Americký autor William Mastrosimone se ve hře Krajní meze zabývá sexuálním násilím, nutí rozvažovat o přiměřenosti odvety, o právu a spravedlnosti. Polský režisér Grzegorz Kempinsky do dramatické stavby výrazně zasáhl, text přestříhal a časovými posuny děje vyvolal detektivní efekt znejisťující poznávání. Obrazy násilí lehce odhmotnil a posunul do psychologické roviny. Sugestivně působící inscenace měla premiéru v Komorní scéně Aréna 18. ledna 2014.
Na scénu ohraničenou třemi průhlednými stěnami, s pohovkou, křesly a stolem, vstoupí a proti hledišti se postaví tři ženy a muž. Popisují dobu děje, rok 1982 (kdy hra měla premiéru) a co se tehdy ve světě událo, charakterizují své postavy a natáčejí se bokem jako při fotografování během policejního vyšetřování, pak postupně odcházejí. Na scéně je Marjorie a objeví se nečekaný návštěvník Raul, hra na téma násilí začíná. Až později se domů vracejí Marjoriiny spolubydlící, Terry a Patricia. Nevědí, co se skutečně stalo, Marjorie a Raul jim situaci popisují protichůdně. Podle jejího vysvětlování je viníkem on, podle jeho výkladu je vinna ona. Terry a Patricie se musí rozhodnout, komu uvěřit a co udělat, jinak mohou být spoluviníky…
Mastrosimone vypráví děj chronologicky a divák se dozví dříve, co se skutečně stalo. Kempinsky odhaluje souvislosti rafinovaně, původní text rozčleněný do pěti scén přepracoval do 21 scén a doplnil prologem. Ve scénách se střídá přítomnost a retrospektivy, děj se paralelně rozvíjí v různých časových rovinách. Po prologu následující první scéna je shodná s počátkem původní hry. Jak se však vzápětí ukáže, byla to vůči dění v přítomnosti (kdy jsou na jevišti všechny čtyři postavy) již minulost, druhá scéna znamená návrat do bližší minulosti, třetí se odehrává v přítomnosti, čtvrtá je pokračováním té první a pátá navazuje na scénu druhou. Časové skoky se střídají ob tři nebo dvě scény jako přítomnost, minulost, případně vzdálenější minulost. Rozhodující fakta se dozvíme až v předposlední scéně navazující na tu čtvrtou. Sofistikovaná skladba klade nároky na představivost diváka, který si musí postupně zaplňovat dějové díry, podobně jako kdyby sestavoval puzzle.
Hra exponuje palčivý společenský fenomén, sexuální násilí a jak na ně reagovat. O většině znásilnění se nikdo nedozví, pro oběť je to potupné, často je jí předhazováno, že to vyvolala svou vyzývavostí. Jak se ve hře říká „ženský uvěřej u soudu, akorát když u ní konstatujou smrt“. Jinak tomu je, když se ubrání a přitom reaguje násilím, které může být kvalifikováno jako nepřiměřené. Hrozí soud, případně další obtěžování násilníkem, a tak podle názoru hrdinky „jedna dobrá rána kladivem zmůže víc než soudce, porota a žalobce“.
Mastrosimoneho drama vzbudilo ve své době značný ohlas, a jistě proto vznikla i filmová adaptace „Extremities“ (1986) v režii Roberta M. Younga, kde ovšem obraz násilí je v hollywoodském duchu náležitě drastický. Grzegorz Kempinsky postupoval obráceně, násilí obrátil spíše do vnitřního prožitku postav a navenek ponechal jen to nezbytné, thriller přetvořil v psychologické drama s tajenkou. S dějem pracuje podobně jako film používající retrospektivy a ostrý střih, scény dělí zatmívačkami. Ostatně tak to dělá i lidská mysl, v níž se neustále mísí prožívaná skutečnost se vzpomínkami, které někdy útočí jako noční můry. Ke zvýšení napětí napomáhá i upravený rytmus hry, úseky krátkých, úderných dialogů střídají partie těch dlouhých, více vypovídajících.
Oporou režiséra je herecký kvartet dokonale sehraných partnerů, kde hlavní party dostali Petra Kocmanová a Josef Kaluža, pro vývoj děje jsou však stejně důležité úlohy Terezy Dočkalové a Terezy Cisovské. Role jsou tu náročné nejen kvůli neustálému přelaďování mezi současností a minulostí, ale i soustředěním na prožitek na úkor akce, jaká by byla v tomto režijním pojetí přebytečná. Jestliže nás Kempinsky v minulé sezóně rozjařil furiózním přepracováním Plešaté zpěvačky, tentokrát nás zmrazí katarzí, kdy spravedlnosti je sice učiněno zadost, ale všichni aktéři vycházejí z prožité události tíživě poznamenáni.
Milan Líčka, foto Roman Polášek (divadloarena.cz)
