První premiérou Tragikomické sezóny Komorní scény Aréna je Shakespearova hra v překladu Martina Hilského nazvaná Něco za něco, dříve známá též jako Veta za vetu, Oko za oko či Půjčka za oplátku. Je to zvláštní, problémová komedie a témata, o nichž pojednává, jsou moc, spravedlnost a chtíč. Prostředí a zápletka jsou poplatné době, avšak zkaženost mravů je nadčasová, moc sebou přináší silné pokušení, a v tom renesanční hra o jejím zneužití souzní s dneškem. V inscenaci Ivana Krejčího se dramatická linka nenásilně prolíná s komediální nadsázkou a klauniádou. Premiéra se uskutečnila 30. října 2015.
Ústřední postavou je vídeňský kníže, uvážlivý a mírný vládce, který chce zkusit, jak by si na jeho místě vedl člověk pověstný přísnou mravností. Je to jen naoko, pod přestrojením zůstává a ovlivňuje veškeré dění. Onen spravedlivý a mravný muž se ovšem ukáže jako panovačný a necitelný, propadne chtíči a ženská ctnost a život několika dalších postav se ocitne v ohrožení. Vedle navenek s důstojností vystupující šlechty a duchovních tu kypí živelnost těch neblahých i nezbytných profesí, jako je kuplířka i pasák, strážník, žalářník, vězeň i kat.
Strohá temná scéna Milana Davida, se šesti vstupy v dlouhé, proměnlivě lomené stěně je neutrálním a účelným pozadím hry, horní patro je vyhrazeno pro vznosné dění. Množství vstupů jakoby naznačovalo neodhadnutelnost toho, kdo a odkud na scénu života vstoupí. Na prázdném jevišti se jen ojediněle objeví funkční předměty jako dřevěný kůň, skládací lehátko, křeslo. Černé kostýmy šlechticů se odlišují střihem, u nazdobeného hejska v bílém a rozmanitě nastrojeného lidu mohla Marta Roszkopfová plně uplatnit fantazii. V inscenaci střídmě použitá hudba Nikose Engonidise umocňuje napětí variacemi jediného nápěvu.
Nový člen souboru Štěpán Kozub suverénně zvládl náročnou roli knížete. Zpočátku se jen mihne, až v závěru má možnost se předvést jako rozhodný i lstivý vladař. Sympatie publika si získá skrytý pod mnišskou kapucí, odkud nenápadně ovlivňuje děj pisklavým hlasem, mimikou tváře a drobnými gesty. Marek Cisovský vyjadřuje proměny charakteru vladařova zástupce Angela odstíněně, od odtažité sebejistoty přes pyšné pózování, údiv nad svou probuzenou vášní, čiší z něj arogance moci a lascivnost, neovládne výbuch chtíče. Protipólem je Pavel Cisovský jako rozšafný, spravedlivý Escalus. Josef Kaluža odhaluje slabé stránky Claudia: když mu jde o hlavu, potlačí morálku a začne pragmaticky uvažovat. Albert Čuba se blýskl v roli chvástavého a falešného hejska Lucia. Zbytek mužské části souboru rozehrává komedii v rolích těch nižších profesí – žalářník (V.Georgiev), strážník (M.Čapka), pán i kat (P.Panzenberger), výčepní-pasák (P.Bureš), vězeň (Š. Krupa – ten má navíc i roli mnicha).
Claudiovu sestru, novicku Isabelu hraje Pavla Dostálová s jemnou vroucností a mravní pevností, Petra Kocmanová coby její přítelkyně Mariana má úlohu podružnější a projev trochu výraznější. Že není malých rolí prokázala Zuzana Truplová, která jako Claudiova milá Julie v krátkém výstupu oslní erupcí žalu a zoufalství. Rub tohoto světa ukazuje Alena Sasínová-Polarczyk energicky zosobňující protřelou a přizpůsobivou kuplířku Prošoupanou.
Inscenace poslední Shakespearovy komedie není snadná kvůli dvojlomnosti, jedna část je drama na hraně tragédie, ta druhá rozverná komedie. Ivan Krejčí přistoupil k textu rázně, zkrátil jej a omezil počet postav. Podařilo se mu zahladit šev mezi dramatem a komedií tak, že dal ději větší spád, vážnou část odlehčil ironií, karikováním přestrojeného vladaře či funkčním využitím předmětů, a prolnul ji s druhou částí, pojatou ve stylu klauniády. Omlazením vladaře vyšel vstříc většinovému publiku Arény, které se může s postavou snadněji ztotožnit.
Vážné téma hry navazuje na dva Shakespearovy sonety o nástrahách moci a o bláhovosti chtíče, současně předznamenává jeho později napsané tragédie úvahami o nicotnosti člověka a prchavosti žití. Podává hořké ponaučení o korupci moci a slabosti charakterů – a v tom je její varovná síla a slovo k dnešku. Něco za něco je formálně komedií, která smírně a pro většinu zúčastněných šťastně skončí, avšak zanechá trpkou pachuť. Není třeba dodávat, že společným úsilím tvůrců i herců vznikla v Aréně další silná a divácky vděčná inscenace.
Milan Líčka, foto divadloarena.cz
