Nové demokracie a svobody podnikání po Listopadu 1989 nejlépe využili podvodníci všeho druhu, jedna aféra stíhala druhou, mrtvoly bílých koňů a konkurentů šly ke dnu a miliardy bůhvíkam. Žhavou současnost tehdy přetavil Jan Kraus do satirické komedie Nahniličko. Příběh lidí ze zapadákova, kteří se zapletou s nebezpečnými „podnikateli“, pojala Janka Ryšánek Schmiedtová jako černou grotesku, s nadsázkou, za níž však prosvítají rysy reálného života. Premiéra úvodního představení sezóny Divadla Petra Bezruče s podtitulem „Jedeme 70“ byla 18. září 2015.
Pohotový, jízlivý a sebestředný glosátor, moderátor talkshow a herec Jan Kraus o této přelomové době napsal divadelní hru Nahniličko (1995) a natočil film Městečko (2003). Populární Nahniličko se uvádí již dvacet let, nejprve Na Zábradlí a nyní v Divadle Kalich, vedle něj tu vystupují známé tváře obrazovky – Holubová, Chýlková, Klepl a Issová. Jiné inscenace hry Kraus údajně odmítá povolovat, výjimkou po dlouhé době je právě scéna DPB.
Text hry je napsán pro dvě symetrické trojice: na jedné straně domácí „burani“, na druhé vetřelci, z nichž se vyklubou podvodníci. Dění je situováno převážně do jediné místnosti domu na okraji obce, která ve víru privatizačních proměn upadá, z dialogů se dozvíme, že se odtamtud odstěhoval i lékař. Je ráno, muž, žena a s nimi žijící Třetí vstávají, hádku o uvařené vajíčko přeruší příchod pochybné dvojice, muže s ruským přízvukem doprovází milenka. Mafiánský podnikavec má plno nápadů, jak zbohatnout a především chce do toho zatáhnout vyjukané domácí. Později se objeví tajuplná zástupkyně dodavatele „zboží“ a situace, kdy všichni myslí na to, jak snadno a rychle přijít k penězům, se náhle převrátí v děsivý sen…
Janka Ryšánek Schmiedtová se scénografkou Lucií Labajovou přestavěli hlediště tak, že obklopuje scénu ze tří stran a divák může intimněji vnímat děj. Ten se odehrává ve zchátralém prostředí, uprostřed stojí široká manželská postel (později využitá jako trampolína), dvě židle a neforemný stolek, v pozadí jsou dveře do komory a zasouvací okno slouží jako vchod do domu. Hudba Norberta Lichého připomíná předlistopadovou minulost, v hip-hopovém rytmu znějí fráze projevu Milouše Jakeše, kostýmy Kataríny Kováčikové odlišují nablýskaný zevnějšek návštěvníků od šedivosti domácích. Komediální akcent inscenace je výrazný, avšak nadsázka kotví v realitě, v podstatě jde o životy obyčejných lidí jen vychýlené z normálu vichrem událostí (ono fičí i za dveřmi).
Charaktery s ostrými obrysy a dialogy prostoupené černým až groteskním humorem jsou jako stavěné pro bezručovské herce a ti se do nich vložili s chutí a razancí. Hra venkovských partnerů do sebe přesně zapadá, ovšem Markéta Haroková má větší prostor ke komediálně dramatickému odstínění postavy jednoduché, ale přizpůsobivější Boženy, zatímco Ondřej Brett v roli ztroskotance Andyho se zmůže leda na vyvolání domácí hádky a pak se už jen poddává situaci. Jan Vlas jako překážející a parazitující Třetí, se zájmem soustředěným na jídlo a svou plesnivou nohu, i malé roli vtiskl osobitost. Z trojice protřelých příchozích herecky exceluje Dušan Urban jako ruský mafián Jorge, předvádí se, chrlí ze sebe nesmyslné nápady, jak všechny přechytračí, ohromuje a naparuje se, ale v okamžiku splaskne před svou milenkou, když ta mu vchrstne do tváře vše, co si o něm myslí. V roli načančané, hysterické a uřvané Seňority je mu Marcela Čapková vyrovnanou partnerkou. Pro typ role obchodní zástupkyně Ballantines je Kateřina Krejčí zvlášť disponovaná: elegantní, chladná a věcná, v nečekaném okamžiku zlověstně zasyčí a změní se v kobru, která o všem dalším rozhodne.
Nahniličko patří mezi hry, které v provedení dokonale sehraným souborem Divadla Petra Bezruče spolehlivě pobaví. Pojetí Janky Ryšánek Schmiedtové přesouvá ladění z bulvární frašky k hořké komedii a grotesce, která trochu připomíná Gogola. Hráči se tam taky snažili navzájem přelstít a obyčejní lidé vyšli naprázdno. Tak jako v Divokých devadesátých letech…
Milan Líčka, foto Lukáš Horký (bezruci.cz)
