Příspěvek do diskuze o ostravském veřejném prostoru ve vzpomínce na sympozium prostorových forem v Ostravě v 60. letech 20. století
Náhlá instalace vlakokoně uprostřed kruhového objezdu před Novou radnici vyvolává mnoho otázek. Nejpalčivější je ta, jak město a především volení zástupci, ale i úřednici města zachází s veřejným prostorem. Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž, proto se podívejme jaké díla vznikla v rámci Mezinárodního sympozia prostorových forem v letech 1967 a 1969.
Sympozia v sobě zahrnují vždy časový limit, ve kterém musí nová díla vznikat. „Časové hranice jednoho sympozijního běhu podmiňují neodvolatelně rychlost vyprodukovaní díla. Zcela logické je pak střetnutí této podmínky s tvůrčím typem autora. […] Tak je sochařské pracovní souručenství vlastně nejen tvůrčí konfrontací názorů a provokativním inspirujícím procesem, ale současně v sobě chová přirozený limitující zákon. Vymezuje jim typ výtvarníka, který může být na sympozium pozván a také výtvarný produkt, jaký může být v daných podmínkách vytvořen,“ psal Petr Holý v katalogu Mezinárodního sympozia prostorových forem v Ostravě z roku 1969.
Důležitým prvek je však i výběr místa instalace pro nově vzniklé dílo. „Na výběr místa pro sochu kladli pořadatelé důraz, protože ve vhodném umístění dobré sochy spatřovali možnost jejího soužití s městem a jeho obyvateli,“ napsala Hana Seifertová ve svém článku Socha a město v časopise Výtvarné umění č. 9-10 v roce 1969, když psala v souvislosti s tehdejší výstavou soch a plastik v Liberci. Šlo tehdy o poslední svobodné sochařské sympozium před nástupem normalizace.
Podobné otázky jako v Liberci a v Ostravě si kladli od roku 1965 také v rámci Biennale Form Przestrzennych w Elblągu. Sochy a plastiky z polského Elblonku byli letos v dubnu k vidění na výstavě Elblong : Ostrava = !¿! ve Výstavní síní Sokolská 26 v rámci festivalu Archikultura.
Zatímco v Elblongu tradice soch a plastik ve veřejném prostoru přetrvává až do dnešních dnů, v Ostravě byla tato tradice přerušena. Současné sympozium v režii AVE ART „svým názvem parazituje na věhlasných sympoziích, jež se v Ostravě uskutečnily v letech 1967 a 1969,“ poznamenal pro ostravan.cz Milan Weber, galerista Výstavní síně Sokolská 26. Kvalitou, ani organizací, se nedá se zmíněným srovnávat. Obdobně parazitující je i v úvodu zmíněná plastika vlakokoně, vzdáleně kopíruje dílo sochaře Karla Nepraše z roku 1969.
Karel Nepraš, Rodina připravená k odjezdu, 1969
Vznikla tehdy „jedna z jeho vůbec nejvýznamnějších sochařských kompozic, Rodina připravená k odjezdu, která využívala i určité jednoduché pohybové mechanismy. Socha, která mimo jiné působivě vyjadřovala absurditu doby nastupující komunistické normalizace, byla odvezena z parku z centra Ostravy a z úředního příkazu na počátku 80. let zničena.“ (více na karelnepras.cz) Právem bylo toto dílo uvedeno v čele loňské výstavy v pražské DOX, ač jen formou návrhu, fotografie a papírového šablony.
Pro úplnost zde ještě přestavím výběr z dalších soch, které vznikly během prvního ročníku v roce 1967.
Mnohá tehdejší díla, stejně jako socha Nepraše, se do dnešní dnů nedochovala. Některá zachránili samotní autoři (Aleš Veselý, Kadiš, 1967), některá byla umístěná třeba v ZOO (Jo Odo: Zrcadlové železo, 1967). Jiná byla později instalovaná v Sadu Milady Horákové, kde je můžete vidět dodnes.
Zašlá sláva parku Milady Horákové.
Bohužel jejich stav není nejlepší a rok od roku se horší. I na tom lze spatřit jaký má město vztah k veřejnému prostoru a ke svému majetku.
Na Plzeň, Váňo!
Ostravě chybí vize a koncepce, ale i péče o to, co zde zanechali naši předci. Lze to vidět na architektuře, ale jak lze na posledních fotografiích spatřit, také na sochách ve veřejném prostoru. Takže ona v úvodu zmíněná instalace vlakokoně u Nové radnice, více než cokoliv jiného poukazuje spíše na bezradnost města jako celku.
Jestli má kůň křížený s vůzkem na kolejích něco naznačovat, tak snad vzkaz k urychlenému opuštění města. Naskočte si a jedeme. Na Plzeň, Váňo!
Jaroslav Němec, Ondřej Polanský, reprofoto: archiv J.N., foto: František Řezníček, 2007
