Když Martin McDonagh psal svou prvotinu The Beauty Queen of Leenane (1996), sotva tušil, že bude jeho nejznámějším a nejúspěšnějším divadelním kusem. V Ostravě jsme se setkali nejprve s jeho dalšími hrami Poručík z Inishmoru (KS Aréna) a Pán Polštářů (NDM). V předminulé sezóně uvedlo Divadlo Petra Bezruče jeho drama Osiřelý západ a ještě předtím se tu hrál Mrzák inishmaanský v režii Janusze Klimszi, který se právě inscenací Kráska z Leenane na tuto scénu vrací. Drsné černohumorné drama o nenaplněném životě a konfliktním soužití staré panny s její matkou, odehrávající se v irském zapadákově, mělo premiéru 17. března 2017.
Scéna Marty Roszkopfové představuje starosvětskou a zanedbanou venkovskou kuchyň, z „novinek“ je tu rádio a do místnosti obrácený televizor. Ústředními postavami hry jsou dvě ženy: v houpacím křesle sedí sedmdesátiletá Mag, o ni se stará čtyřicetiletá Maureen. Do děje zasáhne dětinský Ray a pak osudově jeho starší bratr Pat, kterého si Maureen přivede ze zábavy. (V Leenane je jen na návštěvě, tady totiž žádná práce není a jako většina zdejších je gastarbeiterem v Anglii a uvažuje o odchodu do USA). Mezi ženami panují napjaté vztahy, nesnášejí se a napadají, dělají si naschvály, matka se snaží dceřinu známost překazit. Rozhodující krizi jejich vztahu a hrůzné vyústění pak způsobí utajený dopis.
V Londýně žijící McDonagh umisťuje děj svých dvou dramatických trilogií do hrabství Galway na západním pobřeží Irska, na venkov, kde se lidé těžce vypořádávají se životem. To, co líčí ve svých hrách ovšem není odraz reality, ale jeho fantazie, fabulace inspirovaná prázdninami v rodišti předků, vzpomínka na ztracený ráj dětství. Jeho hrdinové ovšem mají k andělům velmi daleko a z jejich hříchů je nevyvede ani farář, který je v Krásce z Leenane přítomen jen slovně. Své fabulace autor vkládá do drsných dramat vztahů, černých komedií, jejichž postavy a situace jsou univerzálně lidské, přenositelné do jiných reálií.
Pro Kateřinu Krejčí je role Mag příležitostí k dokonalé psychofyzické proměně, v nahrbené, umolousané stařeně, která sotva chodí, vychytrale využívá jiné, vydírá a obelstívá dceru a přitom se jí bojí, takřka nepoznáme první dámu souboru. Markéta Haroková představuje Maureen jako svéráznou, energickou ženu, která zůstala bez partnera asi proto, že vybočuje ze zdejších norem, cejchem je její pobyt na psychiatrii. Matku komanduje i trýzní, ale stará se o ni, protože to tak musí být. Ve vztahu s Patem cítí naději na vysvobození, ožívá a zkrásní, avšak tvrdý náraz reality na její fantazijní svět ji promění v rezignovanou trosku. Pat Dušana Urbana je nejprve opilecky hlučný, vychloubavý i lítostivý, vyzná, že Maureen kdysi tajně obdivoval jako místní krásku. Nazítří ráno je nečekaně dvorný vůči Mag a plný slibů vůči Maureen. (Později, během Patova monologu při psaní dopisu, je na plochu nad jevištěm promítán zvětšený pohled na něj). Ondřeji Brettovi přiléhavě sedí role Raye jako mentálně lehce postiženého, sebestředného mluvku, posla, který vyžvaní to, co nemá.
Drsné a šťavnaté dialogy, vyhraněné charaktery a situace McDonaghovy hry jsou výzvou pro režiséra i pro herce. Janusz Klimsza prostředí a soubor DPB dobře zná, scénu formoval jako umělecký šéf a vytvořil zde řadu působivých inscenací. Jako režisér vyznává důkladně propracované realistické divadlo, jdoucí až na hranu naturalismu, o to silněji pak z takového provedení vyznívá humor či ironie. Každému herci dává prostor vybudovat postavu, odhalit její vnitřní svět a rozehrát její vlastní téma, fantaziemi živenou touhu po štěstí či sobeckou bezohlednost, lásku i necitelnost, malichernost i neschopnost dorozumění. Spolu s oddaným hereckým kvartetem vytváří vyhrocené drama vztahů, někdy kruté až na dřeň, zato odlehčené černým, absurdním humorem. Jako ostatní Klimszovy práce i tato obsahuje výstupy, na které se nedá zapomenout. Ve svém výsledku Kráska z Leenane aspiruje na inscenaci sezóny.
Milan Líčka, foto Lukáš Horký (bezruci.cz)
