Boris Vian je u nás známější jako prozaik, dříve než nějaká jeho původní hra se v Ostravě objevila adaptace románu Pěna dní. Jeho nejhranější kus Budovatelé říše má zavádějící název, pojednává totiž o středostavovské rodině, která se pod tlakem nevysvětlitelných a děsivých vnějších jevů rozkládá. Dramaturg Tomáš Vůjtek a režisér Vojtěch Štěpánek původní text seškrtali, stáhli do jednohodinové hry a absurdní drama vyložili jako chmurné podobenství o katastrofickém rozpadu naší společnosti. Premiéra se uskutečnila v Komorní scéně Aréna 19. března 2016.
Scéna Milana Davida přesně vystihuje ladění inscenace. Po obvodu ohraničená vysokými stěnami s šedými, rozpadajícími se tapetami a třemi dveřmi, zaplněná kufry a rozházenými částmi nábytku navozuje depresivní dojem jakéhosi odpudivého provizória. Během hry se prostředí nemění, tísnivost zmenšujícího se příbytku znázorňuje neprostupnost dveří a chladné nasvícení, později oslní ostré paprsky pronikajícími děrami v horní části stěn. Každé z dějství předznamenávají táhlé hrozivé zvuky, děj střídmě podkresluje syntetická hudba.
Na scénu přichází otec, jeho žena Anna, dospívající dcera Zenóbie a služka Husa. Později zpozorujeme u zadní stěny ležící, stojící nebo kroutící se zafačované němé stvoření, autorem nazvané Schmürz. Jen krátce se v místnosti objeví soused od vedle. Dcera tvrdí, že kdysi žili v krásném, rozlehlém bytě a postupně se musí stěhovat do stále menšího a zpustlejšího, rodiče to však popírají, na nic takového si prý nevzpomínají. Stejně tak nechtějí brát na vědomí děsivé zvuky, jejichž projevy je přimějí k úprku do vyšších pater a horších bytů. Odmítají si připustit i existenci podivné, stále s nimi přítomné postavy. Navzájem se ztrácejí v prázdných slovech, frázích, neschopnosti se dorozumět a něco pochopit, postupně mizí i fyzicky.
Otce, který jako hlava rodiny sebe i ostatní přehlušuje žvanivým zastíráním skutečnosti a falešným optimismem, ztělesnil s velkým nasazením Vladislav Georgiev. Je to právě on, v jehož nesmyslném monologu zazní zmínka o někdejších budovatelích říše. Jeho submisivní ženu Annu, přitakávače, schopného jen komandovat služku a poučovat dceru, hraje přesně v intencích Alena Sasínová-Polarczyk. Dcera Zenóbie je jedinou bytostí vnímající realitu, kladoucí otázky a zpochybňující nesmyslné odpovědi. Role vzdorovité, po citu prahnoucí a skeptické dcery je jako šitá pro Zuzanu Truplovou. S ní si rozumí panstvem pohrdající služka Husa v civilním podání Terezy Cisovské. Rozšafný, falešný soused Alberta Čuby je stejný mluvka a oportunista jako otec. Pasivního, zafáčovaného Schmürze zhmotnil Šimon Krupa.
Hra v době uvedení (1959) působila jako provokace, narušení řádu měšťanské společnosti, stejně jako paralelně vzniklá absurdní dramata Vianova přítele Ionesca, Becketta a dalších. Lze v ní nalézt postupy analogické s Beckettovým Čekáním na Godota, děj je rovněž cyklicky vystavěn a podobné akce se opakují v různých variantách. Byla vykládána jako alegorie rozpadajícího se francouzského impéria a vyrovnávání se s koloniálním dědictvím, jehož symbolem a traumatem kolonizátorů je poničený, ponižovaný a právě proto nebezpečný Schmürz. (Toto pojmenování údajně vzniklo spojením německého Schmerz /bolest/ s nadávkou z Krále Ubu „merdre“ /hovnajs/ a používalo se ve Vianově okruhu zasvěcených).
Budovatelé říše se stále uvádějí ve Francii i na světových scénách, avšak v duchu postmoderní doby je smysl absurdního dramatu různě vykládán a posouván, podle toho pak pojetí kolísá od komické absurdity až po kruté drama. Tvůrci ostravské inscenace text podstatně upravili a zdůraznili v něm to problémové, aktuálně vyznívající. Hru pojali jako podobenství o našem současném světě a společnosti, která ztratila ideu i perspektivu a v níž se nesmyslným žvaněním a nalháváním zastírají skutečné problémy předznamenávající katastrofu. Svůj záměr s přispěním dobře sehraného ansámblu úspěšně splnili, nicméně se při tomto výkladu téměř vytratily odlehčující, groteskně komické stránky hry.
Milan Líčka, foto divadloarena.cz
