Jsem hrdý „páníček“ fenky Toničky. Tonka je můj vděčný doprovod na toulkách Ostravou. Zamyslel jsem se nad otázkou, zda smí se mnou chodit i za kulturou. Jaký volí přístup pracovníci kulturních a zábavních institucí? Má být pes uzavřen v soukromí domova, nebo může doprovázet svého „pánička“ i při hledání duchovních a uměleckých projevů?
Svou fenku určitě ušetřím kulturního zážitku z divadelního představení či koncertu. Jednak si myslím, že jí divadlo moc nebere a jednak mě nikdy nenapadlo brát ji do divadla s sebou. Rád jsem však chodíval do Divadelního klubu nad „Myronem“. Vzhledem k zákazu pohybu psů v areálu divadla – do klubu se chodí přes divadelní dvůr a hlavně vrátnici – mohu konstatovat jen jedno nevpuštění z pěti pokusů. Tonička by však ráda chodila na koncerty, hudbu má ráda. Vzhledem k jejímu zdraví ji ale na koncerty neberu, přece jenom má sluch citlivější, takže se musí spokojit s domácím poslechem reprodukované hudby. V prodejně CD na Tyršové ulici je jako doma, pejsci tam mají svou misku s vodou a nezbytný piškot z ruky pana majitele. Vzhledem k tomu, že trpím „filmománií“, má Tonička vynikající přehled o filmové historii, nejvíce v oblasti obsazení psů ve filmu. Kdykoliv se ozve nějaký její filmový čtyřnohý kolega, nezapomene mu odpovědět, jinak filmy sleduje se zaujetím. Přesto ji však do kina neberu. Potěšila mě však fotografie v hlavičce internetových stránek ostravského Minikina. Na dotaz, zda tam pes opravdu může, jsem dostal zamítavou odpověď.
A jak je to tedy s kulturním životem naší fenky? Tonička se často účastní vernisáži v řetízkových šatnách Dolu Michal. Pouze při zahájení právě probíhající výstavy „Emil Králíček, zapomenutý mistr secese a kubismu“ z důvodu výletu po krásách Beskyd nebyla. Byl tam však kolega Emil od performera a umělce Jiřího Surůvky. Takže ani tentokrát nechyběl při potlesku štěkot. Tonička vernisáže miluje. Aby ne, již od čtyřměsíčního štěněte byla na všech vernisážích, které jsem připravoval či navštívil. Pravidelně jezdím na vernisáže v Muzeu Zdeňka Buriana ve Štramberku, naposled se tam Tonča vypravila v košíku mého jízdního kola. V tomto muzeu mají psi vůbec štěstí, jako čestní neplatící návštěvníci mohou požádat o misku s vodou a je jim vyhověno. Jen když tam byla vystavena mamutí kost, byli pejskové upozorňováni, aby tuto kost nebrali s sebou. Tonča byla dokonce na prohlídce Benediktinského kláštera v Broumově, kde mohla vidět z tašky přes mé rameno celou expozici včetně svatých ostatků v klášterním chrámu a dobové kopie Turínského plátna.
V Ostravě měla tu čest být také na dvou vernisážích ve Slezské galerii. Na obou byl i její kamarád František sochaře Marka Pražáka. Na poslední vernisáži v této galerii byl i třetí pejsek. Jeho majitelé ho měli v náručí. Když jsem jim řekl, že v téhle galerii psi být mohou a ukázal jim misku s vodou, byli mile překvapeni. Bohužel teď je vstup psů do galerie zakázán. Důvodem měla být přítomnost naší Tonči a zaštěknutí na nějakého radního. Se zákazem psů přišly i další zákazy a omezení, ale to je již téma na jinou úvahu. Nebylo by opravdu lepší spíše tyto návštěvníky pro galerii získat, než je odrazovat? Slezská Ostrava měla naopak možnost, pozvat návštěvníky galerie na procházku po okolí galerie s „rodinnými miláčky“ a při této procházce navštívit Slezskou galerii.
Když byla v Domě umění vernisáž bakalářských prací na dostavbu Domu umění, řekl jsem si, že vyzkouším nedávnou změnu vedení a před vstupem do prostorů této krajské instituce jsem se zeptal, zda můžu jít dovnitř s pejskem. Proti nám se vyřítila žena s hrozivým výrazem v obličeji, pravou rukou ukazující na obdobný nesmyslný obrázkový seznam zákazů a omezení, jako jsou nově na dveřích Slezské galerie. Obrátil jsem se na podpatku a šel pryč. Že tam Tonča nemůže vstoupit jsem očekával, ale že nás ani nepozdraví a doslova sprostě vykáže, to jsem nečekal. Zachránil to muž, který vyběhl za mnou ven a navrhl mi, že se máme s ženou vystřídat. Odmítl jsem, ale ocenil jsem to vstřícné gesto.
Zajímavé je to i s návštěvou psů v zoo. Zoo Ostrava má vstup ze psem zakázán. Za to zoo např. v Praze, Olomouci, Brně, Chomutově, Výškově či Ústí nad Labem vstup se psem povoluje (viz seznam Do které zoo se psem?). Chápu, že zákaz vstupu kvůli volným výběhům chovaných zvířat (např. zoo ve Zlíně) či omezení jen pro část zahrady (např. zoo ve Dvoře Králové nad Labem), jsou potřeba a nic proti nim nenamítám. Některá zoo zákaz široce vysvětlují, tedy s návštěvníky komunikují, zoo v Ostravě jen zakazuje, bez vysvětlení. I to o (ne)kulturnosti vypovídá.
Chybí komunikace s návštěvníky. Mnohá kulturní i zábavní zařízení v Ostravě by s návštěvníky nejraději nekomunikovala. Je otázkou zda o návštěvníky vůbec stojí.
Dalším místem kde se mnou Tonča chodí, jsou hospůdky. Zde je to s povolením vstupu daleko lepší. Tonička má své oblíbené, někde je měkký koberec, jinde číšnice s oplatkem nebo jinou psí dobrotou. V některých donesou Toničce misku s vodou dříve než mou objednávku, někde až na požádání, v jiných má psí miska v hospůdce své pevné místo. Do hospůdek, kde psy nemohou, nechodím. Jaroslav Hutka řekl v jednom rozhovoru: „Já chodím hlavně do lokálů, kde psy akceptují. A pokud ne, tak si nad tím lokálem udělám takový pomyslný křížek a už tam nikdy nevlezu. Ani přes den, když jsem bez psa. Lokál, který není schopen akceptovat psa, není ani pro člověka.“
Bavit se o psech a necitovat Pavla Kohouta, známého milovníka jezevčíků by byl asi hřích, tak to závěrem napravuji a cituji z jeho knihy Kde je zakopán pes: „Jednoho dne budu vědět, že kdybyste vy psi měli svou zaslíbenou zemi, bylo by to Capri, kde smíte dokonce do řeznictví, ale i v Rakousku, kde vládnou mocní hygienici, je pro vás pořád místa dost. Snad jen zpupný cukrář Demel si může dovolit vykazovat vás před své vznešené dveře, každý jiný kavárník a hoteliér by splakal nad výdělkem.
V Československu se po válce nevedlo lidem, proč by se mělo vést psům? Když smí být člověk nelidsky krutý k člověku, co může čekat boží hovado! Sílící osvícenectví šedesátých let bylo požehnáním i pro vás. Vaše práva rostla správy pánů. Tvůj předchůdce Adam už zase směl do cukrárny karlovarského grandu Moskva-Pupp, a když jednou v pominutí smyslů divým skokem odnesl náš stolek s kávou, omlouvali se vrchní o překot, že to jistě zavinil některý jejich šváb. Za doktora Husáka byli páni i psi odkázáni za prahy svých bytů. Znamenalo to vychovat tě tak, abys tam uměl trávit mnoho večerů sám, kdykoli jsme vycházeli hledat zbytky zmizelého světa.“
Jaroslav Němec
