Werner Schwab proletěl životem jako sám sebe spalující meteor a jeho tvorba vyzařuje ničivou sílu, která přitahuje sžíravými obrazy vykloubených charakterů, pokřivených vztahů a specifickým jazykem, v němž se vulgarita proplétá se stylizací. S odstupem třinácti let od znamenité inscenace dramatu Prezidentky v Divadle Petra Bezruče, jehož provokativnost zaskočila publikum, se Janusz Klimsza k autorovi vrací u nás méně uváděnou, ale snad nejosobnější hrou Lidumor aneb Má játra beze smyslu. Premiéra inscenace se uskutečnila v Komorní scéně Aréna 13. června 2015.
Dnes nejhranější dramatik německy mluvících zemí byl dlouho odmítán kvůli provokativním tématům a obscénnímu jazyku. Ve svých fekálních dramatech (jeho vlastní výraz) zobrazuje malého člověka uzavřeného do omezeného světa, pranýřuje prohnilost a zvrhlost společnosti a zpochybňuje hodnoty jako jsou rodina, vlastenectví a náboženství. Nenapodobitelným stylem povyšuje hrubou mluvu vyumělkovanými proslovy, jimiž se jeho postavy snaží napodobit vyjadřování lepších vrstev. Lexikálně a metaforicky bohaté texty se nesnadno překládají, zejména krkolomné novotvary slovních slepenců němčiny; překladateli Tomáši Kafkovi se to úspěšně podařilo, třeba titul hry znamenající zničení, zkázu či zhoubu lidu nahrazuje novotvarem lidumor, vytvořeným jako analogie slova lidumil.
Werner Schwab se narodil a dětství prožil s bigotní matkou v Grazu (Štýrský Hradec), kam umístil i děj své hry. V jednom domě tu bydlí paní Červová s retardovaným synem Hermanem, nad nimi žije rázovitá rodina balkánských přistěhovalců Kovačičů a pod nimi obávaná vdova Vočistcová. Jakmile se v první části charaktery a vztahy postav rozvinou, sejdou se v té druhé všichni u jednoho stolu, aby společně oslavili narozeniny. Každý se nějak předvádí a bezostyšně mluví o druhých, propukají konflikty a ty utiší až hororová scéna. Teprve pak může nastoupit ono pokrytectví umožňující společenské soužití…
Scéna Janusze Klimszi je lemována různorodými obrazy, portréty rakouských celebrit, Freuda i papeže, kteří ironicky shlížejí na to hemžení. Děj se odehrává ve spojitém prostoru, kuchyně Červových s kredencem, umyvadlem a otomanem přechází v obývák u Kovačičů s pohovkou a kobercem v barvách rakouské vlajky, pro scénu u Vočistcové je přistaven rozkládací stůl se židlemi. Kostýmy Marcely Lysáčkové volbou domáckého i slavnostnějšího oblečení odpovídají expresivnímu charakteru pojetí inscenace, podobně jako doprovodná hudba Vladislava Georgieva střídající líbivé rakouské melodie a dravé balkánské rytmy.
Síla režijních prací Janusze Klimszi spočívá v důrazu na plnokrevný, expresivní herecký projev, ostatně sám byl nejprve hercem. Rád zneklidňuje a burcuje diváka a k tomu se tato kontroverzní hra nadmíru hodí. Není to zrovna příjemný pohled na ty navenek spořádané, ale morbidní typy, jak se doma vyžívají, pomlouvají, hašteří, ponižují, mstí a ničí. Přitom se staví do lepšího světla řečmi o morálce, rodině, bohu a smyslu života. To panoptikum postav je stejně odpudivé jako zábavné, výsledkem je satira protkaná černým humorem.
Ansámbl Arény suverénně zvládl nekonečnou kaskádu slov Schwabova textu. Není tu ústřední postava a všechny role poskytly hercům široký prostor. Skutečným darem pro hostující Annu Cónovou je role paní Vočistcové. Dala jí záštiplný, štítivě chladný postoj nadčlověka pohrdajícího lidskou slabostí a nízkostí, pro něhož jsou ti ostatní rovnocenní s pasírovanou játrovkou. Stejně přesvědčivá je Alena Sasínová-Polarczyk jako dryáčnická pobožnůstkářka tyranizující syna. Rovnocenným partnerem je jí Petr Panzenberger jako fyzicky i mentálně postižený syn, malířský samouk, který se jí mstí krutými šprýmy. Je zřejmé, že Panzenberger obdařený ostře řezaným profilem, výraznou mimikou i projevem je disponován ke ztělesnění dramaticky vypjatých typů a rychle dorůstá mezi přední herce souboru. Nápaditě se z prostředí vyčleňuje rodina Kovačičů, obdařená živočišnou silou a navíc romským akcentem. Otec v podání Vladislava Georgieva společenskou méněcennost kompenzuje vychloubáním a poživačností, jeho pošilhávání po vlastních dcerách brzdí energická matka Petry Kocmanové. Komediálně akcentované soužití této rodinky doplňují obě dcery, důvtipnější Desirée Zuzany Truplové a parádivější Bianca Terezy Cisovské.
Jubilejní 20. sezónu Arény (Rok neslýchaných zpovědí nebo také německou sezónu) uzavírá inscenace, která svou vyzývavostí trčí jako kost v krku. Schwab citlivě vnímající úpadkové tendence doby vykreslil výsměšný a pohrdavý portrét dusivé a (sebe)ničivé rakouské maloměšťácké společnosti jako obraz života bez jakéhokoli smyslu. Janusz Klimsza spolu se souborem Arény náročný text plasticky zhmotnili a vytvořili krutě zábavnou podívanou, mrazivou gogolovskou gotesku s ostřím mířícím i na život kolem nás. Nepochybně jde o jednu z nejlepších letošních inscenací na jevištích českých divadel.
Milan Líčka, foto divadloarena.cz
