V dnešní jarní fotoreportáži se podíváme na Landek, přesněji do míst, kde stávala výletní restaurace. Budova restaurace, v níž se poslední pivo vyčepovalo nedlouho po druhé světové válce, byla srovnána se zemí v devadesátých létech.
Okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu zde 21. 6. 2013 křtil první číslo bulletinu Krásná Ostrava a umístil naučnou ceduli s tímto textem:
Zde rozhraní říší bylo.
Dávno je, bože, tomu, co Landek změnil líc.
Co z toho všeho zbylo?
Lesnatý vršek s hospodou – a pak už nic.
Výhled však nádherný tu na všechny je strany,
k Německu, k Polsku, do Hlučína, k horám;
přede mnou Morava své otevírá brány
a já zde na Slezské…
Citovaná báseň Viléma R. Chotaše z roku 1932 je možná jediným literárním textem, ve kterém je přímo zmíněna výletní restauraci na vrcholu zvaném Landek. „Lesnatý vršek s hospodou – a pak už nic,“ napsal autor. Bohužel, jednaosmdesát let po vzniku veršů už na lesnatém vršku není ani ta hospoda. Budova, v níž se poslední pivo vyčepovalo nedlouho po druhé světové válce, byla srovnána se zemí někdy kolem roku 1985.
Komunismus přežil na Landeku jen hostinec U Sněhoty na západním úpatí kopce ve směru na Černý les. Výletní podnik na samém vršku si ale v hustém porostu můžeme jen představovat. Pláň s romantickými výhledy zarostla, pryč jsou překrásné scenérie, které Chotaš opěvuje: „Výhled však nádherný tu na všechny je strany…“ Básník stvořil prvotně text politický, teprve v druhém sledu se kochá rozhledy až k Beskydám či do Polska v roli přírodního lyrika. Chotaš chtěl připomenout dvanáct let starou historickou událost, když byl kopec Landek v únoru 1920 odtržen od Německa (i s celým Hlučínskem) a připadl Československu. Rozhraní říší (pruské a rakouské), o němž básník píše, přitom Landek tvořil skoro dvě století – mezi roky 1742 a 1920.
Hranice tady bývala přísně střežena (za prusko-rakouské války v roce 1866), jindy téměř ignorována. Jisté je, že největší sláva výletní restaurace na Landeku se datuje do časů krátce před první světovou válku. Podnik totiž tehdy živili výhradně ostravští výletníci, pro které byl Landek nejbližším lesním útočištěm, hlavně pro obyvatele Přívozu, centra města, Hrušova i Slezské Ostravy, zatímco podél Odry přicházely na Landek nedělní rodinky z Mariánských Hor nebo z Hulvák. Právě před sto lety psal ostravský tisk o stovkách obyvatel černého města, které každou sobotu v podvečer či v neděli odpoledne zamíří do hostinců na Landeku a blízkém okolí s cílem občerstvit se a užít si „výhledy na průmyslové Ostravsko i vzdálené vrcholky Beskyd s obrovitými jehličnany“. Jen jedinou nevýhodu takový výlet měl: Pruské hostince oproti rakouským dříve zavíraly, německý „ordnung“ vyžadoval střídmost i v pití alkoholu.
Dnes je Landek přírodní památkou a dosud středobodem ostravských dějin. Praha ctí Vyšehrad, Ostrava by měla se stejnou vážností vzhlížet k tomuto návrší. Zatímco z Vyšehradu věštila kněžna Libuše hvězdnou slávu Prahy teprve někdy v devátém století, na Landeku zvěstovali lovci mamutů budoucí význam černé uhelné Ostravy už před pětadvaceti tisíci lety.
Libuše je přitom postavou výhradně mýtickou a pověst o její věštbě z vyšehradské skály nepotvrzuje žádný reálný důkaz. Zato archeologové přítomnost lovců mamutů na Landeku prokázali četnými nálezy a navíc snesli i dostatek důkazů, které z naleziště činí lokalitu evropského významu. Zdejší lovci totiž k udržení svých ohňů využívali „hořící kameny“ čili černé uhlí, což je vůbec jedno z nejvýznamnějších svědectví o dávném využití uhlí člověkem.
Praha stojí na legendě vázané k době před 1100 až 1200 lety. Fundamenty Ostravy na Landeku jsou staré 25 tisíc let. Praha ovšem svůj posvátný Vyšehrad velebí po generace, zato Landek je Ostravou stále vnímám jako trochu nechtěné dítě.
Okrašlovací spolek Ostrava chce tento pohled na významné návrší minimálně pozměnit a celé místo znova oživit.
Cedule již na místě není. Dataci uváděné demolice v roce 1985 však fotograf Ostravablog.cz, Werner Ullmann upravuje: „V této době, ale byl v budově sklad a archiv Mototechny. Ještě v roce 1990 nebo 1991 tam opuštěná budova byla.“



























(rem), foto: Werner Ullmann, archivní fotografie a pohlednice