V Ostravě nedávno vznikl nový „mural art“. Nils Westergard na boční stěně bývalé Obchodní a živnostenské banky od Juliuse a Wunibalda Deiningera z let 1904–1905 namaloval Meredith.
Další díla Nilse Westergarda, můžete vidět na jeho stránkách nilswestergard.com
Malba se stala rychle „hvězdou“ sociálních sítí a ohlas zaznamenala i v médiích. Lidé se u ní zastavují a fotí si ji. Samotná malba není v tvorbě autora ničím zásadní, snad jen svou velikostí. Jde o jeho druhé největší dílo. Svou líbivosti, až kýčovitosti také ničím nepřekračuje běžný „street art“ či „mural art“ a nechává mě v tomto směru chladným. Od tohoto druhu umění to tak trochu i očekávám a nemyslím si, že je to na škodu. Tato malba má především přilákat pozornost k Ostravici-Textilii. A to plní.
V různých diskuzích často padla poznámka, že nejde o malbu na „Ostravici“. Jde o stavbu bývalé banky, která je dnes nejstarším domem komplexu tří budov Ostravice-Textilie. Do roku 1945 domovní blok dotvářela ještě zástavba směrem k dnešní Tyršové ulici a Německý dům v prostoru Náměstí Edvarda Beneše. Všechny tři dnes existující domy byly funkčně propojeny, jelikož již v roce 1960 byl z domu bývalé banky probourán průchod do Ostravice. V 80. letech 20. století byl objekt součástí obchodního domu Ostravica, i když zde nebyly přímo prodejní prostory. Horní patra do náměstí E. Beneše fungovala jako sklad textilií podniku Prior-Ostravica. Trakty do ulice 28. října byly tehdy využívány jako kanceláře Prioru (Ostravice). Všechny tři budovy lze tedy označit jako Ostravicu.
Velice podobně by se dalo argumentovat, že Hotel Palace naproti není ten rohový dům, jež se nyní promění ve studenstký kampus, jelikož jde původně o dům F. Aufrichta (1911), kde byla v 30. letech kavárna Evropa, po přestavbě v 30. letech kavárna Opera. Vedle něho byl vpravo obchodní dům V. Heinze a G. Kulky (1912). Teprve třetí v pořadí byl hotel National (1913), později Palace (od roku 1939), ke kterému bylo v letech 1929–1930 připojeno nové křídlo s velkoměstskou kavárnou. Všechny ty domy byly propojeny až v druhé půlce 20. století. Přesto tento rohový dům dnes vnímáme jako Palace.
Nový #mural v #Ostrava je pouhou efektní dekorací, líbivým nátěrem, kterému chybí názor. To je škoda. pic.twitter.com/LHLy4UE1BX— Jan Há (@j_a_n_h_a) 22. června 2016
Závěrečný komentář směřuje k otázce, kterou si položil Ivan Motýl: „Proč nebyli osloveni ostravští umělci?“. Nemíním rozebírat, že tato otázka je především, minimálně vzhledem k povaze vzniku malby, přihlouplá. Neočekávám, narozdíl od Motýla, vzkaz pro místní „celou uměleckou komunitu“, očekával bych spíše vzkaz od této komunity. Odpověď se však nabízí sama, dům má ještě jednu volnou boční stěnu, která je stejně velká a zatím tam nikdo nic nenamaloval. Ale možná je to právě ta prázdnota, která je pro „komunitu“ čekající na „vzkaz“, jak se o ní zmiňuje Motýl, příznačná.
Pokud by byla malba kdekoliv na městské periferii, byly by reakce jistě jiné. Zda patří tento „mural art“ na zeď nemovité kulturní památky v městské památkové zóně v centru města si však jistý tolik nejsem. To je asi jediná výtka, kterou jsem si v souvislosti se vznikem této malby položil. A v této věci souhlasím i s Motýlem. Otázkou je, zda tato část města je, nebo není periferií a zda jde nebo nejde o poškozovaní kulturní památky.
Přetřena či přemalována může být tato malba kdykoliv. Důležité je, zda bude opravena Ostravice-Textilie. Pokud se ji podaří zachránit, svůj smysl Meredith, nový ostravský „mural art“, má.
Jaroslav Němec, foto Werner Ullmann
