy filharmonie či městské galerie. Nebo se snad tyto instituce, případně budovy dalších úřadů, budou muset spokojit s nějakou špatnou a narychlo postavenou či opravenou budovou, zatímco městské úřady a kraj společně s místními firmami budou stavět především patrové garáže a zadávat lukrativní zakázky místním a v rámci současné české architektury podprůměrným architektonickým bardům bez ohledu na prospěch města a úroveň jeho architektonické reprezentace?“. Možná místním bardům a investorům chybí dostatek rozumu či aspoň estetického vnímání. Přitom má Ostrava mnoho architektonicky zajímavých administračních budov z různých období, které by mohly být dobrým příkladem. Za všechny vyjmenujme např. ve své době grandiózně pojatou, zároveň svým výrazem částečně stále konzervativní, budovu Nové radnice. Kde prostor nevzbuzuje stísněnost, ale naopak přehlednost. To se však o budově krajského úřadu rozhodně říct nedá.
V roce 2007 byla pro účely úřadu zrekonstruována vedlejší budova ze 70. let 20. století. Rekonstrukce byla provedena podle návrhu ateliéru Projektstudio (David Kotek a David Mikulášek, se spoluautorkou návrhu Kateřinou Němcovou). Stavba má oproti hlavní budově krajského úřadu nesporně lepší estetické vlastnosti, bohužel ani tak ji nelze považovat za ukázku kvalitní soudobé architektury administrativní budovy. Nicméně jako příklad dobré přestavby paneláku posloužit může. Prefabrikovanou konstrukci zakryla estetizující barevná fasáda s použitím dřevěného prvku doplněná o zateplovací vrstvy. Pocit prefabrikovanosti, zejména v interiéru zůstává, byl pouze přetaven do současnější designové podoby.
Příklady táhnou, mnoho dalších veřejných staveb ve městě a kraji se koná bez architektonické soutěže. Když se již soutěž koná, buď výsledky rovnou zruší a vymyslí nějaký „kotrmelec“ jako v případě zastavění Karoliny. Nebo přes zmíněný nátlak soutěž vyhlásí, ale budova dosud nestojí, jako v případě vědecké knihovny, či po vyhlášení se vítězný návrh změní natolik, že je z něj další hybrid jak jsem psal minule v případě rekonstrukce Masarykova náměstí. Možná kdyby před osmi lety dali úředníci vzniknou nové, soudobé, jazykem 21. století se vyjadřující stavbě, mohla by Ostrava za tu necelou desítku let vypadat úplně jinak. Architekturu je třeba vnímat jako umění, které slovy Le Corbusiera „překračuje otázky užitku“.
Jaroslav Němec, foto Werner Ullmann
