Takovým mottem předznamenal Ödön von Horváth text dramatu, přesně řečeno lidové hry Kazimír a Karolína. Příběh milenců, kteří si vyrazili na mnichovský Oktoberfest, ve vřavě veselice narážejí na různorodé lidi a prožívají zvraty svého vztahu, byl sice napsán takřka před sto lety, ale je tak působivý a přirozený, jako by se odehrával třeba dnes a tady. Hru inovativně vyložil Štěpán Pácl v inscenaci, která měla premiéru v Divadle Petra Bezruče 6. března 2015.
Vedle titulních hrdinů se v ději objevují postavy, které se taky přišly pobavit, avšak každá v jiném rozpoložení a s jiným očekáváním. Šofér Kazimír a úřednice Karolína se mají rádi, ale z různosti povah vzniká problém, protřelý Franc hledá svou příležitost a ponižuje Ernu, která není žádné neviňátko, škrobený krejčí Schürzinger by si rád nějakou ženu namluvil a dva „lepší lidé“, obchodní rada Rauch a ředitel soudu Speer sem zamířili urvat, co se dá. Ovšem nedorozumění, náhody a nehody vším pořádně zamíchají, nikdo ze zúčastněných neodchází nepoznamenán, něco neočekávaně skončí a něco nejistého vznikne.
V prostředí lidové zábavy se lidé potkávají, hledají a ztrácejí v davu, hudba a atrakce přehlušují a rozdmýchávají vášně, všechno je hektické a vyšinuté z normálu. Tu nejistotu a nestabilitu zvýraznil Andrej Ďurík řešením scény, ostatně u Pácla je scéna vždy ozvláštňujícím a významotvorným prvkem inscenace. Hraje se na nakloněné ploše v prostoru připomínajícím podchod, zadní stěnu tvoří desky uzavírající a otvírající druhý plán. Stěna odděluje hrdiny soustředěné na své problémy od okolního světa, ten sem však bez vyzvání vstupuje a do dění zasahuje. Šikmá plocha klade vyšší nároky na hereckou akci a současně vyvádí diváka z pohodlí horizontálního vnímání a pečetí jeho vizuální dojem z představení.
Z bujarého reje veselice se vyčleňují postavy, jejichž vztahy se navzájem ovlivňují. Kazimír má dobrou povahu, ale taky mindrák, což nahlodává jeho vztah s trochu lehkomyslnou Karolínou, která si chce užívat. Dvojici ztělesnili dokonale sehraní partneři Michal Sedláček a Pavla Gajdošíková s živelností i procítěním proměnlivosti nálad. Drsného kriminálníka France Merkla přesně vystihl Vojtěch Říha. Erna v podání Sarah Haváčové je z podobného těsta, umí vystrčit drápky i chytře se přizpůsobit. Dvojice „lepších lidí“ má odpudivé rysy, Rauch Dušana Urbana je namyšlený, občas i natvrdlý, podobně jako Speer Ondřeje Bretta, který je i zlomyslný. Jejich postavy mají méně prostoru, jsou však herecky vděčné. V roli Schürzingera exceluje hostující Jan Vlas jako vypočítavý slušňák, který se prkenně dvoří, ale bez skrupulí poslouží a nakonec svou oběť odtáhne jako nějaký pavouk.
Pouťové atrakce a děj doprovází a náladu rozproudí v pozadí usazená bezručovská kapela Freakband, která hudbu Jakuba Kudláče odlehčující dramatické napětí interpretuje s profesionálním nasazením, songy komponované pro inscenaci noblesně zpívá Kateřina Krejčí. Slova písně podle novozákonního textu o potřebě a síle pravé lásky se vznášejí nad pomíjivými osudy a stvrzují motto hry, jakkoli se zdá být v rozporu s rozuzlením zápletky.
Ödön von Horváth nepodléhal dobovým směrům, byl bystrý pozorovatel a uměl naslouchat běžným lidem. Moderními postupy navázal na tradici lidové hry: není to komedie ani tragédie, ale obraz zachycující dění u jeho zdroje. Horváthovo vyprávění je přímočaré a nestylizované, ponechává postavám bezprostřednost i naivitu a je k nim nemilosrdně pravdivý. Vytyčil heslo „nic nezkrášlovat, nic nezošklivovat“ a tvrdil, že každá jeho hra by se mohla jmenovat Víra, naděje a láska – i když jeho díla sotva kdy mají šťastné vyznění. Hra Kazimír a Karolína se u nás uvádí už od 70.let, ale její téma oslovilo diváky až v provedení absolventů DAMU v DISKu. Úspěšnou inscenaci přenesla ČTV na obrazovku roku 2010.
Na původních dialozích, v nichž se postavy neumí jasně vyjádřit, pod banalitami skrývají své city a hloupě si ubližují, se nemuselo nic měnit – vždyť v klubech a na Stodolní to dnes probíhá podobně. Štěpán Pácl s prstem na tepu doby vycítil, jak je hra aktuální, jak se v ní odráží morálně a ekonomicky rozháraná současnost. Vrchovatě využil možností textu, scény, hudby a dramatického potenciálu sehraného souboru, aby vytvořil znamenitou inscenaci. (Bohužel zatím poslední před odchodem do Národního divadla).
Milan Líčka, foto Lukáš Horký (bezruci.cz)
