V pondělí 20. března 2017 vyšel v celorepublikovém periodiku Týden článek, ve kterém se novinář Ivan Motýl vyjadřuje k nálezu, který jsem zveřejnil v médiích v zesměšňujícím tónu nejen k nálezu. Dal jsem si s reakcí trochu načas, abych mohl reagovat s chladnou hlavou.
Toto je mé prohlášení k danému článku a osobě novináře Ivana Motýla:
a) Především nejsem povinen jít s novinářem, který mě oslovil, kamkoliv, když to vyhodnotím jako nepřínosné a zbytečné. Jestli půjdu anebo ne, je moje volba. Pokud můj nesouhlas zavdá příčinu k následnému očerňování a uvádění nepravd, nemyslím si, že je to pro českou žurnalistiku dobře.
b) Výše jmenovaný novinář se tak trochu sám uvedl do pozice historika hlučínského regionu, kde trvale pobývá, takže je jasné, že podobná věc, která doposud utekla jeho pozornosti, jej nutí vše zlehčovat, ironizovat a zpochybňovat – nicméně narozdíl od toho, co naznačuje ve svém článku, máme s naším týmem k dispozici mnohem více materiálů, ze kterých jsme vycházeli a které nejsou přístupné na netu, kde Motýl převážně čerpal podklady pro svou reportáž (redakci jsem je předal k dispozici s prosbou, aby je neuváděla).
c) Spolupráce při zjišťování našeho objevu a jeho konečné interpretaci s odborníky se neomezilo jen na strohé prohlášení odborného pracovníka muzea v reportáži České televize, o kterém je v článku řeč, stejně jako to, že byla nejdříve oslovená Česká televize. Informace o našem objevu již dříve přinesl tisk a byla prezentována v celorepublikovém vysílání na stanici Prima a youtuberském kanálu Badatele.net. https://www.youtube.com/embed/bJAXhwmkUXg?rel=0
d) Jako záměrnou dezinterpretaci a zkreslení faktů považuji i další jeho tvrzení. Sám jsem uvedl, že těžba v uvedené lokalitě probíhala až do 70. let 20. století, což zaznělo i ve zmiňované reportáži ČT (stačilo se jen dobře dívat a poslouchat).
e) Za nejvíce alarmující považuji jeho zveřejnění lokality. Sám jsem všechny štáby a novináře žádal, aby ji nezvejňovali z důvodu značně členitého a nebezpečného terénu, kde dochází neustále k dalším masivním propadům do vykutaných prostor (těžilo se zde nepřetržitě více než 150 let – od roku 1812 do roku 1972). Navíc v nevětraných přístupových chodbách dosahuje koncentrace CO až 8% a při delším pobytu je tedy životu nebezpečná.
f) Ivan Motýl je nejen novinář, ale také ostravský literát – patří k ostravskému undergroundu, který byl tak dlouho proti starým strukturám, až si nevšiml, že se také on sám stal „starou strukturou“. Stojím mimo všechny tyto proudy a dělám jen to, co mě baví – bez letitých budovaných vztahů.
Znáte to – takové to leštění klik, uctivé naslouchání rad moudřejších a placení účtů mazákům v hospodách, jen aby si mě všimli a tak… dělám věci po svém. Několikrát se tudíž nelichotivě vyjádřil již dříve k mé osobě v souvislosti s mou literární tvorbou a s mou loňskou úspěšnou knihou, kterou renomované ostravské nakladatelství samo považuje za bestseller. Takže to tak trochu beru i jako vyjádření jeho uskřípnutého ega. No co už. To je zase jeho volba.
A jak je to s tou továrnou?
Ještě uvedu na pravou míru, že jsme postupně zjistili, že polská strana o ní opravdu věděla. Ostatně informace o ní se uvádí již v polském oficiálním vládním dokumentu z roku 1953. U nás, na české straně, kam zřejmě také zasahovala, to je ale zcela nový objev.
Víme, že se dovnitř jak továrny, tak i dalších, než jen nedávno prozkoumaných podzemních prostor už nikdo, nikdy nepodívá – není to technicky možné.
Pracujeme na získání důlních map, které by měly prokázat, zda některé z ražených důlních chodeb vedly až k nám.
V terénu budeme přímo na české straně zjišťovat ještě jednu lokalitu, kde by mohly vycházet na povrch důlní vody (voda si vždy cestu najde).
Nehledali jsem ani zlatý vlak, ani senzační nálezy – šlo nám jen o to, potvrdit, či vyvrátit, zda se ústní historky o podzemní nacistické továrně na Hlučínsku zakládaly na reálném základě.
P.S.
Nakonec chci říct – pokud chce být novinář osobní, tak budu taky.
Ivane, takhle se slušná novinařina nedělá!
(Toto prohlášení vzniklo i jako důkaz, že si vše nemusíme nechat od médií líbit – že i my máme možnost se ohradit a uvést věci na pravou míru)
Marek Piętoň
