O víkendu byla v Ostravě zajímavá návštěva – jeden naprosto neznámý, cizí, na zastávce anonymní, ale přesto charismatický a sympatický člověk.
V neděli na “Sýkoráku” nastoupil do trolejbusu číslo sto osm starší pár, který byl ale evidentně v plné kondici a ani se nepozastavoval nad tím, že ho s jeho snad dvacetikilovým batohem nikdo nepustil sednout. Snažil se něco vyřešit s řidičem, ovšem neuspěl – mluvil totiž německy a řidič jen rukama a česky. Tak jsem k onomu pánovi přistoupil a zeptal se ho lámavou němčinou s ostravskym přizvukem, jestli něco hledá. Postupem času z něj vypadlo, že už s oním těžkým a napráskaným ruksakem cestuje dva měsíce. Pěšky vyšel z Budapeště a cestu chce skončit doma. V Nizozemí.
S pomocí jeho buzoly a kompasu jsme se v Muglinově snažili najít cestu na Opavu; šedesátníkovi ale to, že je na jiném konci Ostravy, než potřebuje, zjevně nevadilo a se slovy “nikam nespěchám, když tak si tady vybalím stan a vyjdu zítra” si vysypával písek z bot. A na otázku: “Proč cestujete takovou dálku, a navíc ještě pěšky?” odpověděl, že má spoustu času a na staří chce poznat Evropu.
Nakonec vyšel směrem na Porubu a snad ho ostravské ukazatele dostaly, kam potřeboval. Jak krásné bylo toto setkání v kontrastu s totálně zacpanou Českobratrskou ulicí a obecně spěchem, neustálým honěním se za prací, studiem a konzumním životem…
(dv)
