Audience v jiné době

Jednoaktová hra Václava Havla Audience kolovala kdysi v disentu jako audionahrávka a až po Listopadu se mohla veřejně objevit na divadle. Načasování nynější premiéry v Divadle Petra Bezruče na Divadelní noc z 16. na 17. listopad připomnělo pohnuté dny roku 1989. Inscenace Štěpána Pácla ovšem zůstává v repertoáru jako speciální bonus sezóny a oživuje prostory Márnice.

Nápad Norberta Lichého a Jiřího Müllera zahrát si Havlovy postavy postavil režiséra před nelehký úkol, vždyť leckdo mohl slyšet rozhlasový dialog namluvený Landovským a Havlem anebo vidět divadelní provedení s Landovským a Abrhámem v Činoherním klubu či inscenaci u Bezručů roku 1990. Atmosféru dnes už vzdálených časů přibližuje řešení scény: diváky vítá nápis „S KSČ ke komunismu“, na omšelém jevišti stojí stůl s basou piv, židle, kýbl, pohovka, koš a nástěnka s fotkou Bohdalové a taky Hrušínského a Lichého v roli Švejka. Za stolem dřímá sládek, po zaklepání vchází nový zaměstnanec a začíná podivný rozhovor. Omíláním otázek, replik, útržkových monologů sládka přerušovaných pitím piva a krátkými odchody na toaletu nabývá všední situace na grotesknosti. Minulost připomene na začátku stará nahrávka vypravěče anekdot a na konci patetická píseň o zemi, kde každý žije rád.

Oproti známým inscenacím je tu snad ještě víc položen důraz na přirozené chování postav, aby vynikla zásadní rozdílnost jejich charakterů. Ke kontrastnosti přispívá i obsazení rolí, z nichž jednu ztělesnil se suverénní samozřejmostí Norbert Lichý a tu druhou občasný herec, jinak technický zaměstnanec divadla Jiří Müller. V provedení Lichého je sládek hlučný, ordinérní pán pivovarského dvora, který projevuje vstřícnost a vzápětí naznačuje nemilost, postupem doby a opilosti se z něj stává naříkavá, ukřivděná nicka. Müllerův Ferdinand Vaněk je uzavřený, zdráhavě, tiše mluvící, velmi zdvořilý, zásadový člověk. Oba ztělesnili postavy osobitě a přesvědčivě, dramatická nadsázka jen zvýrazňuje situace, z nichž vane duch doby.

Téma řady her Václava Havla těží z jeho osobní zkušenosti, především to platí pro Odcházení a Audienci. Jestliže Odcházení zachycuje svět vysoké politiky, tak v Audienci jde o politiku na tom nejnižším stupni. Nositelem moci je tu sládek, ovšem jen zdánlivě, zrovna teď musí poslouchat a plnit pokyny těch, kteří potřebují vědět, co dělá a s kým se stýká známý disident. V síti totalitního pavouka je tedy nejen náš vzdorující hrdina, ale ještě více jeho šéf ochotný posluhovat mocným. Audienci lze vnímat jako reflexi minulé doby, na niž se dnes můžeme dívat s pobaveným úsměvem. V druhém plánu ale v ní můžeme také vytušit výstrahu před budoucností, kdy by zkorumpovanou demokracii vystřídal autoritativní režim a vše se opakovalo znova, byť trochu jiným způsobem.


Milan Líčka, foto Tomáš Ruta (bezruci.cz)