Úsloví „Čekání na Godota“ se stalo metaforou pro něco, co nikdy nepřijde. Skutečně to vypadalo, že hra irského dramatika Samuela Becketta do Ostravy nikdy nedorazí. Až s odstupem šedesáti letech od pařížské premiéry jsme se dočkali zdejší inscenace. Hra, kdysi vykládaná jako podobenství absurdity lidského údělu v chmurném a bezvýchodném světě, se v pojetí Štěpána Pácla proměnila v tragikomickou klauniádu, aniž by ovšem ztratila své myšlenkové kvality. Premiéra se uskutečnila v Divadle Petra Bezruče dne 31. října 2014.
Čekání na Godota rázem Becketta proslavilo a bylo jedním z důvodů, proč po letech získal Nobelovu cenu. U nás bylo poprvé inscenováno roku 1964 ve slavné éře Divadla Na Zábradlí a posléze i v Brně. (Chytlavé jméno Godot v té době dokonce využili Lasica a Satinský pro pásmo persifláží Nečakanie na Godota.) Uvést Godota za normalizace bylo nemyslitelné, zato od roku 1990 se na českých jevištích hra objevila snad desetkrát, a to v překladech Karla Krause a Patrika Ouředníka, jehož text předtím vyšel v knižní podobě. V DPB stejně jako v Činoherním klubu, který s Čekáním na Godota hostoval v Ostravě roku 2002, zvolili věrnější a přirozenější Krausův překlad. Dodejme, že inscenace na přání majitelů práv postrádá hudební doprovod, což si soustředěný divák ani nestačí uvědomit.
Pravidelné návštěvníky překvapí vchod do sálu z čelní strany, přes nepatrně navýšené a vůči hledišti otočené jeviště. Scéna spolu s kostýmy navržená Pavlou Kamanovou tak získává neohraničenost, což zesiluje představu o ztracenosti postav, které hrají do prázdného prostoru.
Na scéně jsou stále tuláci Estragon a Vladimír, z jejich vzájemného klábosení, hrátek a únavné nudy je vyruší jen dějištěm procházející podivná dvojice – Pozzo s Luckym. Do děje ještě okrajově zasáhne chlapec jako posel samotného Godota. Postavy ve hře jen přežívají v jakémsi bezčasí a ze záplavy slov se o nich moc konkrétního nedozvíme, jejich minulost je mlhavá a budoucnost nejistá. Zaslechneme jen to, že Estragon byl kdysi básníkem. Něco málo o sobě a Luckym řekne Pozzo, ale později je to zpochybněno.
Inscenace těží ze šťastného obsazení ústřední dvojice. Norbert Lichý je s Dušanem Urbanem naladěn na podobný způsob humoru, oba na sebe přesně slyší. Lichého Estragon čili Gogo a Urbanův Vladimír čili Didi se na jevišti doplňují kontrastem tělesnosti i povahy postav, ustrojením připomínají nenalíčené klauny. Oba jsou v černých ošoupaných oblecích s buřinkami, Lichý vystačí s mluvou těla, Urban je nápadnější s motýlkem na krku a krátkými nohavicemi. První z nich je ten lítostivější, zapomnětlivější, ale i potměšilejší, ten druhý je živější, vyrovnanější a starostlivější. V souladu s dialogy si spolu pohrávají, mění postoje a nepatřičně reagují i vtipně špičkují. Jejich souhra je ve všech polohách hry dokonalá.
Vztahově úplně jinou dvojici vytvořili Michal Sedláček jako Lucky a Kateřina Krejčí jako Pozzo. (Není to poprvé, co byla do této role obsazena žena, v Činoherním klubu ji hrála Bára Hrzánová). Noblesně vystupující Krejčí v rajtkách a holínkách má panské způsoby, dává znát svou převahu a vůči Luckymu se chová bezohledně. Sedláčkův Lucky jako jediný není v černém, jeho klobouk skrývá překvapení. Toporný, bez výrazu, zdánlivě němý, náhle ožije zmatenou pseudointelektuální řečí. Roli chlapce naplňuje Sarah Haváčová zranitelnou mírností a lehkou ostýchavostí.
Čekání na Godota kdysi nabourávalo již do značné míry otřesený řád a bylo vykládáno jako tragické, existenciální či absurdní drama. S odstupem doby se Otomar Krejča tomuto zařazení bránil a hru charakterizoval jako intelektuální taškařici. Dnes, kdy je společenský řád v troskách, člověk zůstal sám, neví si rady a jakékoli vážné usilování je pokládáno za marnost, se nabízí radikálnější výklad. To dokonale vystihl Štěpán Pácl, který hru pojal jako tragikomickou klauniádu, kde se můžeme nad čtveřicí v divadelní aréně usmívat a jejími kousky se dobře bavit, zároveň však musíme připustit, že nevíme o lepší perspektivě, než mají oni. Především je však třeba ocenit, že se v Divadle Petra Bezruče podařilo vytvořit nejjiskrnější a nejzábavnější inscenaci Godota, jaká u nás dosud vznikla.
Milan Líčka, foto Tomáš Ruta (bezruci.cz)
