Henrik Ibsen, první moderní dramatik, zkoumal psychiku a ovlivňování druhých, jeho dílem prostupují morální otázky užitečnosti vyjevování pravdy či její skrývání lží a odpovědnosti za jejich použití. Jeho hry tak nabývají aktuálnosti v době, kdy na nás média útočí účelově deformovanými obrazy reality. První inscenací „roku divokých smíření“ v Komorní scéně Aréna je vrcholné Ibsenovo drama Divoká kachna, které vyložil režisér David Šiktanc s laděním, rezonujícím se současností. Inscenace měla premiéru 22. 10. 2016.
Úvodní scéna u podnikatele Werleho začíná bujarým veselím místní honorace přicházející z předsálí na jeviště, seznamuje diváka s postavami hry, zejména s bývalými přáteli Gregersem Werlem a Hjalmarem Ekdalem, a vrcholí nesmiřitelným střetem podnikatele se synem Gregersem. Hlavní děj se odehrává u Hjalmara žijícího s otcem, ženou Ginou a dcerou Hedvikou. Pokoj je vybaven švédským nábytkem, vlevo jídelní stůl, uprostřed pohovka se stolkem, vpravo stolek s počítačem. V pozadí je lodžie s průhledem na sídliště zastavěné věžáky. Lanem se spouští žebřík do podkroví, kde je skryta „divočina“, králíci a zchromlá divoká kachna. Poklidný život, kde se o vše stará žena, tchán dlí v minulosti a muž sní o slávě vynálezce, naruší jen opilecké návštěvy sousedů, lékaře a zběhlého teologa. Zlom v jejich osudech způsobí Gregers, posedlý ideou, že v pravdě všichni naleznou štěstí, a vyjeví to, co mělo zůstat zamlčeno.
Dramaturgem a režisérem zkrácené dialogy moderního překladu Františka Fröhlicha dávají inscenaci nadčasový ráz, scéna Nikoly Tempíra a kostýmy Juliány Kvíčalové posouvají prostředí do současnosti. Ibsen byl vizionář a rozporuplný podivín a obdobné vlastnosti má Gregers Michala Čapky, individualista posedlý svými ideami, hlasitý, toporný, s fanaticky žhnoucíma očima. Stejně jako jeho otec se od ostatních odlišuje licousy, a tím se podobá Ibsenovu portrétu. Do Hjalmarovy rodiny zasahuje jen kvůli prosazení své ideje absolutní pravdivosti. I po prohře se cítí být vítězem, realita ho vůbec nezajímá.
Kostas Zerdaloglu v roli podnikatele Werleho upoutá charismatickým intelektuálním herectvím, jím podvedený společník, starý Ekdal je v podání Vladislava Georgieva groteskní figurkou, ožívající jen při „lovu“. Nepraktický a sobecký slaboch Hjalmar (velká role Josefa Kaluži) je ve společnosti nejistý, zato doma hlučně řeční, předvádí rodinnou idylu, avšak po odhalení pravdy se rázem mění. Obratně je usměrňován oddanou a cílevědomou Ginou Terezy Cisovské, ta jediná se dovede postavit vetřelci Gregersovi. Zuzana Truplová podmaňuje ztělesněním dětské přirozenosti a vroucnosti jako slabozraká Hedvika milující otce, její osud je paralelou k osudu postřelené kachny. Z beznaděje života pijící doktor Petra Panzenbergera dovede dát všemu pravé jméno, zběhlý teolog Šimona Krupy je pouhý alkoholik. Aleně Sasínové-Polarczyk sedí role paní Sörbyové, hospodyně starého Werleho, jako silné, se životem vyrovnané ženy.
David Šiktanc dal původně tísnivému dramatu odlehčený, tragikomický ráz a spolu s všestranně disponovaným souborem Arény vytvořil inscenaci, která je příkladem nenásilné, smysluplné a působivé aktualizace Divoké kachny.
Milan Líčka, foto Roman Polášek
